Mírně nostalgický deník

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy na webu jsou vlezle hnusné, a tak jsem si raději nalil sklenku střiku a v myšlenkách se vrátil až do doby, kdy jsem si velmi pilně, a hlavně tajně psal deník.

Mírně nostalgický deník

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Pixabay

Mírně nostalgický deník

12. 7. 2025

Bylo mi tehdy mezi čtrnácti až osmnácti lety. Před rodinou jsem však deník pečlivě ukrýval, protože jsem vůbec netoužil po tom, aby se mi kdokoli z rodiny hrabal v soukromí mé, tehdy až moc přecitlivělé duše.

Je zajímavé, že přesto, že jsem se devětkrát stěhoval, můj starý deník všechna stěhování přežil v pohodě. Byla to vždy moje největší starost. Jsem tomu moc rád, protože dnes mohu ta svá mladistvá moudra a myšlenky v klidu a pohodě pročítat a hodnotit, jak dalece se blížila, či vzdalovala reálnému životu. A snad se jimi i inspirovat.

Můj první zápis je z června 1959 a týká se naší cesty s kamarádem Jiřím do jihočeských Čekanic k jeho babičce. Nebylo mi tehdy ani patnáct let. Koncem roku 1963, to mi bylo už devatenáct, jsem dával všechny ty početné staré poznámky dohromady a v úvodu toho souboru jsem napsal:

„Je večer, venku se chumelí a já ležím na pohovce a probírám se svými starými zápisky. Napadá mě myšlenka. Dám dohromady všechny své starší poznámky a budu k nim připisovat své dojmy, starosti i radosti. Zkrátka, budu pokračovat v rozepsaném deníku. Až někdy ve stáří otevřu jeho zažloutlé stránky, ovane mne dech mého mládí. Oživí mi všechny ty krásné i smutné chvíle života, chvíle zklamání, i chvíle prchavého štěstí. Tento deník bude obrazem mé duše. Bude zachycovat mé dojmy a nálady, mé sny i mé touhy. Nebude to žádné umělecké dílo. Bude to jen skromná zpověď obyčejného člověka.“

A jako úvodní motto jsem na úplný začátek textu napsal tato slova:

„Jak nekonečný je proud vody v řece, jak nekonečné je střídání dne a noci, tak nekonečná je lidská touha po štěstí.“

*

V mém deníku, který začíná někdy na jaře roku 1959, se střídají články o společném toulání s kamarádem Jiřím po našem, skoro rodném, Ovčíně, povzdechy nad mým nenaplněným a platonickým vztahem k Miladě z kralupské pošty, a zejména oslavné ódy na mé oblíbené České středohoří. Pro ilustraci opět jedna citace z května 1960:

„Stále znovu a znovu se vracím v ta místa, přesvědčen, že na světě není nic krásnějšího než procházka po kvetoucích, vonících ladech, nebo pohled z vrcholu Košťálu. Každý strom i každý kámen na tvém svahu, Košťále, je naplněn velkou láskou.“

Takový deník je docela zajímavé a podnětné čtení. Mnohé jsem už z oněch dávných dějů pozapomněl. Není ale divu. Vždyť některé z těchto deníkových textů jsou starší více než 65 let. Je to sice čtení až nostalgické, ale pro mne zároveň i inspirující, protože mi přináší vítané náměty pro moje další psaní.

A tak přede mnou nyní defilují moje třebíčská dobrodružství s básnickou soutěží, s autobusovým výletem po místech Nezvalova působení a s rozhovory s několika národními umělci, a konečně příjemné dobrodružství se dvěma mladičkými třebíčskými dívkami.

Při čtení deníku znovu putuji po náročných vysokohorských cestách vysokých Tater a znovu se střetávám se svými tehdejšími básnickými problémy, týkajícími se souladu obsahu a formy mých raných a neumělých básnických pokusů.

*

Deník pokračuje v podobném duchu až do podzimu 1965, tedy zhruba šest let. Je to určitá výpověď mladého člověka, který byl možná zatížen citovými problémy a občasnými depresemi více než jeho současníci a kamarádi. Čas ale uplynul a on se, stejně jako jiní, musel přizpůsobit až tvrdé realitě života. Na závěr biblická citace:

„Všecka práce člověka jest pro ústa jeho,

avšak duše jeho nemůže se nasytiti.“

Starý zákon, kniha Kazatel, verš 6;7

*

ZEMĚ

Ve stínu jabloní

město odpočívá.

Kolem je země, která zpívá

o jaru, které zavoní

kvetoucími svahy hor.

Daleko za obzor

táhne se požehnaná zem

tak jako krásný a věčný sen.

Stůj, noho!

Ta zem je posvátná.

Poklekni!

Uslyšíš zvony hrát.

Když kvete bílý sad,

zelené háje,

to přichází hlas máje

a země se rozezpívá.

/psáno v roce 1961 - 17 let/

Autor: Jan Zelenka

Reklama

Další články z i60.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Mírně nostalgický deník

Ano po pěti letech! Sandeva a Prachař překvapili tajnou svatbou, nechyběla ani dcera Mia

Hliněné dopisy staré 3 400 let fungují jako WikiLeaks. Egyptské impérium v nich řeší dary, zlato i tajné agenty

Některé běžné potraviny obsahují překvapivě vysoké množství cukru. Mnoho lidí o tom vůbec netuší

Laďka Něrgešová slaví synovu plnoletost. Její slova o boji s časem berou za srdce

Nejjedovatější houba světa roste i v českých lesích. Záměna může skončit selháním jater