Existuje zvláštní druh politické drzosti, která nespočívá v tom, že politik lže, ale v tom, že lže do kamery, nechá si to zaznamenat a pak udělá přesný opak. Petr Macinka 28. ledna 2026 v Bruselu řekl doslova: „My určitě nebudeme zakazovat médiím chodit na naše tiskové konference. To v žádném případě.“ O půl roku později, 31. července, jeho ministerstvo znovu nepustilo reportérku Deníku N Zdislavu Pokornou na tiskovou konferenci k budoucnosti Českých center. Tentýž ministr, tentýž resort, tentýž mechanismus, tatáž novinářka. Jediné, co se změnilo, je datum.
Slib s expirací šest měsíců
Lednový výrok nebyl uklouznutí v rozhovoru. Macinka reagoval na vlnu kritiky po prvním nevpuštění Pokorné a na společné vyjádření pěti mediálních organizací (Syndikátu novinářů, Asociace online vydavatelů, České unie vydavatelů, Asociace komunikačních agentur a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání), které 29. ledna označilo selekci novinářů za postup v rozporu s principy Evropského aktu o svobodě médií. Ministr tehdy přidal i uklidňující větu: „Nemáme žádný restriktivní vztah k novinářům.“ Znělo to jako ústupek. Jako pochopení, že se přešlápl. Jenže to nebyl ústupek. Byl to jen požární exit z mediální krize.
Protože kdyby šlo o skutečné pochopení, 31. července by se totéž neopakovalo.
Vzorec, ne přešlap
Jeden incident lze odbýt jako organizační chybu. Dva incidenty se stejnou reportérkou téhož média jsou vzorec. A vzorec má jméno: vědomá selekce. Syndikát novinářů v červencovém prohlášení popsal, že ministerstvo zdůvodnilo nevpuštění tvrzením, že konference „nebyla určena pro alternativní média a konspirační blogy“. Deník N, redakce s desítkami tisíc předplatitelů, nominacemi na novinářské ceny a standardním členstvím v profesních strukturách, zařazená do jedné škatulky s konspiračními weby. To není administrativní omyl. To je průhledný manévr, jak si vybírat, kdo smí klást otázky.
A právě tady je jádro problému. Nejde o spor jednoho ministra s jednou novinářkou. Jde o to, že veřejná instituce financovaná z daní českých občanů si osobuje právo rozhodovat, která média jsou dost „důstojná“ na to, aby se zúčastnila její tiskové konference. Pokud tohle projde na ministerstvu zahraničí, proč by to nezkoušela i další ministerstva?
Mezinárodní ostuda jako bonus
Spor se neomezil na české hranice. 4. srpna 2026 se za Syndikát a za Pokornou postavila Mezinárodní novinářská federace (IFJ), která výslovně podpořila výzvu k bojkotu mediálních akcí ministerstva, dokud nedojde k omluvě a záruce rovného přístupu. Ministr zahraničních věcí, člověk, jehož pracovní náplní je reprezentovat Česko ve světě, si tak vysloužil mezinárodní solidaritu novinářských organizací. Ne ve svůj prospěch. Proti sobě.
Řečnická otázka se nabízí sama: jak chce Macinka na mezinárodních fórech obhajovat svobodu médií, když mu doma profesní organizace vyčítají diskriminaci novinářů?
Laciný trik, který nefunguje
Macinkova strategie je čitelná a stará jako politika sama. Po aféře přijde uklidňující gesto, veřejný slib, vstřícná formulace. Média se posunou k dalšímu tématu. A za pár měsíců se totéž zopakuje v tichosti, protože politik sází na to, že si nikdo nespojí lednový slib s červencovou praxí. Jenže novináři si pamatují. A profesní organizace taky.
Syndikát vyhlásil jasnou podmínku: dokud se ministerstvo neomluví a nezaručí rovný přístup, nebude o jeho tiskových akcích informovat. To není hysterie. To je legitimní obrana principu, bez kterého žurnalistika nemůže fungovat, principu, že na tiskovou konferenci státního úřadu má přístup každý akreditovaný novinář, bez ohledu na to, jestli se jeho otázky ministrovi líbí.
Macinka dal v lednu slib. V červenci ho sám vyvrátil. Teď má dvě možnosti: buď uzná, že jeho slova musí něco znamenat, nebo definitivně potvrdí, že neznamenají nic. Zatím vše nasvědčuje té druhé variantě.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka