6 min

Bez odvahy se víra i občanská odpovědnost stávají prázdnými slovy

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Polarizace společnosti se přelévá i do církví a podle historika Tomáše Petráčka mění křesťanství v nástroj kulturního boje. Autor knihy Křesťané ve víru kulturních válek mluví o strachu z liberální demokracie, opakování…

Bez odvahy se víra i občanská odpovědnost stávají prázdnými slovy

Zdroj: Proboha!

Polarizace společnosti se přelévá i do církví a podle historika Tomáše Petráčka mění křesťanství v nástroj kulturního boje. Autor knihy Křesťané ve víru kulturních válek mluví o strachu z liberální demokracie, opakování starých chyb církve i potřebě občanské a křesťanské odvahy.

Vydal jste úspěšný titul Křesťané ve víru kulturních válek. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Asi každého křesťana prožívajícího víru v historické církvi znepokojuje současná polarizace ve společnosti, která se přenáší i dovnitř církevního společenství, zvláště nad některými otázkami ho trhá na kusy a jde to často napříč konfesemi. Několik let jsem byl zván na veřejné přednášky na téma Rozdělená společnost, rozdělená církev. Téma viselo ve vzduchu a lákalo mě všechny ty zkušenosti shrnout do ucelené knihy.

Dá se v této souvislosti mluvit o nástupu „ultrakonzervativní ideologie“? Klasičtí konzervativci přece nejsou takovými odpůrci liberální demokracie.

Řada konzervativců sama mluví o „únosu pojmu“, žijeme v době velkého zmatení jazyka a diskurzů, s tím lze určitě souhlasit. Pro mě bylo jednou ze zásadních otázek, proč má tolik křesťanů a představitelů církví problém s životem v liberální demokracii, která je v mnoha ohledech plodem autenticky křesťanských hodnot, zvláště v kontextu toho, že být jen jedním proudem v globální městské civilizaci je přece díky vývoji prvních čtyř století jeho existence bytostně zakořeněno v DNA křesťanství jako takového. Proč tolik strachu, sebelítosti a nenávisti vůči liberální demokracii, když mnozí myslitelé pokládají za její předpoklad právě křesťanské pojetí Boha jako nejsvětější trojice, která umožňuje vnímat jinakost jako obohacení a příležitost, nikoliv jako hrozbu?

Tvůrci pokoje? Bez důvěry žité uvnitř církve to nepůjde

Kde má u „ultra konzervativců“ teologické kořeny odpor k demokracii?

Stále chci věřit, že je křesťanství jako ideologický nástroj boje proti demokracii zneužíváno, že skutečným motivem je strach ze změny a hlavně strach o moc a výhodné uspořádání společnosti, které favorizuje stávající elity. Proto jsou intuitivně proti každému emancipačnímu hnutí, které prosazuje skutečnou rovnost a autonomii jedince a marginalizovaných skupin. Hlubší kořeny má dopad přesvědčení, že my křesťané přece držíme, máme pravdu, absolutní pravdu a o pravdě se nediskutuje, tu musí druzí přijmout, i k svému vlastnímu dobru.

Souvisí to v českých poměrech např. se vztahem určitých římsko-katolických kruhů k TGM na počátku 20. století a po vzniku republiky 1918?

Určitě tam hraje roli časový souběh příchodu moderny, postupný rozvoj demokracie a zároveň dynamické sekularizace, která už od 19. století omezuje společenský vliv historických církví a vede k odlivu počtu věřících. Je těžké se tomu vyhnout, ačkoliv tam není nutně kauzalita, naopak rychlost a prudkost sekularizační vlny spíše souvisí s dědictvím staletí, kdy církve zneužívaly státní a vrchnostenské donucení k nábožensky konformnímu jednání.

Když člověk sleduje argumenty odpůrců Istanbulské úmluvy a pod., objevují se paralely s reakcemi odpůrců emancipačních hnutí z 19. stol. – povede to k rozpadu rodiny a pod. Lze těchto paralel vystopovat více?

V knize dokládám na řadě případů, že zvláště v případě katolické církve v postkomunistické části Evropy a v USA nejsme schopni poučit se z historie a opakujeme pořád stejné chyby. Poslední roky působilo jako pravidlo, že se církevní představitelé staví na špatnou stranu, ve špatných konfliktech a bojují problematickými prostředky, viz právě zmíněná Istanbulská úmluva. Obecně se církev nemůže divit, že pokud se ve veřejném prostoru pohybuje jako ideologická nátlaková lobbystická organizace, bude ostatními vnímána nikoliv jako společenství věřících, ale jako ideologická nátlaková lobbystická organizace se všemi negativními dopady, které to má pro její skutečně hlavní poslání: svědčit o Kristu a hlásat evangelium všem.

Hrdinou se člověk nerodí. Může se jím stát?

Neměla by kritika „neliberálních přístupů“ zahrnovat jako aktuální rámec působení superzbohatlíků z éry globalizace, jimž začala vadit nejen progresivní daň, ale i nezávislost médií, oddělování moci soudní a výkonné a další brzdy a protiváhy v rámci demokratického uspořádání?

Tady se naopak část věřících servilně přiklání k mocným, obecně je tam nedůvěra k lidské svobodě a autonomii, stydím se, že tolik katolíků volí extrémistické a populistické strany, něco je zjevně špatně v spirituální formaci, která nevede k dostatečně kritickému samostatnému myšlení, ale naopak uctívání i velmi problematických autorit. Přitom zvláště poslední dva papežové mají sociální záležitosti, otázku spravedlivé distribuce moci a bohatství, kritiku skartační kultury, která nechává miliony trpět v chudobě a beznaději, jako své ústřední téma. Do středovýchodní Evropy to zatím moc neproniklo.

V rámci Nového zákona se vedla „identitární válka“ mezi apoštolem Pavlem a zastánci obřízky. Nakonec z toho vznikl Pavlův důraz na ospravedlnění z milosti. Dá se odtud čerpat inspirace pro dnešek?

Pro mě je v tom klíčová odpověď v Matoušovi, který byl proti rušení závazné obřízky, ale do svého evangelia v pokračování horské řeči přece nenapsal, že ti, kdo chtějí zrušit závaznost příslušných mojžíšovských zákonů, jsou antikristé či zplozenci pekla, nýbrž spokojil se tím, že „jen“ budou „nejmenší v Božím království“. Takhle se vede inteligentní a evangelijní zápas o podobu křesťanství a církve, takhle má křesťan zápolit o hodnoty. Žádná dehumanizace, žádný slovník ideologické vyhlazovací války.

Jako farář se potýkám s tím, když témata kulturních válek štěpí nejen vztahy ve sboru, ale chodí za mnou už i nešťastné partnerky, že s manželem není možné mluvit, protože je nekritický konzument putinovské propagandy…

Znám to z mnoha příběhů a neznám žádné elegantní řešení. Tohle je opravdu situační a každý musí pečlivě zvolit moment, tón, smysl debaty. Ani nemluvit o politice není ideální „řešení“, protože vztah je danou skutečností či mlčením poznamenán. Musíme doufat, že časem emoce vyprchají a vrátí se lidštější formy debaty a ideového zápasu, že tohle je jen jedna bolestná a trapná fáze vývoje k větší zralosti naší demokracie a svobody.

Knihy neprodává nálepka „křesťanský obsah“, ale spíše lidské hodnoty

Téma zasáhlo i do vašeho profesního života, když vás vyloučili z KTF UK. Viděno s odstupem – byla to jedna z praktik ultrakonzervativců, dosahovat vlivu prostřednictvím zákulisních machinací?

Pobavilo mě, že to v posledních dvou letech sami strůjci čistek na KTF UK přerámovali. Nejprve šlo údajně jen o úspory, nyní to sami označují za ideologický boj, kde zlá woke univerzita chce zničit jedinou fakultu, kde se ještě drží konzervativní hodnoty. Myslím, že je pro společnost docela problém, když nakonec kompletně ovládnou fakultu UK, kde budou za státní peníze formátovat ultrakonzervativní antisystémové ideology, kteří budou s diplomem z nejstarší české univerzity zamořovat veřejný prostor. Ale to se s touto vládou děje na mnoha pozicích, kde ideologie vítězí nad odborností.

Do následné vleklé krize na KTF, odvolání děkana akademickým senátem – začaly zasahovat i soudy, které verdikt akademického senátu zrušily. Nejedná se o prolomení autonomie samosprávných univerzitních orgánů?

Pro mě je nepochopitelné, že to nikoho v akademickém světě netrápí a neřeší to třeba konference rektorů, že tady soudy brání výkonu akademické samosprávy a už přes rok udržují ve funkci dvakrát odvolaného děkana. Přitom konstrukce soudů je absurdní: aby náhodou případně nebyla porušena práva Jaroslava Brože být děkanem, jsou ignorována práva senátu a zákon akademické samosprávy. Nemluvě o brutálně porušených právech řady lidí, kterým odvolaný a soudy zpět dosazený děkan ukončuje pracovní poměr, což je přece mnohem razantnější zásah do osobních práv než nebýt děkanem. Nedivím se frustraci z pocitu nespravedlnosti a marnosti.

Jaké máme – z pohledu historika – v rámci probíraných témat výhledy? Čeho si všímat, nač se soustředit?

Jako notorický erasmiánský optimista, jakkoliv toto mé ustrojení dostává poslední roky zabrat, chci věřit, že tohle je jen přechodná fáze, kterou zvládneme a která naopak povede k větší kvalitě naší demokracie, víry, k evangelijnější podobě církve i víry. Ale neudělá se to samo, samospádem, musíme to odpracovat, jít s kůží na trh, přemýšlet mimo zavedené vzorce… Proto jsem napsal knihu, kde řadu nápadů formuluji. Potřebujeme hodně občanské/křesťanské odvahy převzít odpovědnost za církev, společnost a svět, ve kterém žijeme a který máme půjčený od budoucích generací.

Autor: Tomáš Trusina
Zdroj: Protestant – redakčně upraveno

Reklama

Další články z Proboha!

I zranitelnost na sítích může být marketing. Faleš dnes vypadá jako naaranžovaný kolaps

„Jiné církve mi nevadí, ale ta naše je jediná pravá… “ I takhle vypadají projevy etnocentrismu v církvi

Ekumenické snahy a mezináboženský dialog vypadají lákavě. Proč ale v realitě křesťanského života tak často...

Když se Řím vydával za celý svět. Co nám Janovo Zjevení říká o pýše mocných?

4. díl série Zjevení První křesťané žili v prostředí masivní propagandy, která oslavovala Římskou říši jako...

„Žádná požehnání pro homosexuální páry.“ Afrika se poprvé v historii vzbouřila proti Vatikánu

Když v prosinci 2023 zveřejnilo vatikánské Dikasterium pro nauku víry deklaraci Fiducia supplicans, mnozí...

Tradwives a katoličtí tradicionalisté hledají jistotu ve světě, který nebyl

Tradicionalistická křesťanská společenství často přitahuje svět, v němž jsou věci zdánlivě pevně dané – od...

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Bez odvahy se víra i občanská odpovědnost stávají prázdnými slovy

Přežila 37 hodin pod ruinami. Příběh Daniely, která dala zemi naději, ale skončil tragicky

Nadávka v živém vstupu, zuřivost v očích. Raritní reakce hvězdy zaskočila svět sportu

Přistání na Lukle má jeden zásadní problém. Když ho pilot pochopí pozdě, už není kam uhnout

Celá kapela Mirai si kvůli vážné nemoci kytaristy oholila hlavu. Všechno začalo bleskovou operací

Pohlreich přiznal, že volil Motoristy: Mediální štvanice proti Turkovi je svinstvo a inkvizice!