KOLOČAVA / UŽHOROD – Zakarpatská Koločava byla pro české cestovatele desítky let synonymem prvorepublikové historie a literárního odkazu Ivana Olbrachta. Dnes je obec ukázkou toho, jak pátým rokem trvající plnohodnotná ruská invaze dopadá na regiony stovky kilometrů vzdálené od frontové linie. Místní hoteliéři, průvodci i majitelé restaurací doufají, že se k nim zahraniční turisté přece jen začnou vracet.
Aby člověk pochopil, proč je Koločava pro Čechy tak magnetická, musí se vrátit do meziválečného období. V letech 1919 až 1939 byla Podkarpatská Rus nejvýchodnějším cípem Československa. Legendární přímý rychlík z Prahy do Jasini vyjížděl odpoledne kolem čtvrté hodiny z tehdejšího Wilsonova nádraží a cestující se probouzeli druhý den dopoledne rovnou pod zakarpatskými poloninami. Cesta trvala přes 18 hodin.
Byla to éra, kdy do zapadlých karpatských údolí přicházeli čeští úředníci, učitelé, stavitelé i četníci. Za první republiky tu vyrostly školy, infrastruktura i pověstné červeno-modro-žluté turistické značky, které v okolních kopcích najdete dodnes.
Koločavu a Podkarpatskou Rus ale stejně nejvíce proslavil český literát Ivan Olbracht. Ve 30. letech zde žil a do světa poslal příběh o zbojníkovi Nikolovi Šuhajovi – z chudé horské vsi se záhy stala legenda.
Právě kvůli Olbrachtovým knížkám a historickému propojení sem po pádu komunismu začaly proudit tisíce Čechů ročně. Koločava se stala synonymem české nostalgie po první republice a dodnes je to živá vzpomínka na dobu, kdy jsme tvořili s jednou z oblastí současné Ukrajiny jeden stát.
Se souhlasem Julie Kaletové Šest set miliard dolarů na obnovu země zřejmě nebude dost Z nejvýchodnějšího cípu Česka trvá cesta přes slovensko-ukrajinskou hranici do Užhorodu přibližně pět hodin. Do Koločavy je to z krajského města dalších 170 kilometrů po horské silnici. Cesta je točitá, ale překvapivě plynulá a bez děr.
Koločava mě hned při příjezdu zaujala svou rozlohou. Patnáct kilometrů dlouhá vesnice se táhne podél řeky v údolí sevřeném kopci, které jsou tak hustě zalesněné, že vypadají jako potažené zeleným mechem.
Do této tajemně krásné vesnice přijíždím během pátého roku plnohodnotné ruské invaze. A cíl mé cesty? Zcela přímočarý, přijela jsem sem utrácet peníze.
Přestože v oblasti nehoukají sirény a vzdušné údery jsou ojedinělé, dopady válečného stavu na každodenní chod obce i životy jejích obyvatel jsou nepřehlédnutelné. Ruské rakety a drony totiž systematicky drtí i celou ukrajinskou ekonomiku.
Veškeré vybrané daně pohlcuje obranyschopnost země a zbytek drží nad vodou finanční pomoc ze Západu. Ceny základních potravin vyletěly nahoru, hřivna ztratila část hodnoty a předválečné úspory lidí mají poloviční cenu. Odhady Světové banky, OSN a Evropské komise mluví o téměř šesti stech miliardách dolarů na obnovu země – tato čísla se s nekončícími teroristickými útoky ze strany Ruska neustále zvyšují.
Je tu ale jedna oběť, na první pohled neviditelná: kompletní kolaps cestovního ruchu. Horská střediska, penziony i průvodci nejen v Karpatech přišli o zahraniční turistiku.
Se souhlasem Julie Kaletové „Před válkou k nám jezdily tisíce Čechů ročně, tvořili u mě naprostou většinu hostů,“ vypráví pan Vasil, u kterého v Koločavě bydlím v menším penzionu s privátním wellness. Lidé tu bez turismu přicházejí o odbyt i obživu. A i když je v údolí ticho a bezpečí, válka doléhá i sem.
„Přímo válku tu sice necítíte, ale z vesnice a okolí šlo bojovat přes padesát mužů. Bratr mé sestry zemřel jako vůbec první z naší vesnice,“ říká a já vím, že se odkazuje na plac u místního úřadu, kde stojí Aleja herojiv – památník s portréty a jmény padlých mužů a žen.
„Švýcarsko za druhé světové války,“ říkají místní I přes všechen stín, který na vesnici válka vrhá, si Koločava pevně drží svou starou československou duši. Stačí dojít ke slavné Četnické stanici, která funguje jako hospoda i penzion. Vejít dovnitř znamená vrátit se do prvorepublikového hostince. Dnes si tu můžete dát smažený sýr, česnečku nebo řízek a u pokladny bez problémů zaplatit v českých korunách.
Za barem mě zdraví spolumajitel Oles, kterému Češi začali říkat Aleš. Česky mluví naprosto plynule. „To je obrovská praxe. Žádná škola ani lektor ti nedá tolik jako přímá komunikace s rodilým mluvčím,“ usmívá se. Příběh budovy se píše už od roku 1998, kdy jeho rodiče koupili probořenou chatrč bez oken a dveří. Po několika letech oprav v květnu 2004 otevírali.
„Do roku 2014 tvořili devadesát devět procent našich hostů Češi. Po vypuknutí války se to otočilo o sto osmdesát stupňů,“ popisuje Oles. „Dnes tvoří devadesát pět procent návštěvníků domácí Ukrajinci. Zakarpatí je pro ně jako Švýcarsko za druhé světové války. Nejbezpečnější region za horami, kde si můžou na chvíli odpočinout, vyspat se a vzít sem děti. Běžný český turista ale nepřijede.“
Se souhlasem Julie Kaletové Důvod není zas tak složitý “ – strach, zrušené hromadné zájezdy cestovek i fakt, že české pojišťovny válečnou zónu nekryjí. „Velké cestovky jako Kudrna nebo Alpina dnes nedokážou nasbírat zájezdy jako dřív a přeorientovaly se třeba na rumunský Banát. K nám jezdí jen ti, co nás znají osobně, nebo dobrovolníci z nadací,“ dodává Oles.
I přes dramatický úbytek velkých skupinových zájezdů je však česká stopa v Koločavě cítit doslova na každém kroku. A rozhodně se nejedná jen o nostalgii.
Během jediného víkendu tu potkávám hned několik místních, pro které je Česko druhým domovem. Paní v malém obchodě se smíšeným zbožím přechází při placení automaticky do češtiny – roky totiž pracovala v Brně.
Když druhý den stoupám po úzké stezce nahoru do kopců za vesnicí, zdraví mě starší paní, podle svých slov ročník 1949. S úsměvem mi vypráví, že její syn žije s rodinou u Přerova a vnučka právě nastupuje na zdravotnickou školu do Olomouce. Pravidelně za nimi jezdívala na léto a na Česko nedá dopustit.
Se souhlasem Julie Kaletové Kde historie potkává dnešek Dlouhé údolí, kterým protéká řeka Terebla, žije vlastním tempem, v němž se prolíná tradiční horský způsob života s moderními službami, jež tu v posledních dvou dekádách vyrostly z významného turistického ruchu.
Místní lidé do kopců jako turisté prakticky nechodí. Hory jsou pro ně především zdrojem obživy – na podzim se vyráží na houby a lesní plody, po poloninách se prohánějí stáda dobytka a před zimou se z lesů sváží dřevo. Pro českého turistu je tu však připravený ráj: prošlapané a přehledné hřebenové trasy, které vás zavedou na opuštěná místa, kde potkáte maximálně staré červeno-modro-žluté značky, které tady zanechal ještě československý svaz turistů.
Vesnice samotná ale poskytuje zázemí, které by člověk v takto odlehlém horském údolí možná nečekal. Vedle tradičních dřevěných chalup tu najdete několik restaurací, rybí sádky s chovem pstruhů, kde vám čerstvou rybu rovnou připraví, i menší penziony nabízející dokonce privátní wellness.
Velkou chloubou obce je skanzen Stare selo , který zachycuje architektonickou i společenskou historii celého regionu. Mezi desítkami dochovaných dřevěných staveb z různých historických období stojí mimo jiné i původní československá škola. Právě zde si člověk uvědomí, jak hluboké stopy tu meziválečná správa zanechala – od vzdělávacího systému až po architekturu veřejných budov. Ve skanzenu dokonce můžete i nocovat, jeho součástí je totiž pěkné ubytování .
Jak přemýšlet o cestě na Ukrajinu za války? Během celého svého pobytu v Koločavě jsem nezaznamenala jediný sirénový poplach. Útoky se v této horské oblasti prakticky nedějí, fronta je stovky kilometrů daleko a vesnice leží schovaná hluboko v masivu Karpat.
Samozřejmě – na Ukrajině je válka. Žádná část země není před ruskými útoky stoprocentně v bezpečí a záruku, že vaši noc neprotne poplach, útok či jiná nepříjemná situace způsobená ruským imperialismem vám nedá nikdo od Oděsy přes Lvov až po zakarpatská údolí. Bezpečnostní situace v Karpatech je ale se zbytkem země nesrovnatelná.
Při uvažování o cestě je však zásadní rozlišovat mezi smysluplnou podporou a bezhlavým hazardem. Vydávat se blíže k frontové linii bez jasného profesního nebo humanitárního účelu je neodpovědnost, v případě krizové situace tam člověk jen zbytečně zatěžuje kapacity ukrajinských záchranných složek.
Se souhlasem Julie Kaletové Přijet ale do stabilních horských oblastí na západě, ubytovat se u místních a nechat peníze v tamní ekonomice, to je reálná, hmatatelná pomoc lidem, kteří přišli o obživu.
Místní nechtějí charitu, chtějí zpět práci a hosty, které jim ruská invaze vzala. Přijet do Koločavy, dát si u Olese v Četnické stanici řízek s pivem, ubytovat se u pana Vasila a projít se hřebenech Karpat je jeden ze způsobů, jak spojit příjemné s užitečným a podpořit bránící se zemi a její obyvatele.
Praktické poznámky na cestu: Pojištění: Standardní české cestovní pojistky válečnou zónu nekryjí. Je potřeba sjednat si komerční připojištění válečných rizik nebo využít ukrajinské pojišťovny (například přes oficiální portal Visit Ukraine ). Hranice a blokposty: Na hraničních přechodech (Vyšné Nemecké / Užhorod) počítejte se zpožděním v řádu hodin. Na trase z Užhorodu do Koločavy potkáte přibližně tři vojenská stanoviště (blokposty) – cizinci po předložení pasu projíždějí standardně bez problémů. Aplikace do telefonu: Stáhněte si aplikaci Air Alert (Povitrjana tryvoha). I v klidnějších oblastech je dobré mít přehled. Zákaz vycházení (komandantsa hodyna) byl v Zakarpatské oblasti zrušen. Informovanost: Před cestou se vždy vyplatí zkonzultovat situaci a trasu s někým, kdo na Ukrajinu pravidelně jezdí nebo tam žije.