Na konci 70. let bylo Sacramento známé jako klidné kalifornské město, kde se rodiny stěhovaly za lepším životem. Na předměstích stály pastelově natřené domky se zahrádkami, děti si hrály v ulicích a sousedé se zdravili přes plot.
Jenže v zimě roku 1977 se tohle idylické prostředí proměnilo v dějiště jednoho z nejhorších kriminálních případů v historii Spojených států . Když noviny začaly psát o brutálních vraždách, lidé zamykali dveře, zatahovali závěsy a přestali pouštět cizí lidi do domu.
Policie byla bezradná: pachatel se zdál být motivován něčím, co nedávalo smysl. Nešlo o peníze, pomstu ani vášeň. Pachatel se zajímal o krev . Těla obětí byla nalezena zohavená způsobem, který i zkušeným kriminalistům připomínal spíše scény z hororových filmů než realitu.
Když se ukázalo, že za vraždami stojí mladý muž jménem Richard Trenton Chase, média mu okamžitě dala přezdívku „Upír ze Sacramenta“ . Jeho příběh ale nezačíná u krvavých scén – kořeny jeho šílenství sahají hluboko do dětství, kdy se v jeho životě začaly objevovat první trhliny.
Dětství: první praskliny v duši Richard Chase se narodil 23. května 1950 v Santa Clara v Kalifornii jako prvorozený syn. Navenek šlo o obyčejnou rodinu nižší střední třídy, ale za zavřenými dveřmi se odehrávalo něco, co později výrazně poznamenalo jeho psychiku.
Jeho otec, známý svou přísností a výbušností, používal fyzické tresty jako hlavní výchovnou metodu . Matka se často stahovala do sebe, neschopná chránit syna před agresí. Malý Richard tak vyrůstal v prostředí, kde se místo lásky a podpory setkával s kontrolou, kritikou a strachem. Psychologové později upozornili, že právě kombinace chladného rodinného klimatu a násilí v dětství často vytváří základ pro budoucí psychické poruchy.
Už v raném věku se u něj začaly objevovat známky toho, čemu se v kriminální psychologii říká MacDonaldova triáda – varovné chování, které bývá spojováno s predispozicí k násilí. Richard trpěl nočním pomočováním, zakládal drobné ohně a měl zálibu v ubližování zvířatům. Zatímco jiní chlapci si hráli s kamarády na kovboje a indiány, on experimentoval s tím, co se stane, když malé zvíře zraní. Tyto tendence nikdo neřešil, protože v 50. letech se duševní zdraví dětí jednoduše přehlíželo.
Spolužáci na základní škole vzpomínali na Chasee jako na „podivínského kluka“, který měl problémy zapadnout. Byl nesmělý, vyhýbal se očím druhých a často působil, jako by se bál vlastního stínu. Tato sociální izolace v kombinaci s domácím prostředím jen prohlubovala jeho osamělost.
Dospívání pak přineslo další komplikace. Richard sice působil na první pohled nenápadně, ale uvnitř se v něm hromadila nejistota a hněv. V té době ještě nikdo netušil, že právě tyto vnitřní démony bude jednou hasit krví svých obětí.
První příznaky duševní nemoci Na první pohled působil Richard Chase v pubertě spíše jako uzavřený a nesmělý chlapec. Jenže za tímto obrazem se už tehdy začínala formovat psychotická porucha, která později přerostla do plnohodnotné paranoidní schizofrenie.
Jeho bludy měly jasný fyzický podtext. Chase se snažil okolí přesvědčit, že jeho srdce někdy přestává bít a že mu vysychají cévy. Tvrdil, že mu odumírají vnitřní orgány a že jeho krev pomalu mizí. Snažil se proto najít „léčbu“ – experimentoval s pitím zvířecí krve a vyvíjel různé podivné metody, jak své tělo „zachránit“.
K psychotickým stavům se přidaly i somatické bludy, které jsou pro schizofrenii typické. Chase byl přesvědčen, že jeho kosti mění konzistenci, že se rozpadá zevnitř a že jedinou možností je doplňovat chybějící životní sílu zvenčí. Tyto představy v něm budily stále silnější úzkost a paranoidní chování.
Od drog k izolaci Na konci střední školy začal Richard experimentovat s LSD, marihuanou a alkoholem. Namísto uvolnění ale tyto látky působily jako katalyzátor – jeho bludy a halucinace se ještě prohlubovaly . Kamarádi z té doby vzpomínali, že na večírcích působil „jako někdo, kdo se dívá skrz lidi“. Často mluvil o smrti a krvi, a přestože okolí jeho výroky bralo jako morbidní vtipy, pro něj šlo o realitu.
Jeho psychika se začala hroutit. Chase opouštěl školu i brigády, ztrácel kontakt s rodinou a stále více se uzavíral ve svém bytě. Hygienické návyky se vytrácely: jeho tělo bylo zanedbané, oblečení špinavé a dech zapáchal směsí alkoholu a krve. Byt se rychle proměnil v doupě šílenství – nádobí s nánosy zbytků, rozkládající se kusy masa v lednici, poházené injekční stříkačky.
Sousedi ho popisovali jako člověka, který chodil téměř nahý, mumlal si pro sebe a působil odtrženě od reality . Jeho stav už byl natolik alarmující, že skončil v psychiatrické léčebně. Přestože mu byla diagnostikována schizofrenie, z léčby byl po čase propuštěn – bez dostatečné následné péče a kontroly.
Tento okamžik se později ukázal jako fatální chyba systému. Chase potřeboval dlouhodobý dohled a medikaci, místo toho se vrátil do prostředí, kde se jeho bludy mohly nerušeně rozvíjet.
Eskalace násilí: od zvířat k lidem První oběti Richardových zvrácených představ nebyli lidé, ale zvířata. Chase byl přesvědčen, že pití jejich krve mu pomáhá doplnit životní sílu, kterou podle svých bludů postrádal. Na dvorku svého bytu chytal toulavé psy a kočky, které zabíjel, rozřezával a jejich krev pil. Nešlo přitom o jednorázový výstřelek, ale o opakující se rituál, který pro něj měl údajně léčebný účinek.
Policie při pozdějších domovních prohlídkách popsala scénu, která působila spíš jako kulisy hororového filmu. V lednici našli zvířecí orgány, krevní skvrny na zdech a injekční stříkačky, do nichž si Chase krev plnil. Podle jeho vlastních slov to byla „medicína“, bez níž by nepřežil.
Pro okolí to byly první jasné varovné signály. Sousedé si všímali jeho podivného chování — nacházeli zakrvácené chlupy v kontejnerech, slyšeli noční křik z jeho bytu a někteří dokonce tvrdili, že je přímo pozval, aby se podívali na jeho „experimenty“. Nikdo ale nezasáhl. V 70. letech se o duševních chorobách stále mluvilo šeptem a lidé měli tendenci podobné jevy ignorovat, dokud je přímo neohrožovaly.
Přerod v „Upíra“ Zabíjení zvířat pro něj přestalo být dostatečné. Jeho bludy se prohlubovaly: Chase začal být přesvědčen, že pouze lidská krev dokáže zastavit proces rozkladu , který si ve svém těle představoval. Podle některých psychiatrických zpráv se v té době také domníval, že je pronásledován „tajnými organizacemi“, které se ho snaží otrávit, a proto potřebuje krev jako protijed.
Tento moment je pro psychologii klíčový. Přechod od násilí páchaného na zvířatech k útokům na lidi je v odborné literatuře označován jako kritický bod eskalace. Chase jej naplnil v plné síle. Přestal být „pouze“ podivínem v sousedství a začal se stávat potenciálním vrahem.
Je šokující, že i přes alarmující projevy se Richard ocitl na svobodě. V té době byl totiž americký systém psychiatrické péče ve velké krizi: vládní politika tzv. deinstitucionalizace vedla k masivnímu propouštění pacientů z léčeben bez adekvátní náhradní péče. Chase se tak ocitl přesně v mezeře systému — byl příliš nemocný, aby žil sám, ale současně nebyl považován za dostatečně „nebezpečného“, aby zůstal hospitalizován.
Tento paradox se později stal jedním z hlavních argumentů při diskusích o jeho případu. Kriminologové i psychiatři jej často uvádějí jako varovný příklad toho, jak mohou sociální a institucionální faktory přispět k tragédiím.
Rituály posedlého: každodenní život Richarda Chase Když se podíváme na období těsně před první vraždou, máme před sebou obraz člověka, jehož život se rozpadl na sérii bizarních a děsivých rituálů. Chase byl v té době prakticky bez kontaktu s rodinou i přáteli. Jeho byt v Sacramentu se proměnil v izolované útočiště, které vypovídalo o jeho mysli více než slova.
Policisté po jeho dopadení popsali, že na zdech byly krvavé skvrny, podlahy pokryté odpadky a v kuchyni se nacházely misky s krví smíchanou s Coca-Colou. Chase si totiž vytvořil vlastní „recepty“ — krev míchal s nápoji nebo ji vpravoval do těla pomocí injekčních stříkaček. Byl přesvědčen, že tak posiluje své zdraví a chrání se před „otravou“, kterou podle něj do jeho jídla a pití vkládaly tajné organizace.
Kromě pití krve se fixoval i na další bludy. Tvrdil například, že jeho žaludek má obrácené trubice a potrava neproudí správným směrem. Obával se, že mu mozek vysychá a smršťuje se. Proto také polykal syrové orgány zvířat, v přesvědčení, že jejich „živá energie“ mu dokáže obnovit funkce.
Sousedé vzpomínali, že Chase chodil po ulici oblečený jen v bundě, bez kalhot, a mumlal cosi o rakovině krve a vládních spiknutích. Někteří jej zahlédli, jak rozřezává zvířata přímo na dvorku. Přesto nikdo nic neohlásil — lidé se báli, nebo jeho podivínství jednoduše považovali za „bláznovství, které nikoho neohrožuje“.
Série vražd v Sacramentu: když krevní žízeň přerostla hranice První vražda: střelba bez varování jej zastřelil z jedoucího auta — zcela náhodně, bez motivu, bez kontaktu. Pro policii to vypadalo jako nesmyslná pouliční střelba. Vyšetřovatelé tehdy netušili, že jde o první krok k sérii bizarních vražd.
Druhá vražda: Teresa Wallinová
Na místě činu byly nalezeny známky kanibalismu — Chase vyjmul některé orgány a pil krev své oběti. V chladničce se našly stopy po tom, že si část těla odnesl s sebou. Policisté později uvedli, že scéna působila spíše jako výjev z rituálu než klasická vražda.
Masakr v domě Mirothových
Dan Meredith byl zastřelen hned u vchodu, když se snažil bránit rodinu.
Evelyn byla zavražděna v ložnici, kde se ji Chase pokusil sexuálně napadnout.
Jason (6 let) byl zastřelen ve své posteli.
Malý David (1,5 roku) byl brutálně zavražděn, jeho tělo si Chase dokonce odnesl a ukryl nedaleko.
Scéna, kterou policie našla, byla nepopsatelná. Kriminalisté vzpomínali, že šlo o jeden z nejhorších pohledů jejich kariéry. Evelynino tělo bylo zohaveno, krev byla rozlitá po podlaze a Chase na místě zanechal důkazy o své posedlosti pitím krve a vyjímáním orgánů. Policisté si uvědomovali, že mají co do činění s pachatelem, jehož motivace je natolik bizarní, že klasické kriminální vzorce selhávají.
Policejní pátrání: když realita předčila horor Po masakru v domě Mirothových panovalo v Sacramentu doslova obléhací šílenství. Policie dostávala denně stovky telefonátů — od lidí, kteří hlásili podezřelé sousedy, až po ty, kteří tvrdili, že viděli „upíra“ na ulici. Veřejnost byla tak vystrašená, že někteří obyvatelé odmítali vycházet z domů.
Vyšetřovatelé měli ale jen málo konkrétních stop. Vraždy se zdály nespojené logikou běžných zločinů: žádná krádež, žádné vydírání, žádný osobní motiv. Jediné, co zůstávalo konstantní, byl způsob zabíjení — posedlost krví a orgány.
Forenzní stopy a první profil velmi neuspořádaný modus operandi: nezakrýval stopy, nepokoušel se vyhnout odhalení, dokonce zanechával otevřené dveře a okna. To podle profilovačů naznačovalo, že jde o psychotického pachatele, který jedná impulzivně a neplánuje následky.
Profil FBI, který policie obdržela, byl překvapivě přesný: mladý muž, osamělý, zanedbaný, pravděpodobně s anamnézou psychických problémů, posedlý krví. To vyšetřovatelům značně zúžilo okruh podezřelých.
VIDEO
Klíčový svědek
Dalším důkazem byl fakt, že Chase krátce po vraždě nakoupil střelivo, a když jej policie vyslechla, působil nervózně a měl na oblečení stopy krve. Analýza později potvrdila, že nešlo o zvířecí krev, ale o krev lidskou.
Dopadení 27. ledna 1978 odpoledne se policie rozhodla k razantnímu zásahu. Chase byl sledován a zatčen před svým bytem. Když vyšetřovatelé vstoupili dovnitř, čekal je obraz, který potvrzoval jejich nejhorší domněnky: krevní skvrny na zdech i nábytku, lednička se zbytky lidských orgánů, nádobí plné zvířecí i lidské krve.
Kriminalisté přiznali, že ani ti nejzkušenější nebyli připraveni na takový pohled. Jeden z nich později uvedl: „Bylo to, jako byste vstoupili do pekla, které si někdo vytvořil ve vlastním obýváku.“
Zpráva o dopadení se okamžitě dostala na titulní stránky novin. Novináři psali o „upírovi“, který terorizoval město, a přidávali dramatické detaily z vyšetřování. Přestože lidé cítili úlevu, strach zanechal v Sacramentu stopu. Mnozí začali vnímat, že vrah nebyl jen monstrum z hororu, ale nemocný člověk, který se stal obětí selhání systému péče o duševně nemocné.
Po dopadení: výslechy a chování „upíra“ Když policie Richarda Chasea zatkla, byl v děsivém stavu. Váha pod 70 kilogramů, tvář propadlá, oči podlité krví a oblečení nasáklé špínou. Vyšetřovatelé popsali, že vypadal spíše jako bezdomovec na pokraji smrti než jako pachatel několikanásobné vraždy.
Během prvních výslechů byl střídavě mlčenlivý a paranoidní. Tvrdil, že se ho snaží otrávit, že jeho tělo umírá a že potřebuje krev, aby přežil. Na otázky ohledně vražd reagoval zmateně: někdy popíral, že by je spáchal, jindy mluvil o „nutnosti“ získat krev. Přiznal například, že „musel pít, jinak by se jeho srdce zastavilo“.
Psychiatři, kteří jej vyšetřovali, zaznamenali celou řadu bizarních výroků. Chase tvrdil, že jeho žaludek byl „obrácen naruby“, že mu kostní dřeň uniká z prstů a že CIA řídí jeho myšlenky pomocí vysílačů. Z těchto výpovědí bylo jasné, že jeho činy vycházely z hlubokých bludů, nikoliv z racionálního plánu.
Přesto policie shromáždila dostatek důkazů: krevní stopy, balistické analýzy zbraní i svědectví, která ho usvědčovala. Chase stál tváří v tvář soudu — a celá Amerika čekala, zda bude považován za šílence, nebo vědomého vraha.
Soudní proces: střet medicíny a spravedlnosti Proces začal v roce 1979 a okamžitě se stal středem pozornosti médií. Obhajoba se snažila prokázat, že Chase byl nepříčetný a nemohl nést odpovědnost za své činy. Psychiatrické posudky jasně ukazovaly na paranoidní schizofrenii, dlouhodobé bludy a neschopnost rozlišovat realitu od fantazie.
Žalobci ale argumentovali jinak: poukazovali na to, že Chase si dokázal opatřit zbraně, sledovat své oběti a plánovat útoky. Podle nich věděl, že vraždy jsou zločin, a proto se například snažil utéct z místa činu. To mělo dokazovat, že nebyl zcela odtržen od reality.
Porota byla postavena před morální dilema: jednat s Chaseem jako s nemocným člověkem, nebo jej potrestat jako plně zodpovědného vraha. Po dlouhých jednáních dospěla k verdiktu — vinen ze šesti vražd prvního stupně.
Trest smrti, který nepřišel Za své zločiny byl Richard Chase odsouzen k trestu smrti v plynové komoře. Ve vězení však dlouho nepobyl. Jeho stav se prudce zhoršoval: odmítal jídlo, věřil, že ho spoluvězni chtějí otrávit, a často seděl v cele v naprosté apatii.
Dne 26. prosince 1980 byl nalezen mrtvý. Předávkoval se léky, které mu byly předepsány na schizofrenii — postupně je hromadil, dokud nenasbíral dostatečnou dávku. Policie oficiálně uzavřela případ jako sebevraždu.
Psychologické interpretace: když bludy diktují realitu Richard Chase je dodnes jedním z nejstudovanějších případů v oblasti forenzní psychiatrie. Jeho chování vykazuje všechny typické znaky paranoidní schizofrenie v těžké formě – sluchové halucinace, bludy pronásledování, somatické bludy i bizarní přesvědčení o nutnosti pít krev.
Psychiatři často zdůrazňují, že jeho případ je ukázkou toho, jak se psychotická porucha může prolnout s okolními faktory:
Traumatické dětství – násilnický otec a chladná matka, nedostatek bezpečí a lásky.
Drogy – LSD a marihuana, které prohloubily jeho psychotické epizody.
Sociální izolace – absence podpory, přátel i rodiny, která by jeho stav včas zachytila.
Selhání systému – deinstitucionalizace psychiatrické péče v 70. letech vedla k tomu, že Chase zůstal bez dohledu, ačkoliv byl jasně nemocný.
Kriminologové v jeho případě vidí i modelovou ukázku eskalace násilí. Začíná to malými signály (ubližování zvířatům, pyromanie), pokračuje bizarními rituály a končí brutálními vraždami. Chase tak bývá zmiňován v učebnicích psychologie kriminality jako „učebnicový“ příklad toho, jak mohou vnější okolnosti a nemoc společně vytvořit tragédii.
Richard Chase nebyl monstrum z filmu, ale nemocný člověk, který se ocitl v mezeře mezi medicínou a spravedlností. Společnost jej nedokázala včas zachytit ani ochránit jeho oběti. Jeho příběh tak dodnes připomíná, že duševní nemoc není okrajový problém – a že prevence a péče mohou být doslova otázkou života a smrti.
Zdroje: Crimi Museum , All That Is Interesting , Murberpedia , FBI , LA Times
