Pedro Rodrigues Filho si postupně vytvořil vlastní morální kodex, podle něhož směl rozhodovat o vině i trestu – a právě tento kodex mu umožňoval desítky let vraždit, aniž by sám sebe nutně vnímal jako člověka stojícího na stejné straně jako jeho oběti.
Vrah, kterého Brazílie dokázala proměnit téměř v lidového hrdinu
Když byl Pedro Rodrigues Filho 5. března 2023 zastřelen před domem příbuzných v Mogi das Cruzes nedaleko São Paula, brazilská média nemusela veřejnosti dlouze vysvětlovat, kdo zemřel. Přezdívku Pedrinho Matador znaly celé generace. V jeho trestní bilanci se běžně uvádělo 71 vražd, zatímco on sám hovořil o více než stovce obětí. Desítky let strávil za mřížemi a velkou část své pověsti získal právě tam: zabíjel další vězně a stal se jednou z legend brazilského vězeňského systému.
Přesto nebyl v očích části veřejnosti jen sériovým vrahem.
Kolem Rodriguese vznikl příběh o člověku, který zabíjel „ty špatné“. Vrahy, násilníky, sexuální pachatele, drogové překupníky a lidi, kteří podle něj překročili určitou hranici. Na sociálních sítích a později také na jeho vlastním internetovém kanálu se tak mohl objevovat téměř v roli bývalého mstitele, který po desítkách let násilí vysvětluje mladým lidem, proč se kriminalita nevyplácí.
Kriminoložka a spisovatelka Ilana Casoy, která s ním několik dní hovořila ve vězení, však tuto romantickou interpretaci odmítala. Podle ní nebyl Rodrigues žádným samozvaným vykonavatelem spravedlnosti. Byl především mstitelem, který si vytvořil vlastní pravidla a trestal lidi, jež podle jeho osobního měřítka pravidla porušili. Zásadní problém spočíval v tom, že soudcem, porotou i vykonavatelem rozsudku byl vždy on sám.
Právě tato potřeba určovat vlastní pravidla je pro jeho případ důležitější než samotný počet mrtvých.
Násilí nezačalo ve vězení
Pedro Rodrigues Filho se narodil v roce 1954 v Santa Rita do Sapucaí ve státě Minas Gerais. O svém dětství později vyprávěl jako o světě, kde násilí nepředstavovalo mimořádnou událost, ale běžnou součást rodinného života. Tvrdil, že jeho otec matku opakovaně bil a že během těhotenství dostala kopanec do břicha, po němž se měl Pedro narodit s poraněním lebky. Tuto část jeho životopisu známe především z jeho vlastního vyprávění, a proto je potřeba ji chápat jako autobiografickou verzi, nikoli jako spolehlivě zdokumentovanou příčinu jeho pozdějšího jednání.
Stejně opatrně je nutné zacházet s historkami o jeho úplně prvním násilném činu.
Rodrigues později například tvrdil, že ještě jako chlapec napadl staršího příbuzného po konfliktu kvůli koni a pokusil se ho zabít v zařízení používaném při zpracování cukrové třtiny. Historka se v různých verzích proměňovala a právě proměnlivost jeho vyprávění se později stala důležitou součástí jeho veřejného obrazu.
Za první vraždu bývá považováno zabití místního politika v Alfenas, když bylo Rodriguesovi čtrnáct let. Motivem měla být pomsta za to, že muž propustil jeho otce, který pracoval jako školní hlídač a byl obviněn z krádeží potravin. Podle tradičního vyprávění Rodrigues následně zabil také jiného zaměstnance, kterého považoval za skutečného pachatele krádeží.
Už tento příběh obsahuje základní strukturu, která se v jeho životě opakovala.
Někdo byl podle něj poškozen.
Rodrigues určil viníka.
A trest provedl sám.
Nečekal na instituci, která by rozhodla, zda se jeho interpretace událostí zakládá na pravdě. Pro něj stačilo přesvědčení, že ví, co se stalo.
Právě tam vzniká prostor pro násilí, které lze subjektivně chápat jako spravedlnost.
Když je pomsta jediným skutečně funkčním zákonem
Rodriguesův životopis je plný příběhů o odvetě. Některé jsou dobře doložené, jiné vycházejí především z jeho vlastních vzpomínek a postupem času kolem nich vznikla téměř mytologie.
Podstatnější než přesná chronologie každého útoku je ale jejich společný princip.
Rodrigues opakovaně tvrdil, že nezabíjí bez důvodu. Člověk podle něj musel překročit určitou hranici, „zasloužit si to“, ohrozit jeho rodinu nebo porušit pravidla, která sám uznával. Zvenčí to může působit jako omezení násilí: jestliže pachatel tvrdí, že nezabíjí nevinné, zdá se, že alespoň nějakou morální hranici zachovává.
Ve skutečnosti může podobný kodex fungovat opačně.
Pokud si člověk přisvojí právo rozhodovat, kdo je dostatečně špatný, aby mohl být zabit, nepůsobí jeho morální pravidla jako brzda. Stávají se povolením.
Zločin už není vraždou člověka.
Je trestem viníka.
Rozdíl je psychologicky zásadní, protože umožňuje oddělit vlastní identitu od identity „skutečného zločince“. Pachatel může zabíjet a současně sám sebe nepovažovat za někoho morálně srovnatelného s lidmi, které zabíjí.
Rodrigues právě tento rozpor zosobňoval mimořádně silně.
Otec se stal symbolem všeho, co mělo být potrestáno
Nejslavnější a současně nejvíce mytologizovaná epizoda Rodriguesova života souvisí s jeho otcem.
Podle Pedrovy verze jeho otec později zavraždil jeho matku. Rodrigues tvrdil, že se po její smrti rozhodl pomstít a že svého otce následně zabil ve vězení. K příběhu připojoval další mimořádně brutální podrobnosti, které se staly nedílnou součástí legendy Pedrinha Matadora.
Právě tady ale přichází důležitá korekce.
Ilana Casoy, která Rodriguese intenzivně zpovídala, upozorňovala, že si není jistá, zda se některé části příběhu skutečně odehrály tak, jak je vyprávěl. V soukromém rozhovoru měl Rodrigues dokonce jednu z nejznámějších historek o smrti svého otce zpochybnit. Když se ho Casoy ptala, proč ji veřejně neopraví, měl jí vysvětlovat, že legenda posílila jeho postavení a nebyl důvod ji bourat.
Tento detail říká o Pedrovi možná více než samotná brutalita legendy.
Pochopil totiž hodnotu reputace.
Ve vězení není pověst pouze otázkou ješitnosti. Může být nástrojem ochrany. Člověk, o němž ostatní věří, že je schopný extrémního násilí, nemusí svou schopnost dokazovat při každém konfliktu znovu.
Čím děsivější Pedrinho Matador byl, tím riskantnější bylo ho napadnout.
Rodrigues proto mohl mít důvod nejen násilí páchat, ale také svou pověst pěstovat.
Vězení jeho násilí nezastavilo. Dalo mu nový svět pravidel
Rodrigues byl poprvé uvězněn v roce 1973 jako mladý muž a velkou část následujících desetiletí strávil za mřížemi. Podle jeho vlastních tvrzení zabil ve věznicích 47 lidí. Právě za zdmi věznic se jeho osobní kodex rozvinul do podoby, díky níž získal mezi ostatními odsouzenými téměř legendární status.
Vězení pro něj nebylo prostředím, které by násilné řešení konfliktů zpochybnilo.
Bylo prostředím, kde mohlo násilí získat ještě větší hodnotu.
V uzavřeném systému s vlastními hierarchiemi, neformálními pravidly, strachem a neustálou potřebou chránit vlastní postavení mohl člověk s Rodriguesovou logikou získat potvrzení, že schopnost násilí není selháním, ale výhodou.
Casoy popsala, že Pedrinho měl ve vězení vlastní kodex, podle něhož některé činy považoval za nepřijatelné. Kdo kodex porušil, mohl se stát jeho cílem. Současně však právě jeho život ukazuje, proč je nebezpečné tento systém označovat za „spravedlnost“. Neexistovala žádná nezávislá kontrola, žádná možnost obhajoby a žádné pravidlo platící stejně pro všechny.
Rodrigues nerozděloval svět na pachatele a oběti podle zákona.
Rozděloval ho podle sebe.
A právě proto Casoy upozorňovala, že jeho oběti neměly možnost obhajoby, jakou měl před soudem on sám.
Proč nás „vrah vrahů“ fascinuje víc než obyčejný vrah
Legenda o Pedrinhovi Matadorovi nevznikla pouze jeho zásluhou.
Potřebovala také publikum.
Myšlenka pachatele, který zabíjí jiné pachatele, je kulturně mimořádně přitažlivá. Nabízí velmi jednoduché řešení frustrace z pomalé nebo nefunkční spravedlnosti. Tam, kde soud potřebuje důkazy, samozvaný mstitel „ví“. Tam, kde zákon omezuje trest, mstitel omezení nemá. Tam, kde může viník uniknout odsouzení, mstitel poskytuje okamžitou odvetu.
Právě proto vznikají fiktivní postavy typu Dextera Morgana.
Jenže fikce může dokonale kontrolovat jednu podstatnou věc: scenárista rozhodne, že oběť je skutečně vinná.
Ve skutečném světě takovou jistotu nikdo nemá.
Rodrigues měl pouze vlastní úsudek.
A pokud veřejnost přijme jeho příběh o „vrahovi zločinců“, přijímá zároveň předpoklad, že jeho úsudek byl dostatečným důvodem ke smrti jiného člověka.
To je přesně ten moment, kdy se fascinace násilným mstitelem stává nebezpečná.
Pedrinho Matador byl také značka
Když s Rodriguezem Ilana Casoy v roce 2005 několik dní vedla rozhovory, všimla si něčeho zajímavého. Před ní neseděl permanentně zuřící člověk. Popisovala inteligentního, komunikativního a v běžném kontaktu zdvořilého muže, který dokázal o násilí hovořit jako o něčem téměř každodenním.
Ještě výmluvnější byla chvíle, kdy se jí měl zeptat, jaké jméno v knize použije.
Casoy odpověděla jeho občanským jménem.
Rodrigues namítl, že pod jménem Pedro Rodrigues Filho ho nikdo nepozná. Jeho skutečným veřejným jménem bylo Pedrinho Matador.
Přezdívka tedy nebyla pouze něco, co mu vnutilo okolí.
Stala se identitou, kterou sám používal.
Psychologicky je to důležité. Člověk může nejprve získat pověst na základě svého chování a následně začít chování přizpůsobovat pověsti. Postupně už nejde pouze o to, že Pedro Rodrigues Filho zabíjí lidi.
Existuje Pedrinho Matador.
A Pedrinho Matador musí jednat způsobem odpovídajícím vlastní legendě.
Právě proto nelze automaticky věřit každému číslu ani každému dramatickému detailu, který během let vyprávěl. Sám tvrdil, že zabil více než sto lidí, zatímco veřejně uváděná trestní bilance pracuje se 71 vraždami. Přinejmenším část příběhů mohla získávat nové vrstvy právě proto, že děsivější legenda byla pro Rodriguese výhodnější než přesná historie.
Když se člověk učí žít jako legenda, může se jí ještě zbavit?
Po 34 letech ve vězení byl Rodrigues v roce 2007 propuštěn. V roce 2011 se však za mříže vrátil kvůli dalším starším trestným činům souvisejícím s pobytem ve vězení. Definitivně na svobodu vyšel v roce 2018, když měl za sebou dohromady přibližně 42 let věznění.
A najednou vznikl neobvyklý problém.
Co má dělat muž, jehož téměř celá dospělá identita existovala uvnitř vězení a který se stal známým právě díky schopnosti zabíjet?
Rodrigues se začal pokoušet vytvořit novou verzi sebe sama.
Začal vystupovat na internetu, komentoval známé kriminální případy a spolupracoval na videích, která měla mladé lidi odrazovat od kriminality. Kolem jeho nové identity se postupně začal objevovat i nový název: nikoli Pedrinho Matador, ale Pedrinho Ex-Matador.
Rozdíl jediného slova měl obrovský význam.
Staré jméno říkalo, kdo je.
Nové říkalo, kým býval.
V rozhovoru po propuštění mluvil o tom, že chce žít klidně a že už nechce, aby ho lidé oslovovali přezdívkou spojenou s vraždami. Přál si být prostě „pan Pedro“. Současně ale jeho internetová popularita stále existovala právě proto, že veřejnost věděla, kdo Pedrinho Matador byl.
Vznikl tak paradox, z něhož nebylo snadné uniknout.
Aby mohl veřejnosti vysvětlovat, že Pedrinho Matador už neexistuje, potřeboval dál používat pověst Pedrinha Matadora.
Lítost nad kriminalitou není totéž jako lítost nad oběťmi
Rodrigues po propuštění tvrdil, že se změnil. Obrátil se k náboženství, mluvil proti kriminalitě a lidé, kteří s ním v posledních letech blízce spolupracovali, popisovali výrazně jiného člověka.
Jeho spolupracovnice a autorka biografie Iza Toledo tvrdila, že svého předchozího života litoval a že se postupně učil fungovat mimo svět, v němž strávil většinu dospělosti.
Jenže také zde je potřeba rozlišovat.
V rozhovoru z roku 2018 Rodrigues řekl, že nelituje jednotlivých vražd stejným způsobem, jakým lituje toho, že se vůbec vydal na cestu zločinu. Mluvil o desítkách let ztraceného života a o důsledcích kriminality, nikoli vždy o utrpení lidí, které připravil o život.
To nevylučuje skutečnou změnu.
Ukazuje ale její složitost.
Člověk může změnit chování, aniž by zásadně změnil interpretaci minulosti. Může pochopit, že násilí zničilo jeho vlastní život, ale stále považovat některé bývalé oběti za lidi, kteří „si o to řekli“.
Právě tady bychom při zpětném hodnocení Rodriguesovy proměny měli být nejopatrnější.
Nevíme, co přesně se odehrávalo v jeho hlavě.
Víme pouze, že po svém posledním propuštění několik let další vraždu nespáchal, veřejně kriminalitu odmítal a snažil se vystupovat jako člověk, který svou minulost opustil.
Zda opustil také morální systém, který ji umožňoval, už dokázat neumíme.
Z vraha se stal komentátor vražd
Na internetu přitom Rodrigues našel zvláštní novou roli.
Komentoval známé kriminální případy. Lidé ho sledovali právě proto, že před kamerou neseděl kriminalista, soudce ani psycholog, ale člověk s vlastní extrémní zkušeností s násilím. V roce 2018 měl jeho kanál desítky tisíc odběratelů a miliony zhlédnutí; později jeho dosah dál rostl.
Tím se ale otevřela další etická otázka.
Kdy končí legitimní zájem o člověka, který prošel extrémní kriminalitou, a kdy začíná jeho celebritizace?
Rodrigues byl na veřejnosti žádán o fotografie. Lidé ho poznávali, oslovovali a někteří jeho minulost vysvětlovali tvrzením, že přece „měl své důvody“. Casoy upozorňovala, že právě tak vzniká nebezpečně zkreslená představa mstitele, zvlášť ve společnosti frustrované z nízké objasněnosti násilných trestných činů.
Z vraha, který si sám určoval tresty, se tak paradoxně mohl stát symbol něčeho, co část společnosti považovala za efektivnější než zákon.
To už není psychologie pouze jednoho člověka.
Je to psychologie publika.
Násilný svět ho nakonec našel znovu
Dne 5. března 2023 byl osmašedesátiletý Rodrigues před domem příbuzných v Mogi das Cruzes napaden ozbrojenými muži a zabit. Vyšetřování se během následujících měsíců soustředilo na lidi spojené s místním zločineckým prostředím.
V listopadu 2024 brazilská policie oznámila, že vraždu považuje za objasněnou, a obvinila jednoho z podezřelých mužů, kterého média spojovala s organizací Primeiro Comando da Capital. Podle policejní verze mohl být motiv spojen s konfliktem kolem prodeje drog v oblasti, kde žili Rodriguesovi příbuzní. Rodrigues měl proti místnímu prodeji drog vystupovat mimo jiné proto, že se pohyboval v blízkosti dětí z jeho rodiny. Obhajoba obviněného jeho vinu odmítala.
Je téměř neodolatelné uzavřít tento příběh větou o tom, že člověk, který žil násilím, nakonec násilím také zemřel.
Byla by ale příliš pohodlná.
Naznačovala by totiž, že jeho smrt představovala jakési přirozené vyrovnání účtů. Přesně takovou logiku však Rodrigues používal po většinu života: člověk něco udělal, a proto si zaslouží násilnou odvetu.
Pokud chceme jeho psychologii skutečně pochopit, nemůžeme ji na poslední stránce sami převzít.
Vlastní morálka může být nebezpečnější než žádná
Pedro Rodrigues Filho není zajímavý tím, že by byl člověkem bez pravidel. Právě naopak. Pravidel měl mnoho. Problém spočíval v tom, že byla jeho. Rozhodoval, které jednání je nepřijatelné, kdo se provinil, zda je vina dostatečně závažná a jaký trest má následovat. Zákon nepotřeboval, protože sám sebe postavil nad něj.
Právě to umožňuje pochopit zdánlivý paradox člověka, který mohl zabít desítky lidí a současně se považovat za někoho, kdo bojuje proti lidem horším, než je on sám.
Morální kodex totiž nemusí člověka chránit před zločinem. Pokud je dostatečně pružný, může mu zločin vysvětlit. Rodrigues si mohl říkat, že nezabíjí nevinné. Že pouze trestá. Že chrání rodinu. Že odpovídá na zradu. Že likviduje lidi, kteří překročili hranici.
Každé takové vysvětlení zároveň odstranilo otázku, kdo mu dal právo tuto hranici určovat.
A čím více vražd podle svého kodexu spáchal, tím snadněji mohl věřit, že kodex funguje. Násilí už nebylo mimořádným rozhodnutím. Bylo nástrojem, který se v jeho zkušenosti osvědčil.
To je skutečný pomalý rozklad v příběhu Pedrinha Matadora. Ne člověk, který jednoho dne zahodil morálku. Člověk, který si ji postupně přestavěl tak, aby se do ní jeho násilí vešlo.
Nakonec chtěl být jen Pedro
Poslední roky jeho života zároveň otevírají otázku, kterou nelze jednoduše uzavřít. Může se takový člověk změnit?
Rodrigues po propuštění několik let žil mimo vězení, vystupoval proti kriminalitě, pracoval s lidmi, kteří ho popisovali jako výrazně jiného člověka, a veřejně žádal, aby v něm společnost přestala vidět pouze Pedrinha Matadora.
Možná se skutečně změnil. Možná pochopil především to, že násilí zničilo i jeho vlastní život. Možná platilo obojí.
Jeho případ ale připomíná, že změna člověka a přepisování jeho minulosti nejsou totéž. Skutečnost, že se bývalý pachatel už nechová násilně, neproměňuje oběti v oprávněné tresty a nedělá z vražd akty spravedlnosti.
Pedrinho Matador byl název legendy. Pedro Rodrigues Filho byl člověk, který ji vytvořil, žil uvnitř ní a na konci života se z ní pokoušel vystoupit. Jestli se mu to skutečně podařilo, už nezjistíme. Jisté je pouze to, že legenda byla jednodušší než člověk.
A také mnohem nebezpečnější.
Zdroje: UOL – „Era um arquivo vivo“, diz escritora que passou seis dias com Pedrinho Matador [1], Folha de S.Paulo – Maior serial killer do Brasil vira comentarista de crimes e faz sucesso no YouTube [2], UOL – Matou o pai: relembre a história do serial killer Pedrinho Matador [3], Superinteressante – Os Malditos: „Mato por prazer“ [4], Folha de S.Paulo – „Ele não queria ser santo, mas se arrependeu“, diz terapeuta de Pedrinho Matador [5], Folha de S.Paulo – Polícia diz ter esclarecido assassinato de Pedrinho Matador e indicia membro do PCC [6], SBT News – Polícia Civil indicia suspeito de assassinar o serial killer Pedrinho Matador [7]
