ROZHOVOR. Dvakrát se postavila proti (zlo)vůli české vlády a dvakrát vyhrála. „Samozřejmě jsme věděli, že nám to může udělat potíže, protože žalujeme českou vládu. Navíc, když tam vstoupila i zpravodajská služba. Žalovali jsme Babišovu vládu, pak jsme žalovali Fialovu vládu. Musím říct, že v tomhle ohledu se nedíváme nalevo, napravo,“ říká v rozhovoru pro Hlídacípes.org advokátka Denisa Sudolská.
V posledních několika letech byla – nejen pro Českou republiku – dvě určující témata. Covid a ruská agrese na Ukrajině. Vy jste u obou jako právnička byla a výsledky vaší práce změnily pravidla, podle kterých postupovala státní moc. Vyhledávala jste to, nebo vám klienti přišli do kanceláře sami?
Nějakým způsobem jsme se vyjadřovali do médií, poskytli jsme rozhovory, dělali jsme stanoviska na to, jakým způsobem se v té době kdo chová, včetně vlády. Tím jsme zřejmě vyslali nějaký vzkaz, jak na ty věci nahlížíme, že nám to vadí. Mně osobně to velice vadilo, protože to považuji opravdu za velice zlé období. A teď mluvím jako advokát, protože bylo plošně zasaženo do základních práv občanů a to do právního státu nepatří. A úplně nepřijatelné je, že ty protiprávní kroky často iniciovala vláda. To je velice špatné a byl to velice špatný vzkaz pro občany České republiky.
Teď mluvíte jenom o covidu nebo i o vypínání webů poté, co Rusko napadlo Ukrajinu?
Mluvím samozřejmě i o vypnutí webů, protože tam bych řekla, že bylo zasaženo, a to naprosto bezprecedentně, do více základních práv. A hlavně to pokračovalo i v průběhu soudního řízení, kdy jsme se za klienta museli potýkat s velice nestandardními věcmi.
Soud o blokaci webů
Odvolací soud Městský soud v Praze 25. června 2026 pravomocně potvrdil, že blokace webu AC24.cz operátorem T-Mobile na začátku války na Ukrajině byla nezákonná. Operátor se hájil tím, že jednal na základě příkazu Vojenského zpravodajství, potažmo vlády. Ty chtěly na počátku konfliktu bránit šíření nepravdivých informací v kyberprostoru. Podle soudu ale neměla tato výzva direktivní charakter a blokací T-Mobile porušil evropské nařízení o síťové neutralitě. (Zdroj: iRozhlas.cz)
To je vážné tvrzení. V čem bylo klientovi zasahováno do jeho práv v průběhu soudu?
Tam byl problém hned na začátku, kdy jsme proti zásahu čtyř operátorů podávali návrhy na čtyři předběžná opatření a ani jedno z těch předběžných opatření nebylo vydáno. A soudy argumentovaly tím, že nemohou vydat předběžné opatření, protože nás vyzvaly, abychom doložili nějaké informace a dokumentaci, které jsme v té době nemohli mít k dispozici. A ty soudy to samozřejmě měly vědět.
V případě, kdy by vláda vydala direktivní pokyn, tak by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem, protože cenzura v České republice je zakázaná.
Jaké informace chtěly soudy doložit?
Byly to informace, které držel operátor, který zasáhl a blokoval web našeho klienta, případně orgány vlády, které k blokaci vyzvaly. Podle našeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudní ochrana absolutně selhala. Klient se dozvídal až v průběhu samotného řízení, kdo ho blokuje a jakým způsobem. A tyhle informace jsme my měli dodávat tomu soudu a soud je po nás chtěl. To bylo naprosto nemyslitelné a nereálné, abychom to doložili. Ale to, že mělo být vydáno předběžné opatření, teď potvrzují rozsudky, podle nichž operátor porušil evropskou legislativu.
Operátor se ale hájil i tím, že vypnutí mu nařídila vláda.
Byly tady dva jiné subjekty, které na rozdíl od nás žalovaly přímo vládu a vedlo se řízení před správními soudy. Ta správní větev skončila až ve Štrasburku a předtím to samozřejmě prošlo Ústavním soudem a Nejvyšším správním soudem. A všechny soudy řekly, že zde nebyl žádný direktivní pokyn vlády k blokaci. Cesta žaloby přímo na vládu se nakonec ukázala jako slepá, ale ty rozsudky pomáhaly v naší věci: dokládali jsme, že o direktivní pokyn ze strany vlády nešlo. V případě, kdy by vláda vydala direktivní pokyn, tak by to bylo v rozporu s ústavním pořádkem, protože cenzura v České republice je zakázaná. Takže „oficiálně“ vláda necenzurovala a požádala právě o „odvahu a o součinnost“ soukromé subjekty – operátory, kteří takzvaně vykonali tu práci za vládu.
Zmínila jste, že v průběhu soudu se do kauzy vložilo Vojenské zpravodajství.
Dopis Vojenského zpravodajství, který založil do spisu právní zástupce operátora, byl zaslaný bezpečnostnímu řediteli společnosti T-Mobile. V tom dopise zaznělo, že pakliže by naše žaloba byla úspěšná a náš klient vyhrál tento soudní spor, tak by došlo k tomu, že by byla nalomena důvěra soukromých subjektů v rozhodnutí české vlády. Když si to přečetl soudce první instance, tak ho to asi nepotěšilo. Jako právnímu zástupci mi bylo řečeno, že dopis zpravodajců nemá vidět veřejnost, že je to čistě pro naše účely, že je to do spisu, že tím mám disponovat jenom já a klient. Ale nakonec se to utajit nepodařilo, protože investigativní novináři z Českého rozhlasu tenhle dokument přímo od zpravodajců zajistili a pak ho nechali zveřejnit. A v tom dopise, připomínám, zaznělo, že pakliže bychom vyhráli, tak by to narušilo důvěru ve spolupráci s vládou – jinými slovy, že už by jim na to operátoři příště nemuseli naskočit.
Vládu vůbec neomlouvá, že tady byl nějaký útok, respektive že se rozpoutala – jak to vláda nazývala – agrese na Ukrajině.
Když mluvíme o operátorovi, tak konkrétně jde o firmu T-Mobile. Když mluvíme o vašem klientovi, tak je to provozovatel webu AC24. Sama jste musela vidět, že na něm minimálně nějaké proruské tóny zněly. Proč právnička vezme tuto kauzu a zastupuje někoho, komu by možná jinak ve společnosti nepodala ruku? Při přípravě na rozhovor jsem si vzpomněl na film Lid versus Larry Flynt. Napadlo vás někdy srovnání s právníkem Larryho Flynta?
Nevím, jestli se mohu dovolit se srovnávat s úspěchem, kterého dosáhl právník Larryho Flynta. Ale obecně mě velice těší, že ten film zmiňujete, protože já ho mám velice v oblibě. A ta paralela s naší kauzou – řekla bych – tam je z více důvodů. Šlo o svobodu slova jako takovou a o právo přijímat a šířit informace. To osobně považuji za úhelný kámen zdravé civilizované společnosti. V momentě, kdy nemůžete přijímat informace anebo mluvit, tak to je začátek obrovsky škaredého konce. Ten film mě baví z více důvodů a závěr, kdy mluví právní zástupce u nejvyššího soudu, tak to mi nesmírně ladí, protože naše závěrečná řeč byla velice podobná v tomhle duchu.
Mluvila jste o tlacích. Zatím jediný tlak podle toho, co říkáte, byl ale od soudce prvního stupně. Nebo jste se setkala s tlakem, vlivovým působením někoho jiného? Státních orgánů, nějakých silových složek?
Nikdo nás nikdy nekontaktoval v tom smyslu, že bychom dostali nějaký varovný dopis nebo signál. To vůbec ne. Za celou dobu. Jedině snad, když mi právní zástupce T-Mobile dával do ruky ten zmíněný dopis od Vojenského zpravodajství, s tím, že ho nemá spatřit veřejnost. Ale jinak jsem necítila nějaký tlak. Ten spíš cítil soudce první instance, občas jevil známky, že ho to tíží. Doslova tam zaznělo: „Paní doktorko, co mi to děláte? Vždyť já pod tím budu podepsán.“ Cítila jsem z něj, že je z toho nervózní a že není rád, že to soudí. Do toho mu tam neustále takzvaně lítalo z druhé strany to, jestli je to direktivní pokyn vlády, nebo není, jestli tam figuruje vláda, nebo tam ne. A žalovaná strana byla operátor, silný subjekt na trhu. To vše samozřejmě hrálo roli a spor se vedl pod tímto tlakem.
Pravomocný rozsudek z 25. června 2026 označujete za zásadní, za průlomový. Proč?
Považuji ho za zásadní a bude mít určitě důležité místo v české justici, protože ten zásah – vypnutí webů – považujeme za bezprecedentní. Hned vysvětlím proč. Žalovali jsme jenom T-Mobile, ale blokovali všichni operátoři. Takže do toho bylo zapojeno velké množství subjektů s nesmírně silným postavením na trhu. To znamená, že když byli vládou vyzváni operátoři k vypínání, tak to byla prostě skrytá cenzura. Těch blokovaných webů bylo přes čtyřicet. To, že vnikly nějaké seznamy konkrétních webů považuji za něco, co se vůbec neslučuje s polistopadovým myšlením. Byly vytvořené seznamy a bylo řečeno: „Blokujte tyhle weby.“ My jsme tomu říkali telefonní právo. A mimochodem to tak nazývá i právní zástupce T-Mobile Tomáš Sokol, který se k tomu vyjadřoval opakovaně. Dostal za to i odbornou právní cenu, že o blokaci sepsal článek. A v tom článku se v tomhle duchu sám vyjadřoval, že se jedná o telefonní právo, kdy někdo někam zavolá a řekne: „Teďka někoho vypněte.“ My to považujeme za naprosto fatální selhání ústavních principů.
To už ovšem nemluvíte o T-Mobilu, ten „jenom“ vyšel vstříc vládě...
Je o to smutnější, že to iniciovala vláda. Vládu vůbec neomlouvá, že tady byl nějaký útok, respektive že se rozpoutala – jak to vláda nazývala – agrese na Ukrajině. My jsme právní stát. Je potřeba dodržovat českou legislativu a evropskou legislativu. A pokud vláda chce řešit bezpečnost České republiky a rozjede se nějaký konflikt mimo území České republiky a domnívá se, že je tady potřeba skrze svoje zpravodajské služby zasáhnout v kybernetickém prostoru, tak na to je legislativa. Ta jasně říká, jak mají ty subjekty postupovat: podle zákona o bezpečnosti České republiky. Je to ústavní zákon. Zpravodajci mají též svůj zákon. Pokud by postupovali dle zákona, tak by samozřejmě postupovali jinak. Proto tam bylo to usnesení, které vyzývalo operátory „k odvaze“. A my jsme celou dobu říkali, tak to řešte, vydejte předběžné opatření. Klientovi měla být zaslána nějaká výzva, ale nic nepřišlo. První měsíc vůbec nevěděl, co se děje. Představte si, že jste v České republice, vykonáváte legální podnikání a někdo z minuty na minutu vám toto podnikání vypne, bez toho, aby vás právně upozornil. Klient se ještě v průběhu jednoho měsíce od T-Mobilu nedozvídal, proč ho blokují. Bylo to celé pro něj nečitelné. Až díky investigativním novinářům se podařilo našemu klientovi zjistit, kdo ho vůbec blokuje a jakým způsobem.
Nicméně asi jako občané českého státu nechceme, aby byl v době nějakých těžkých zkoušek úplně bezmocný. Protože právní stát oproti mašinerii totalitního nebo válečného státu asi nemá moc šancí, když by především dbal na to, aby se někomu „nezkřivil ani jediný právní vlásek“.
Od toho slouží ústavní pořádek a silové složky. Takže v případě, že nastane nějaký problém, je tady česká vláda, která se nějakým způsobem mobilizuje a má svoje silové složky, které mají konat. My jsme nikdy neříkali, ať se neřeší bezpečnost České republiky. Naopak bezpečnost České republiky je nesmírně důležitá, pro nás, pro naše děti. Ale pokud je tady nějaká zástupná potřeba vyblokovat alternativní weby, tak to zcela v pořádku není. Já jsem advokát. Pro mě je nejdůležitější, když přijde klient do kanceláře a řekne: „Jsem občan České republiky. Legálně podnikám. Nevím, co se děje. Potřebuju se právně bránit.“ Moje role je, že se nesmíme dívat nalevo ani doprava a velice tvrdě postupovat za toho klienta, nenechat se vystrašit a nenechat se nějakým způsobem strhnout tím, jaký máme názor na jeho web a jeho obsah. Celou dobu jsme zastupovali princip.
Když si uvědomíme, že za války se chodilo do školy a nechodilo se za covidu, tak to je strašné zrcadlo.
Už jsme řekli, že pravomocný rozsudek považujete za zásadní. Přesto jedno jediné relevantní médium, které o rozsudku informovalo, byl iRozhlas. Čím si to vysvětlujete?
Vysvětluju si to tím, že společnost je unavená. Nechci říct, že je nemocná, ale lidé se nezajímají o podstatné věci a nejsou tady novináři, kteří by o tom chtěli psát. Spousta lidí funguje na principu, že já ty základní práva mám, já si je užívám a mně je nikdo nevezme. Ale takhle to nefunguje. Pokud se o základní práva aspoň minimálně nezajímáte, anebo tady nejsou advokáti, kteří se za klienta postaví se vší vervou, potom začne být velký problém ve společnosti. Mrzí mě, že se víc těch zablokovaných webů nebránilo, že to vzdali. My jsme to nevzdali. Díky tomu je dneska na světě klíčová judikatura a pevně věřím, že nic takového se opakovat nebude. A ano, byla bych ráda, kdyby se lidé trošku víc o tyhle věci zajímali, jenže dnes si v médiích přečtete spíše věci typu, že pes skončil někde v řece.
Angažovala jste se i v době covidové a postcovidové. I tehdy jste žalovala vládou vydaná či iniciovaná nařízení.
Žaloba směřovala proti takzvaně mimořádnému opatření z doby covidové, kdy jsme napadli princip, který v té době zvolila vláda k prokázání takzvané bezinfekčnosti – aplikaci čTečka. Fungovalo to na principu, že když jste chtěl využívat elementární služby, chtěl třeba navštívit restauraci, chtěl jste se ubytovat v jakémkoliv hotelu, jít ke kadeřníkovi a tak dále, tak jste se musel prokázat skrze takzvaný covid pas. Musel jste prokázat „bezinfekčnost“. My jsme tenhle princip napadli opravdu z gruntu. A to jsme nezastupovali žádného jakože covidového potížistu nebo dezoláta, nebo jak jsou tito lidé nazýváni.
Opět jste žalovala princip?
Ano, my jsme zažalovali ten princip. Klient se postavil do role, že mu vadí to, že mu bylo zasaženo do práva na soukromí, a to pro něho bylo naprosto nepřijatelné. Ta podání měla opravdu obsah diplomové práce. Přistupovali jsme k tomu velice tvrdě a nesmlouvavě. Napadli jsme celý ten princip a Lucemburk nás podržel. Evropský soud vydal rozhodnutí, že na ty kontroly dopadá GDPR, i když Ministerstvo zdravotnictví celou dobu tvrdilo opak, a vrátilo se to. A náš Nejvyšší správní soud rozhodl – byť sice dva roky poté – že veškeré kontroly na území České republiky byly nezákonné, protože bylo zasaženo do základního práva, práva na soukromí.
Vyplývá z toho verdiktu něco pro budoucnost? Až přijde nový covid, bude se muset něco dělat jinak? Nebo to opět můžou vlády sfouknout, jak budou chtít?
Tenhle princip už se nemůže opakovat, protože teď na to adekvátně reaguje judikatura. Takže tímhle způsobem ne. Jestli by to vláda vymyslela jinak, nebo postupovala jiným způsobem, tak samozřejmě může. Ale ne, že by se lidé museli prokazovat přes aplikaci a zcela vědomě by museli akceptovat, že jakýkoliv provozovatel například restaurace zjišťuje o něm jeho zdravotní stav, zcela vědomě si ho může vyfotit a disponovat tak daty, která jsou naprosto citlivá.
Ptám se i proto, že premiérem je opět Andrej Babiš, stejně jako v době „boje proti covidu“.
Náš rozsudek je zajímavý i v tom smyslu, že v něm figurují obě dvě vlády: Babišova i Fialova. S tímhle principem začala ta předchozí vláda, která je dneska zpět u moci, ale pokračovala v něm i ta bývalá vláda, která mimochodem potom iniciovala ono vypnutí cca čtyřiceti webů. A co se týče mimořádných opatření – tam padlo snad padesát rozsudků u Nejvyššího správního soudu, že z nějakého důvodu ta mimořádná opatření byla nezákonná. Ale ten princip jako takový bohužel Nejvyšší správní soud potvrdil až po těch dvou letech. Tam jsme to museli opravdu prosoudit až nahoru.
Takže ten princip vládního přístupu za Babiše byl vlastně obdobný, jaký zvolil Fialův kabinet u vypínání webů v únoru 2022? První „neměl koule“ nařídit povinnou vakcinaci, druhý zas vypnout proruské weby.
Ano, u žádosti na vypnutí webů směřované vládou na operátory bylo napsáno „Děkujeme a vážíme si vaší odvahy“. Už tohle, když jsem si přečetla, tak jsem si řekla, že tady něco prostě nehraje. A také existuje judikatura Nejvyššího správního soudu, která jasně říká, že tady bylo kvazipovinné očkování. Oficiálně sice povinné nebylo, ale zároveň jste bez něj nemohl využívat elementární služby. Spousta lidí, například maminky samoživitelky musely pracovat a v zaměstnání jim řekli: „Když se nenaočkujete, tak prostě už zítra nechoďte.“ To znamená, že společnost byla vystavena extrémnímu tlaku. A další důležitá věc je si říct, že ti lidi podle mě neměli komplexní informace. Kolik lidí vědělo, že vakcína je ve třetí fázi klinického vývoje? Kolik lidí vědělo, že jsou tam vedlejší účinky? Ta reklama neříkala nic o možných třeba i trvalých následcích.
Na druhou stranu, stát byl postavený před nějakou zkoušku. Před něco, co do té doby nemusel řešit a nebyl na to připravený. A nejde jenom o český stát. Tak hledal nějakou variantu, možná konal i v dobré vůli. Jak tedy měl podle vás postupovat?
Jako ve Švédsku. Tlak samozřejmě byl celosvětový a ty vlády, jak přesně říkáte, k tomu přistupovaly různě. Česká vláda mohla být silnější, měla být autonomnější. Měla postupovat jinak. Ve Švédsku to šlo. Na druhou stranu, v jiných zemích se to utáhlo snad ještě víc. Až po čínský model, ke kterému jsme neměli daleko. Školy na území České republiky byly nejdéle zavřené z celé Evropy. Považuju to za zločin vůči českým dětem. Když si uvědomíme, že za války se chodilo do školy a nechodilo se za covidu, tak to je strašné zrcadlo.
Jak se tady bavíme, tak ve vás vidím velké zanícení pro věc. Vidím, že vás to baví, ale žalováním covidových opatření a vypínání webů se asi neuživíte, ne?
Na to odpovím asi velice jednoduše. Některé věci si v životě nekoupíte. A ten pocit, kdy vyhrajete takovou kauzu, je k nezaplacení. Naše kancelář si naštěstí může dovolit právě zastupovat takovéhle případy, protože samozřejmě máme i standardní agendu, která nám pak umožňuje se zabývat i tímto. Je perfektní, když se dozvíte od soudů nejvyšší instance, potažmo i mezinárodních, když to má mezinárodní přesah, že jdete správným směrem, že jdeme všichni správným směrem, protože je tady nezávislá justice. Byl by obrovský problém, kdyby nás v tomhle ohledu soudy nepodržely.
A přinesly vám úspěchy ve zmiňovaných kauzách více klientů, nebo naopak jste pocítili nějaký nižší zájem o vaše služby?
Naše kancelář to pocítila v tom směru, že přišly gratulace a někteří klienti se ozvali na základě medializace. Ale že bychom na tom nějak významně vyrostli, to ne. Spíš je to takový signál pro naše stávající klienty, že je zastupuje advokát, který za prvé se nebojí, za druhé ví, co je jeho práce. Že má potřebu neuhnout. Samozřejmě jsme věděli, že nám to může udělat i potíže, když žalujeme českou vládu. Navíc, když tam vstoupila zpravodajská služba. Žalovali jsme Babišovu vládu, pak i tu Fialovu. V tomhle ohledu se nedíváme nalevo, napravo. Strach jsem neměla, vnitřně víme, že děláme věc, kterou by měl dělat každý advokát, když mu taková kauza přijde. Když se stanete advokátem, tak něco slibujete. Kdybychom třeba jako někteří naši kolegové dělali veřejné zakázky, tak bychom byli jako oni rukojmí své situace, my jsme ale zaměřeni na privátní segment, tak jsme v tomhle ohledu svobodní. A to je vlastně nejdůležitější: když přijde klient za advokátem, tak advokát má být primárně svobodný.
