Útok Hamásu ze 7. října 2023 nezničil jen tisíce životů, ale i poslední zbytky naděje na brzké mírové soužití. Jak se změnila izraelská společnost, proč je jednostranný pohled na Blízký východ nebezpečný a v čem by řešení konfliktu mohlo čerpat z pochybení i úspěchů na Balkáně? V rozhovoru na tyto otázky odpovídá politolog a analytik židovského původu Andrej Ruščák.
Co pro vás útok ze 7. října 2023 znamenal? Sedmý říjen pro mě není jen den barbarského útoku Hamásu, ale zejména oslavy toho útoku ze strany běžného palestinského obyvatelstva nejen v Gaze, kde bychom mohli namítat, že je k něčemu nutil Hamás, ale i v diaspoře. Byl to den, kdy se – přestože si Hamás natáčel všechny svoje zločiny – rozjelo naplno jejich popírání z řad zastánců palestinské věci.
Den, kdy ještě Izrael ani nestačil nijak reagovat a už byl obviňován z genocidy. Den, kdy se velká část západního feminismu otočila zády k obětem sexuálního násilí jen proto, že to byly Židovky. Den, který způsobil spoustě Izraelcům takové trauma, že jim přestalo záležet na tom, co se s Gazany děje.
Izraelci obecně nejsou společnost, která by ve své většině oslavovala smrt Gazanů. Sedmý říjen ale způsobil, že mnozí naskočili na myšlenku „je nám jedno, co s nimi bude, ale chceme od nich mít definitivně pokoj, už je nechceme nikdy vidět, jak nám něco dělají“. Byl to den, kdy velká část Izraele rezignovala na poslední zbytky naděje, že by se s Palestinci dalo koexistovat. A nejen proto, co dělal Hamás: zejména proto, jak reagovali ti ostatní.
Existuje vůbec nějaké reálné řešení toho konfliktu a něco víc než jen hypotetická koexistence dvou národů, případně přímo trvalá okupace a správa za nasazení mezinárodních sil? Podle mě existuje. Musíme se podívat ne na to, co obě strany chtějí, ale co potřebují. U Izraelců to je jistota, že si mohou sami vytvářet bezpečnostní záruky, protože jejich zkušenost říká, že se nemohou na nikoho dalšího spolehnout.
Nemá cenu jim to vymlouvat, protože byli tolikrát zrazeni nejen oni, ale i další v podobné situaci (Ukrajinci a Taiwanci hned na úvod), že jakékoliv slibování ochrany zvenčí je neakceptovatelné. Palestinští Arabové potřebují zase mít možnost žít v bezpečí, lidské důstojnosti, s mezinárodním uznáním jako národ, který si bude moct aspoň nějak řídit svůj osud. Z toho je potřeba vycházet.
Inspiraci k řešení bychom podle mě měli hledat na Balkáně – a to i se všemi výhradami, které lze k Daytonské dohodě a následnému uspořádání Bosny a Hercegoviny mít. Stát Palestina by mohl mít parametry, jaké má Federace Bosny a Hercegoviny. Tím mám na mysli kantonální uspořádání, státní občanství pro všechny tam usazené, s umožněním dvojího občanství – tedy Židé žijící na Západním břehu a izraelští Arabové by mohli mít obojí.
Důležitá by také byla funkce vysokého představitele schváleného mezinárodním společenstvím, jehož role by byla v odvolávání lidí překážejícím míru ze všech komunit a vetování zákonů, které by mír ohrožovaly, a s neutrálními státními symboly. Prvních třeba dvacet let by tam mohly být jednotky připomínající jednotky SFOR, které by udržovaly takové uspořádání.
A co Jeruzalém jako hlavní město? Co se sporu o hlavní město týče, paradoxně s dobrým řešením přišel svého času – opět, a to i při vědomí toho, jak špatná osoba to je, Jared Kushner – tedy Jeruzalém pod izraelskou suverenitou jako celek a jako jedna municipalita, ale s palestinskými vládními úřady v exteritoriálních budovách ve východním Jeruzalémě, se zaručeným přístupem přes hranice formou jakéhosi mini-Schengenu, který by palestinský stát měl s Izraelem. Klidně s namátkovými kontrolami, jaké známe z dnešní situace napříč Evropou.
Účelem takového uspořádání by bylo především nastavit pořádek pro „čtyřicet let bloudění na poušti“ – tedy vychování dvou generací, které nežijí v „oni nám – my jim“. A pak se může mluvit o uvolňování mezinárodního dohledu a rozšiřování suverenity palestinského státu. Když už jsme u toho, ani Bosna a Hercegovina jako stát, ani Kosovo nemají bosňácké, respektive albánské národní symboly jako symboly státu.
Je absurdní, aby po tom, co palestinští Arabové spáchali, měli nárok na mezinárodní uznání těch svých a státu v parametrech, v jakých si ho představují, tedy bez Židů, jako čistě arabský, ideálně teokratický stát. Dokud budou trvat na tomhle, nepohne se to nikam.
Kde je podle vás největší problém u Palestinců a Izraele? Největší problémy Palestinců jsou zaostalá, kmenová, nevzdělaná, patriarchální společnost, která je vychovávaná dehumanizující propagandou a vylhanými dějinami. To je něco, co při vědomí rozdílnosti situace v Gaze a na Západním břehu a obou správ mají společné napříč celým územím.
Adresováním tohoto problému se musí začít, protože bez toho prostě ani Izrael, ani mezinárodní společenství nebudou mít na palestinské straně partnera k diskusi. Budou tam mít někoho na způsob Brežněva mlátícího do řečnického pultíku, zatímco protistrana se snaží klást argumenty. Dokonce si ani nemyslím, že je problém primárně náboženský. Soužití mezi muslimskými izraelskými Araby, notabene drúzy a izraelskými Židy ukazuje, že to jde.
Rozdíl mezi statistickým izraelským a palestinským Arabem je v podstatě pouze v tom, jakému informačnímu prostředí jsou oba vystaveni a tomu, že jeden z nich je z pohledu Izraele cizinec se vším, co z toho vyplývá. Ostatně dokonce i postoje palestinských Arabů, kteří chodí do Izraele za prací a setkávají se s běžnými Židy, se blíží více postojům izraelských Arabů než těch palestinských Arabů, pro které jediní Židé, s nimiž se kdy setkali, jsou vojáci IDF na check-pointech nebo při raziích.
Samozřejmě je tam celá řada dalších problémů, počínaje masivní korupcí Fatahu přes objektivně špatné zkušenosti s příšerným chováním mnohých izraelských osadníků po šikanu na check-pointech, ale ty jsou všechny řešitelné, pokud se se nějakým způsobem podaří dosáhnout pokroku v tom, co je popsané o odstavec výše. A to půjde skrze uspořádání „na bosenský způsob“.
Co se Izraelců týče, jejich hlavním problémem – vedle všech dalších, které přispívají k těžké řešitelnosti situace – je momentálně šok ze 7. října a opravdu rezignace na jakýkoliv mírový proces. To, co Hamás provedl na straně jedné, a to, jak Izraelci byli obviňováni z genocidy, ještě než vůbec stačili s jakoukoliv odpovědí začít, zničilo velkou část dobré vůle populace. Izrael je demokratický stát a jeho vláda je odpovědná z férových voleb vzešlému parlamentu, takže postoj veřejného mínění je v této věci klíčový.
Druhým, neméně důležitým problémem, je zablokovaná politická scéna. My si představujeme Izrael díky tomu, že odtamtud pochází celá řada důležitých technologických firem a inovací, jako sofistikovaný státní útvar; jeho příznivci i odpůrci ho mají tendenci vykreslovat jako všemocnou mašinu na chladnokrevnou efektivitu, jen tomu dávají opačné hodnotící znaménko.
To ale není ani náhodou to, co Izrael doopravdy je: středomořská země trpící typickými neduhy středomořských zemí: strašlivou byrokracií, spoustou korupce, klientelismu, nepotismu a podobně; neliší se v tomhle nijak od poměrů v Řecku nebo jižní části Itálie.
V takovém prostředí spousta toho, co Izrael dělá, nevzniká chladnokrevným kalkulem, ale jako důsledek chaosu a šlendriánu. No a tady přichází postava Benjamina Netanjahua, který jednak dělá všechno pro to, aby si udržel imunitu a nebyl stíhán za korupci, a který zároveň je pro svoje voliče lákavý jako jediný, kdo v tomhle chaosu umí cokoliv zařídit.
„Vysoký plot + lití katarských peněz do Gazy + dodávky elektřiny, vody a zboží = klid od Gazy. Víc ho nezajímalo. Nemyslím si, jak se běžně říká, že pěstoval Hamás, on od něj chtěl mít prostě pokoj“
Za co je třeba Netanjahua kritizovat? A je naopak něco, za co mu lze poděkovat? Je potřeba ho kritizovat v prvé řadě za to, co ho vede k uzavírání koalic s fašisty: za korupci, která z něj udělala útěkáře před zákonem. To špatné, co sice nedělá sám, ale co jednoznačně legitimizuje, a má na tom tedy podíl, je způsobené právě jeho problémy se zákonem a potřebou si udržet imunitu, aby nešel do vězení.
Izrael stále ještě má nezávislé soudnictví, a kdyby neměl imunitu, věřím, že by do vězení šel. Nebyl by ostatně první izraelský premiér s tímhle osudem. Nemyslím si, že by Netanjahu byl krvelačná bestie, která chce nechat radikální osadníky vraždit palestinské děti, ale jsem přesvědčen, že se mu nechce do vězení za korupci tak moc, že je ochoten se koukat stranou a nechat Ben Gvira se Smotričem si dělat, co je napadne, aby nepřišel o moc a s ní o imunitu. Jeho postoj ke Gaze je rovněž hodný kritiky: byla to vlastně hrozně jednoduchá myšlenka.
Vysoký plot + lití katarských peněz do Gazy + dodávky elektřiny, vody a zboží = klid od Gazy. Víc ho nezajímalo. Nemyslím si, jak se běžně říká, že pěstoval Hamás, on od něj chtěl mít prostě pokoj. Nakonec se ukázalo, že to takhle nefunguje.
Lze mu naopak jednoznačně poděkovat za Abrahámské dohody a za celou řadu velkých infrastrukturních projektů v samotném Izraeli, které zlepšují kvalitu života občanů, které dokázal dotáhnout: to je ostatně i důvod, proč ho tolik lidí volí.
Část českých křesťanů přebírá rétoriku, že v Gaze jde o spravedlivou válku a tamní civilisté si za vzestup Hamásu mohou sami. Je to z vašeho pohledu opravdu takhle černobílé? Záleží na tom, jak se na to díváme. Dívat se na Gazu jako na budoucí přímořský resort je špatně i pro Izrael, třebaže s tímhle mým hodnocením hodně Izraelců nebude souhlasit; předpokládá to etnické vyčištění toho území. To je něco, co společnosti, která něco takového provede, prostě zanechá chtě nechtě stín na duši, který bude pronásledovat i ji samotnou po desítky let – stačí se v tomhle podívat na Srby.
Z druhé strany palestinští Arabové za vzestup Hamásu mohou ne kvůli volbám před více než dvaceti lety, ale tím, že jeho vládu v Gaze minimálně polovina z nich podle průzkumů autenticky podporuje a jejich politické postoje odpovídají ve většině tomu, co Hamás nabízí (a na Západním břehu víc než v Gaze!).
A to ani nemluvím o tom, že se v celé Gaze nenašel někdo, kdo by se k uneseným Izraelcům choval jakkoliv slušně. Kdyby aspoň jeden unesený Izraelec měl zkušenost aspoň s jedním Gazanem během tak dlouhého zajetí, který by se nechoval sadisticky, mohli bychom mluvit o něčem jiném.
Nechat palestinská území z ničeho nic „samostatná“ a plně suverénní není nic jiného než umytí si rukou nad celou situací, kterou necháte na pospas svému osudu. Pokud mezinárodní společenství dostalo palestinské Araby do stavu, ve kterém teď jsou, mělo by mít zodpovědnost za to, je naučit být slušnou polis, což, při vší úctě, nejsou. Když by dostali, po čem volají, vznikne další lidskoprávní černá díra na mapě světa.
Správné řešení je, podle mého názoru, to bosenské: nechat vyrůst několik generací v jakž takž normálních poměrech, naučit je si vládnout a chovat se k sobě slušně nejdříve z donucení a později z vlastní vůle.
Našel byste v palestinské společnosti nějaký myšlenkový, náboženský, kulturní proud, který je vám sympatický a jehož členové jsou vlastně také oběťmi náboženských fanatiků? Ano, sleduji například práci, jakou odvádí palestinský intelektuál a politik Bassem Eid, stejně jako jak se projevuje bývalý palestinský premiér za Fatah Salám Fajjád, stejně jako některé palestinské mírové iniciativy – a moc jim držím palce, nemají to jednoduché, a to zejména kvůli vlastním spoluobčanům, kteří v nich snadno vidí zrádce.
Beru ovšem jejich existenci a práci za důkaz toho, že se slušná palestinská politika dělat dá, což je i jeden z důvodů mé dlouhodobé kritiky palestinského politického mainstreamu, jak na Západním břehu, v Gaze i v diaspoře, protože je to důkaz, že chovat se tak příšerně není palestinský osud ani neměnná nutnost.
Jak velký má podle vás vliv na Izrael, Palestince a politiku tohoto území Rusko a z Ruska přesídlení lidé? Velký a nedobrý. Právo návratu, které lidem židovského a německého původu z Ruska nabídly Izrael i Německo v devadesátých letech, do obou zemí přivedly velké množství lidí s dost bezohledným pohledem na svět a mezi nimi i celou řadu podvodníků, jejichž vztah k židovství nebo němectví byl volnější než volný.
Tihle lidé dnes v obou zemích volí a podle průzkumů mají tendenci volit velmi špatně – v obou zemích extremisty. Nedá se s tím nic udělat, je to deset procent voličů v Izraeli a 2,5 % voličské populace Německa. V obou případech dost na to, aby to rozhodlo těsné volby. V obou případech ty komunity žijí z velké míry v ruském informačním prostoru a jsou jím ovlivňovány.
„A hlavně: Izrael se už nemůže moc spoléhat na pomoc Západu“
Jak bude podle vás daný region vypadat za dva, za pět, za deset let? Co se Izraele týče: aby přežil, musí se stát blízkovýchodním státem, kterým se fakticky už stal nebo je v poslední fázi toho, aby se jím stal. Kvůli arabskému odporu proti němu, tomu, že neměl moc silným regionálním hráčům co nabídnout a kvůli budované pozici „západního předmostí“ v regionu, přestože geograficky blízkovýchodní byl, nemohl „s vlky výti“, protože s nimi nechodil „píti“.
Dnes je situace jiná; Izrael má technologie, které země jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar nebo Egypt potřebují; diplomaticky se díky Abrahámským dohodám Izrael politicky integruje i mezi takové země, jako je třeba Maroko. A hlavně: Izrael se už nemůže moc spoléhat na pomoc Západu. Evropu si, až na výjimky, vesměs odcizil a je jen otázkou nižších jednotek let, než se totéž stane s USA, kde má mizernou podporu u demokratů, a kvůli čím dál tím silnějšímu antisemitismu mezi příznivci MAGA hnutí tato klesá i u republikánů.
Už dnes podle mého názoru není izraelsko-americká vazba pro Izrael natolik bezpečná, aby se na ni mohl spolehnout. Jako bonus fajn, ale ne jako opora. „Blízkovýchodní“ Izrael je sice autentický Izrael; ostatně 51 % tamních Židů tvoří Mizrachim, potomci Židů vyhnaných z arabských zemí, kteří arabsky běžně umějí, ale zároveň s tím ruku v ruce půjde politická kultura, která není „evropská“.
Budeme muset akceptovat, že se politická realita Izraele může snadno stát podobnou třeba té v Turecku nebo Tunisku, možná s výjimkou práv LGBT lidí, na která si Izraelci podle mě sáhnout nenechají. Ale pokud půjde o korupci, vertikálu moci nebo zneužívání médií? Letošní volby budou dost možná poslední moment, ve kterém ještě půjde přehodit výhybku a vrátit se na „evropskou“ cestu, aspoň částečně.
Po 7. říjnu se jako blesk z čistého nebe vynořila vzpomínka na holokaust – pro přeživší nesmírně živá. Co bychom si měli vyprávět a co říkat dětem a mladé generaci, aby se neopakovalo ani šoa, ani 7. říjen? Že to, co se stalo, vychází z lidské přirozenosti. Je to něco, co se stane, když nebudeme aktivně uplatňovat pojistky proti tomu, aby se to stalo. Pokud nebudeme kontrolovat šíření a hlásání nenávisti, pokud nebudeme analyzovat naši společnost, naši minulost a nebudeme aktivně pracovat na tom, aby se to nestalo, stane se to.
Třeba ne hned – a pak se budou znovu lidé ptát, jak se to mohlo stát. Potíž je, že procesy, které vedly například k šoa, se už nedají zastavit na své cestě ke katastrofě ještě v moment, kdy je obtížné dokázat široké veřejnosti jejich škodlivost. V moment, kdy už všichni vidí, k čemu to vede, se to už zastavit nedá. Tohle je zatím příběh nejen nacismu a šoa, ale všech genocid, které tu kdy byly.
