Pryč z Hitlerovy Evropy!

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Letos na jaře se vzpomínalo na 80. výročí konce druhé světové války, kdy padl nacismus, území republiky bylo osvobozeno a mnoho lidí se mohlo vrátit z exilu, v němž trávili svízelné válečné roky. Když se ovšem přesuneme o dalších pět let do minulosti, tedy do léta 1940, situace vypadala zcela opačně.

Pryč z Hitlerovy Evropy!

Zdroj: i60.cz

Českoslovenští dobrovolníci ve Francii v roce 1940. FOTO: Z archivu M. Nekoly

Pryč z Hitlerovy Evropy!

25. 7. 2025

Hitler byl na vrcholu moci, německá vojska obsadila země Beneluxu a 22. června padla také hrdá Francie. V přístavech na jejím atlantickém a středomořském pobřeží se tísnily také tisíce našich uprchlíků, kteří před nacisty zoufale prchali z místa na místo již od března 1939, kdy nacisté ustavili Protektorát Čechy a Morava. V kontinentální Evropě již nebylo téměř žádné bezpečné útočiště, prapor s hákovým křížem zlověstně vlál nad většinou metropolí, plavba na Britské ostrovy nesla značná rizika, lidé proto zoufale hleděli do nekonečných vln Atlantského oceánu a doufali, že se zavčasu přeplaví na druhou stranu.

Blesková válka na západní frontě a triumf německých zbraní ve Francii zastihl mnoho československých vojáků, ať už v pěchotě nebo u letectva. Někteří vojáci se stačili nalodit u Dunkerku a doslova před nosem pláchnout postupujícímu nepříteli, jiní se přesunuli na jih do neokupované části Francie, kde se ujala moci ona kolaborantská vláda maršála Petaina s centrem ve Vichy, a čekali co s nimi bude dál. Připomeňme, že v jihofrancouzském městečku Agde měli Češi a Slováci i vlastní vojenský tábor. Ale šlo také o zástupy civilistů původem z Československa, politicky pronásledovaných a židovských rodin. Velké přístavy jako Bordeaux, Marseille či Toulon se plnily uprchlíky všech národností. Možnosti odplout do bezpečí na zaoceánském parníku se každým dnem ztenčovaly, řešením byl urychlený odjezd do neutrálního Španělska a Portugalska a teprve odtamtud pak pokračovat dál. Klíčovou úlohu v tomto závodu s časem a citlivém vyjednávání s vichystickými orgány, aby nikoho nevydali Němcům, hráli naši diplomaté, především konzul v Marseille (v civilním životě docent mezinárodního práva) Vladimír Vochoč, který dokázal zajistit falešné pasy, víza a další potřebná razítka pro téměř 2 500 lidí, včetně známých osobnost jako spisovatelé Heinrich Mann, Lion Feuchtwanger či Franz Werfel. Úzce přitom spolupracoval s americkým novinářem Valerianem Fryem, zástupcem humanitární organizace Emergency Rescue Committee. Vochoč stál i za smyšleným projektem hromadného vystěhování Čechů a Slováků do Kolumbie, díky kterému úřady nechávaly v Marseille na pokoji i desítky našich vojáků v domnění, že jen čekají na tranzit do Jižní Ameriky. Smyčka se utahovala s každým dalším zachráněným. Nakonec vichistická policie Vochoče zatkla v březnu 1941 a poslala jej do internace, odkud se štěstím odjel přes Portugalsko do Velké Británie, kde se okamžitě zapojil do činnosti Benešovy exilové vlády. Komunistické úřady jej později perzekuovaly a zemřel zapomenut. Až v roce 2016 obdržel od izraelského památníku Jad vašem titul „Spravedlivý mezi národy“.

Statistika uprchlíků, kterým se skrz Portugalsko podařilo dostat pryč z Evropy

V Lisabonu byl důležitou styčnou osobou František Čejka a v Madridu Zdeněk Formánek, oba rovněž diplomaté. Do konce roku 1940 se do obou neutrálních zemí dostalo mnoho našich lidí a za pomoci církevních a charitativních organizací, příslušných konzulátů a majora Václava Pána, což byl špion s krytím repatriačního úředníka britského konzulátu, se za mimořádného nasazení připravovaly skutečné přesuny (tzv. evakuační akce) našich uprchlíků do Venezuely, Panamy, Mexika, Brazílie, na Kubu nebo na Jamajku, ale také do USA a Kanady. Jen přes Lisabon tímto kanálem odcestovala asi tisícovka lidí během celé války. Vzpomeňme třeba jednoho z nejzámožnějších průmyslníků první republiky Jindřicha Waldese, kterého příbuzní, tou dobou již bezpečně usazení v Americe, draze vykoupili z nacistického věznění. Vážně nemocný se nalodil v Lisabonu, ale dlouhou transatlantickou plavbu nezvládl. Zemřel při zastávce v Havaně 1. července 1941.

Už v průběhu roku 1942 se dvířka konkrétně v Jižní Americe začala přivírat, tamní země přestaly vydávat vstupní víza pro evropské uprchlíky. Chile, Argentina a Peru úplně, Kolumbie, Ekvádor, Bolívie a Venezuela odmítaly Židy, případně si za povolení ke vstupu začaly účtovat horentní sumy, v řádech stovek až tisíců amerických dolarů. Mexiko ještě v roce 1941 uvítalo na své půdě rovných 100 Čechoslováků, v dalším roce už žádného. Diplomatické styky se zeměmi Latinské Ameriky byly pochopitelně přerušeny 15. březnem 1939 zřízením Protektorátu, nicméně exilová vláda v Londýně se velmi snažila o jejich znovunavázání. Nejdříve byly styky obnoveny s Mexikem, a to 26. března 1942 společnou deklarací. Další země následovaly krůček po krůčku. Nově příchozí uprchlíci ve zdejších exotických krajích se mohli spolehnout na pomoc již zakořeněných krajanských komunit a jejich organizací. Napříč kontinentem jich rozhodně nebylo málo: Spolek Čechoslováků v Peru, Československá demokratická jednota v Uruguayi, Československý spolek na Kubě, Československé sdružení v Guatemale, Československé národní sdružení v Chile, Československý kroužek v Bolívii a spousta dalších.

Mnohdy dobrodružné cesty z Francie vedly i jinými směry. Je kupříkladu znám případ čtyř desítek našich vojáků, kteří se přeplavili do severoafrického Maroka, kde nejprve skončili v koncentračním táboře Sidi-El-Ayachi v poušti osmdesát kilometrů jižně od Casablanky, následně byli vězněni na ostrově Martinik v Karibském moři, než se jim podařilo dostat do USA. Do této skupiny patřili také malíři Antonín Pelc, Maxim Kopf a Alén Diviš. Všichni nedobrovolný pobyt na Sahaře později promítli do své výtvarné tvorby. Úryvek z Pelcových vzpomínek:

„Jsme v campu, který dříve sloužil jako koncentrační tábor pro arabské žebráky a tuláky. Skládá se z velkého dvora, obehnaného zdí s ostnatým drátem, kde bydlí ženy a rodiny, a menšího dvora určeného pro svobodné muže. Baráky jsou pokryté střechou z vlnitého plechu, děravého, následkem čehož tma prší. Motor na vodu je hnaný větrem, takže není-li větru, není pitné vody ani vody na mytí. Následkem toho panují zde nejhorší hygienické poměry a šíří se kožní nemoci. Lékařské ošetření je velice primitivní, léky většinou nejsou. V letních měsících je přirozeně velké vedro, naopak v zimních měsících prudké deště a silné vichřice, které zbořily některé baráky. Jídlo je velice špatné. Ráno šálek špatné černé kávy, v poledne hrách, čočka, boby nebo makarony. Maso jednou týdně. Na 150 vězňů bylo určeno 10 kg skopového včetně kostí. Propuštění z campu je možné jen tehdy, dostane-li někdo vízum do ciziny…“

V jeden moment vypadala nadějně tzv. kanadská akce, tedy nabídka kanadských úřadů na přijetí několika stovek československých uprchlíků, toho času čekajících v Portugalsku. Nakonec se ovšem mohla radovat pouze třicítka šťastlivců. Většina údajně neprošla zdravotními prohlídkami, při pohledu do zákulisí však bylo zřejmé, že Kanaďané vymýšleli formální překážky, jak zabránit zejména lidem židovského původu získat vízum.

Nesmíme vynechat ani protinožce. V září 1940 připlula loď HMT Dunera s celkem 2 542 židovskými uprchlíky, včetně těch českých, do přístavu v australském Melbourne po několikatýdenní plavbě z Liverpoolu. Většina pasažérů na palubě pocházela z Německa a Rakouska, popřípadě hovořili německy, dle zákonů tedy byli považování za „enemy aliens“ neboli nepřátelské cizince s omezenou možností pohybu. Nehledě na to, že byli oběťmi nacistického pronásledování a represí. Na více jak rok beztak skončili v detenčních zařízeních v australském vnitrozemí.

Časopis vydávaný krajany v Ekvádoru od roku 1942

Mohli bychom zkrátka pokračovat ještě dlouho a sledovat válečné osudy československých uprchlíků na všech kontinentech. Autor tohoto textu dokonce před nedávnem připravil ve spolupráci se Spolkem pro zachování odkazu českého odboje soubor vzpomínek pětice válečných veteránů s příznačným titulem „Strastiplná cesta“. Publikace čtenáře zavede do Polska, Palestiny, Francie, Velké Británie, Sovětského svazu i severní Afriky. Je k dispozici pouze v omezeném nákladu. Kdo by o ni měl zájem, nechť se laskavě ozve do diskuze. Jedná se ovšem pouze o malý střípek do mozaiky. Celé téma si bezpochyby zaslouží vydání stohů knih autentických memoárů, jedné napínavější než druhé.

Autor: Martin Nekola

Fotogalerie

Reklama

Další články z i60.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Pryč z Hitlerovy Evropy!

Ano po pěti letech! Sandeva a Prachař překvapili tajnou svatbou, nechyběla ani dcera Mia

Hliněné dopisy staré 3 400 let fungují jako WikiLeaks. Egyptské impérium v nich řeší dary, zlato i tajné agenty

Některé běžné potraviny obsahují překvapivě vysoké množství cukru. Mnoho lidí o tom vůbec netuší

Laďka Něrgešová slaví synovu plnoletost. Její slova o boji s časem berou za srdce

Nejjedovatější houba světa roste i v českých lesích. Záměna může skončit selháním jater