Případ Javeda Iqbala je proto nejen příběhem mimořádného násilí, ale také ukázkou toho, jak si pachatel může z vlastní křivdy vytvořit morální alibi pro činy, jejichž skutečnými terči jsou ti nejzranitelnější.
Dům, který policie našla díky člověku, jehož měla hledat
Když se na konci listopadu 1999 dostal do rukou policie dopis Javeda Iqbala, jeho obsah zněl natolik neuvěřitelně, že mohl působit jako provokace.
Autor tvrdil, že v Láhauru zavraždil sto chlapců. Připojil fotografie, údaje o obětech a popis domu na Ravi Road, kde měly být důkazy. Podobnou zásilku poslal také redakci urdského deníku Jang. Pozdější vzpomínky novinářů ukazují jednu z nejznepokojivějších zvláštností celého případu: právě média reagovala rychleji než systém, který měl pohřešované děti hledat.
Když novináři vstoupili do domu označeného v dopise, našli pytle a balíky s oblečením a obuví, fotografie chlapců, Iqbalův deník a poznámkový sešit. V nádobách s kyselinou se nacházely lidské ostatky. Na stěnách byly rozmístěny vzkazy, které vysvětlovaly, kde policie najde další informace. Dům nepůsobil jako místo, které pachatel ve spěchu opustil. Připomínal scénu připravenou pro publikum.
Iqbal tím vyšetřovatelům předal vlastní archiv.
Rodiny následně podle fotografií, oblečení a dalších věcí identifikovaly velkou část pohřešovaných chlapců. Sám Iqbal tvrdil, že oběti před smrtí sexuálně zneužíval, zabíjel je uškrcením a těla likvidoval pomocí kyseliny. Soud ho později uznal vinným ze sta vražd. Fyzické ostatky všech obětí však nalezeny nebyly; významnou součást důkazního obrazu tvořila pachatelova mimořádně podrobná vlastní dokumentace, svědectví a identifikace provedené rodinami.
To, co Iqbal zanechal na Ravi Road, nebylo pouze zahlazování stop. Současně šlo o dokumentaci. A právě tato kombinace je pro pochopení jeho psychologie důležitá.
Děti, které mohly zmizet, aniž by vznikl jeden společný případ
Iqbal si nevybíral oběti náhodně.
Mnozí chlapci, kteří se pohybovali kolem láhaurského súfijského poutního místa Data Darbar, autobusových nádraží a dalších rušných částí města, pocházeli z chudých rodin. Někteří utekli z domova, jiní na ulici pracovali, žebrali nebo hledali místo k přespání. Data Darbar nabízelo díky charitativní kuchyni jídlo zdarma a stalo se přirozeným bodem, kam přicházely děti bez peněz a pevného zázemí.
Ještě několik let po Iqbalově případu popisovali reportéři na stejném místě chlapce ve věku kolem osmi až patnácti let, kteří spali v okolí svatyně na provizorních lůžkách. Někteří vyprávěli o domácím násilí, závislostech rodičů nebo rozpadu rodiny, před kterým utekli do velkého města. Byli to právě lidé, jejichž nepřítomnost bylo snadné vysvětlit tím, že odešli jinam.
Pro predátora představuje taková skupina specifickou příležitost.
Dítě bez pevného denního režimu nevzbudí okamžité podezření tím, že večer nepřijde domů. Rodina může žít stovky kilometrů daleko. Policie nemusí spojit jedno hlášení o pohřešovaném chlapci s desítkami podobných případů z jiných částí země. A dítě, které potřebuje jídlo, oblečení nebo střechu nad hlavou, lze snáze oslovit nabídkou něčeho, co ostatní považují za samozřejmost.
Podle svědectví vyšetřovatele Masooda Azize měl Iqbal doma připravené oblečení, jídlo a televizi. Chlapce přivedl dovnitř, poskytl jim něco příjemného a postupně získal kontrolu nad situací. Z hlediska psychologie predátora je podstatný právě tento první krok: ještě před násilím přichází rozpoznání potřeby oběti a schopnost využít ji.
Iqbal nepotřeboval své oběti přemoci na ulici.
Potřeboval jen nabídnout něco, co jim chybělo.
Pachatel nezačal existovat v roce 1999
O Iqbalově dětství a mladších letech existuje řada pozdějších historek, jejichž spolehlivost je obtížné posoudit. Biografické rekonstrukce ho popisují jako syna relativně dobře situovaného obchodníka, šestého z osmi dětí. Studoval v Láhauru a už jako mladý muž podnikal. Není tedy přesné představovat si ho jako člověka, kterého ke zločinu dohnala absolutní sociální bezvýchodnost.
Důležitější než hledat jednoduché vysvětlení v dětství je sledovat jeho vztah k mladým chlapcům před vražednou sérií.
Podle pozdějších svědectví se kolem jeho podniků a bydliště dlouhodobě pohybovali mladí chlapci. Existovala také starší obvinění ze sexuálně predátorského jednání. Přesné časové údaje a některé detaily se mezi zdroji rozcházejí, takže by nebylo poctivé z nich vytvářet dokonale souvislou chronologii. Společný obraz je ale dostatečně jasný: zájem o zranitelné mladé muže a chlapce nevznikl až společně s vraždami.
To je zásadní problém Iqbalova pozdějšího vysvětlení.
Sám totiž tvrdil, že hlavním spouštěčem jeho jednání byla křivda.
Před vražednou sérií se dostal do konfliktu se dvěma mladými muži, které přivedl k sobě domů. Podle pozdějšího vyprávění ho napadli a způsobili mu vážná zranění, kvůli nimž strávil dlouhou dobu v nemocnici. Do případu vstoupila policie a Iqbal se následně začal prezentovat jako její oběť. Jeho matka během tohoto období zemřela a právě její smrt se v jeho vlastním příběhu stala jedním z klíčových momentů.
Podle novináře Jamila Chishtiho měl Iqbal dojít k závěru, že když jeho matka plakala kvůli němu, přinutí nyní sto jiných matek plakat kvůli jejich dětem. Psychiatr Khalid Sohail, který měl možnost Iqbala po zatčení opakovaně vyšetřovat, později jeho uvažování popsal trochu jinak: Iqbal měl po smrti matky přijmout představu, že stejně zemře, a chtěl před smrtí vykonat něco, co jeho jméno zachová v historii.
Obě interpretace mohou obsahovat část pravdy.
Ani jedna ale nemusí vysvětlovat, proč se stal vrahem.
Křivda může vysvětlovat hněv. Nevysvětluje výběr obětí
Lidé prožívají ponížení, ztrátu, špatné zacházení policie i smrt rodiče bez toho, aby následně začali vraždit děti. Křivda sama proto není vysvětlením násilí. Psychologicky zajímavé začíná být teprve to, jak s ní člověk naloží.
Iqbal udělal z vlastní zkušenosti příběh, v němž přestal být pachatelem a stal se poškozeným.
V deníku a dalších poznámkách se podle dobového tisku vykresloval jako oběť policejního systému, poměrů ve věznicích a obecné nespravedlnosti společnosti. Při soudním řízení opakovaně měnil verzi událostí. Někdy tvrdil, že děti zabil jako pomstu za bezpráví, jindy že jsou stále naživu, případně že jeho přiznání mělo upozornit na problém zanedbávaných dětí.
To není detail na okraji případu. Je to jeden z jeho psychologických středů.
Pokud by šlo skutečně o pomstu policii, nebyli by logickými objekty odvety policisté? Pokud chtěl trestat společnost, proč dopadala jeho odplata na chlapce, kteří sami stáli na jejím okraji?
Odpověď pravděpodobně nespočívá v tom, že by je vnímal jako viníky.
Spíše byli dostupní.
Predátorské násilí často obsahuje rozdíl mezi deklarovaným motivem a skutečnou volbou cíle. Pachatel může své jednání vysvětlovat ideologií, pomstou nebo křivdou, ale konkrétní oběti vybírá podle toho, koho dokáže kontrolovat. Iqbalova údajná válka se společností byla vedena proti dětem, které měly ze všech jejích členů nejmenší možnost se bránit.
Tím se jeho příběh o pomstě zásadně mění. Neříká nám tolik o tom, proč vraždil. Říká nám, jak potřeboval své vraždění chápat.
Sto nebylo jen číslo obětí. Bylo součástí identity
U sériových pachatelů může evidence obětí sloužit různým funkcím. Někdy připomíná trofej, někdy pomáhá znovu prožívat čin, jindy je výrazem potřeby řádu a kontroly. U Iqbala máme ještě jeden neobvyklý prvek: svoje údajné činy pečlivě zdokumentoval a následně zajistil, aby dokumentace byla nalezena.
Fotografie chlapců nebyly jednoduše vyhozené. Oblečení bylo tříděné. Existoval deník, samostatný sešit a vysvětlující vzkazy. Sám určil číslo sto a po dosažení této hranice rozeslal informace policii a novinářům.
Psychiatr Khalid Sohail si všiml také načasování jeho konečného vystoupení. Iqbal se na úplném konci roku 1999 dostavil do redakce deníku Jang, místo aby se jednoduše nechal zatknout. Sohail se domníval, že si okamžik vybral záměrně: přelom roku a století zvyšoval pravděpodobnost, že se jeho jméno dostane do světových médií.
Tuto interpretaci nelze dokázat stejně jako laboratorní výsledek. Je však v souladu s jeho celkovým chováním.
Iqbal nechtěl pouze oznámit zločin.
Chtěl určit způsob, jakým o něm bude svět mluvit.
Právě zde lze vidět něco, co se u některých pachatelů objevuje opakovaně: násilí není pouze prostředkem uspokojení určité potřeby, ale také způsobem vytvoření identity. Člověk, který se v běžném životě necítí významný, může fantastickou představu vlastní výjimečnosti budovat kolem toho, čeho je schopen.
Číslo sto bylo pro Iqbala dokonalé.
Bylo snadno zapamatovatelné, děsivé a okamžitě mediálně použitelné.
Je proto možné, že jeho oběti v určité fázi přestaly být v jeho představách jednotlivými lidmi a začaly být především položkami na cestě k číslu, které mělo vytvořit jeho legendu.
Nešlo jen o smrt. Šlo o absolutní kontrolu
Sexuální složku Iqbalových zločinů nelze z příběhu odstranit, protože je důležitá pro pochopení motivace. Není však nutné ji popisovat explicitně.
Už před vraždami se podle dostupných informací projevoval jeho sexuální zájem o velmi mladé muže a chlapce. Během vražedné série byly oběti před smrtí zneužívány. To výrazně oslabuje jeho pozdější snahu prezentovat celé jednání jako politickou či společenskou odvetu.
Pomsta může být součástí jeho psychologického příběhu.
Nevysvětluje však sexuální výběr obětí.
Mnohem přesnější je uvažovat o kombinaci sexuální predace, potřeby kontroly a postupně vytvořené ideologie vlastní křivdy. Člověk může mít dlouhodobou sexuální preferenci či fantazii, kterou společnost nepřijímá, současně prožívat ponížení a následně použít skutečnou nebo domnělou křivdu jako ospravedlnění další eskalace.
Tím se ze světa stává viník.
A pokud je viníkem svět, pachatel už nemusí sám sebe vidět jako člověka, který něco začal.
Může se považovat za člověka, který pouze odpovídá.
Takový mechanismus je nebezpečný právě proto, že umožňuje morální odpovědnost přesunout ven. Pachatel své touhy, rozhodnutí a činy nevnímá jako něco, za co odpovídá on, ale jako nevyhnutelný důsledek toho, co mu údajně provedli ostatní.
Iqbal tuto logiku dovedl velmi daleko.
Sto dětí zmizelo a systém z toho nevytvořil sto varovných signálů
Případ není pouze studií pachatele.
Je také studií prostředí, které mu poskytlo oběti.
Už několik dní po odhalení případu pákistánský deník Dawn položil nepříjemnou otázku: jak mohlo sto chlapců zmizet, aniž by policie vůbec zjistila, že jednotlivá zmizení mohou souviset? Autor připomínal, že sérii neukončila práce vyšetřovatelů. Ukončil ji pachatel tím, že se rozhodl své činy oznámit.
To je možná nejhorší část celého případu.
Pokud by Iqbal nepřestal sám, není jisté, kdy by byl odhalen.
V mnoha případech sériového násilí není pachatel geniální. Má pouze výhodu v tom, že oběti pocházejí ze skupiny, kterou instituce sledují méně pozorně. Pohřešované dítě ze stabilní rodiny, jejíž rodiče okamžitě mobilizují policii a média, vytváří jiný tlak než dospívající chlapec, který už několikrát utekl z domova nebo žije na ulici.
Právě proto Iqbalův případ odhalil větší problém než jednoho pachatele.
Ukázal hodnotový žebříček viditelnosti.
Životy všech dětí mají stejnou hodnotu. Jejich zmizení ale nemusí vyvolat stejnou institucionální reakci.
V Paňdžábu následně vznikly mechanismy ochrany dětí, které předtím prakticky neexistovaly v systematické podobě. Child Protection and Welfare Bureau, fungující od první poloviny následujícího desetiletí, bývá v pákistánských zdrojích přímo spojován s reakcí na Iqbalův případ a později začal vyhledávat ohrožené děti právě také v místech, jako jsou Data Darbar, autobusová nádraží a železniční stanice.
Instituce tak nakonec začala dělat něco, co mělo být samozřejmé už předtím: všímat si dětí, které nemají nikoho jiného.
Když se pachatel přihlásil, začal boj o jeho příběh
Po zveřejnění dopisu následoval rozsáhlý hon na Iqbala. Policie zatýkala jeho spolupracovníky a příbuzné a případ získal obrovskou mediální pozornost. Jeden z podezřelých spolupracovníků, Ishaq přezdívaný Billa, zemřel během policejního zadržení poté, co měl podle oficiální verze vyskočit z okna ve třetím patře sídla kriminální policie. Událost vedla k personálním změnám ve vedení láhaurské policie.
Iqbal mezitím zůstával na útěku.
Nakonec však nebyl dopaden při dramatické policejní operaci. Na konci prosince 1999 sám přišel do redakce Jang. Policii se údajně nechtěl vydat přímo, protože tvrdil, že se bojí o život.
I toto rozhodnutí lze interpretovat několika způsoby. Mohl mít skutečný strach z policejního zacházení, zvlášť v prostředí, kde už během vyšetřování jeden podezřelý zemřel v policejní budově. Současně mu ale odevzdání médiím umožnilo přesně to, co zjevně vyhledával: ještě několik hodin mluvit, vysvětlovat a ovlivňovat veřejnou podobu svého příběhu.
Pak byl zatčen.
A jeho vyprávění se začalo rozpadat.
Přiznal sto vražd. U soudu začal tvrdit něco jiného
Proces začal v únoru 2000. Iqbal a další obžalovaní vinu odmítli.
To bylo pozoruhodné vzhledem k rozsahu jeho předchozího přiznání. Iqbal během řízení postupně předkládal různé verze. Tvrdil například, že chlapci nejsou mrtví, že celé přiznání zkonstruoval, aby upozornil společnost na problém dětí ulice, nebo že vraždy provedli jiní lidé.
Jeho původní příběh o pomstě přitom nezmizel úplně.
Jen se stal jedním z několika příběhů.
Z psychologického hlediska to připomíná člověka, který chce mít kontrolu nejen nad činem, ale i nad jeho interpretací. Když přiznání vytváří význam a pozornost, přizná se. Když vede k trestu, nabídne alternativní vysvětlení. Když mu role pachatele přináší moc, přijme ji. Když ho zbavuje kontroly, začne ji odmítat.
To neznamená, že každá změna výpovědi automaticky dokazuje manipulativní osobnost. V trestním řízení může mít obviněný mnoho důvodů svou výpověď změnit.
U Iqbala je ale množství různých verzí pozoruhodné právě v souvislosti s tím, jak pečlivě předtím své údajné zločiny dokumentoval.
Soud nakonec 16. března 2000 uznal Javeda Iqbala vinným ze sta vražd.
A následoval rozsudek, který se stal stejně známým jako samotný pachatel.
Soud odpověděl na násilí násilím
Soudce Allah Bakhsh Ranjha rozhodl, že Iqbal má být popraven způsobem, který má symbolicky napodobit zacházení s jeho oběťmi. Měl být veřejně uškrcen před rodinami zavražděných a jeho tělo mělo být následně rozděleno a zničeno kyselinou. Vedle trestu smrti mu byly uloženy také mimořádně dlouhé tresty za likvidaci důkazů.
Rozsudek okamžitě vyvolal spor.
Tehdejší pákistánský ministr vnitra Moeenuddin Haider oznámil, že vláda proti způsobu výkonu trestu vystoupí. Argumentoval tím, že ústava nedovoluje veřejné popravy a zohavování mrtvého těla a že Pákistán má také mezinárodní závazky v oblasti lidských práv.
Psychologicky je tato část příběhu téměř zrcadlem Iqbalova vlastního uvažování.
On tvrdil, že na utrpěnou křivdu reagoval odvetou.
Soud mu odpověděl odvetou konstruovanou podle jeho činu.
Rozdíl samozřejmě spočívá v právním a morálním postavení obou stran. Stát má právo pachatele odsoudit a potrestat. Přesto je zajímavé, jak rychle se v prostředí extrémního zločinu může trestní spravedlnost posunout od ochrany společnosti k představě, že skutečnou spravedlností je způsobit pachateli totéž, co způsobil jiným.
V Iqbalově případu byla společenská potřeba odvety pochopitelná.
Právě proto ale představovala zkoušku toho, zda spravedlnost dokáže zůstat něčím jiným než institucionalizovanou pomstou.
Proces skončil. Případ nikoli
Iqbal se proti rozsudku odvolal. Jeho věc se postupně dostala mezi Lahore High Court a Federal Shariat Court, úplné odvolací přezkoumání však nikdy neskončilo.
Dne 9. října 2001 byl Iqbal nalezen mrtvý ve své cele ve věznici Kot Lakhpat. Ve zvláštní cele zemřel také jeho spoluobžalovaný Sajid.
Vězeňská správa oznámila, že oba spáchali sebevraždu oběšením pomocí prostěradel. Dobové vyšetřování ale okamžitě zaznamenalo okolnosti, které tuto verzi zpochybňovaly. Policisté upozorňovali, že současná sebevražda ve dvou sousedních celách by byla organizačně obtížná, a lékaři popsali na tělech další zranění. Strážný, který měl v kritickou dobu službu, podle vlastního vyjádření spal.
Není proto možné poctivě napsat, že Iqbal byl ve vězení zavražděn.
Stejně tak ale není poctivé tvrdit, že okolnosti jeho smrti byly bez pochybností objasněny.
Oficiální verze zůstala sebevražda.
Otázky zůstaly také.
A protože Iqbal zemřel před dokončením odvolacího procesu, jeho případ nikdy neprošel všemi stupni soudního přezkumu. To je důležité zvlášť proto, že několik let poté Federal Shariat Court zrušil odsouzení dvou mladistvých spoluobžalovaných Nadeema a Sabira. Soud upozornil na problémy jejich přiznání a dokazování.
Iqbalova vlastní rozsáhlá dokumentace činila jeho situaci odlišnou.
Přesto připomíná, jak nebezpečné je zaměnit všeobecné přesvědčení veřejnosti o vině za důvod, proč už není potřeba pečlivý právní proces.
Mýtus, který si o sobě vytvořil
Psychiatr Khalid Sohail po setkáních s Iqbalem napsal o případu knihy a zvolil pro jednu z nich příznačný název The Myth of the Chosen One – Mýtus vyvoleného. Nešlo jen o hledání psychiatrické diagnózy. Mnohem důležitější byla otázka, jaký význam Iqbal svému jednání přisuzoval.
Z dostupných informací nelze Javeda Iqbala na dálku diagnostikovat a nebylo by odpovědné nalepit mu dodatečně konkrétní poruchu osobnosti pouze podle mediálních materiálů.
Určité vzorce však můžeme popsat bez diagnózy.
Opakovaně se stavěl do středu příběhu. Vlastní utrpení považoval za mimořádné. Křivda, kterou údajně zažil, podle jeho logiky opravňovala utrpení lidí, kteří s ní neměli nic společného. Oběti vybíral mezi těmi, nad nimiž měl výraznou převahu. Činy dokumentoval, přidělil jim číslo a postaral se, aby se o něm dozvěděla veřejnost. Při procesu pak měnil verze podle situace.
V takovém obrazu není nejzajímavější otázkou, zda „byl zlý“.
Zajímavější je mechanismus, kterým mohl každý další krok sám před sebou ospravedlnit.
Nejprve existuje touha.
Pak příležitost.
Potom křivda, která poskytne vysvětlení.
A nakonec vlastní legenda, díky níž pachatel přestává vnímat své jednání jako obyčejný zločin a začne ho chápat jako událost, kterou musí svět zaznamenat.
Společnosti se nemstil. Využil její nejslabší místo
Iqbal chtěl podle vlastního vyprávění trestat společnost.
Ve skutečnosti odhalil něco jiného.
Ukázal, koho dokáže společnost přehlížet.
Chlapci, které si vybíral, často neměli peníze, stabilní rodinné prostředí ani dospělého člověka, který by každý večer kontroloval, zda se vrátili domů. Někteří už žili mimo běžné instituce. Proto se mohli stát kořistí člověka, jenž pochopil, že nejbezpečnější obětí není ta, kterou nikdo nemá rád, ale ta, jejíž zmizení nebude okamžitě spojeno s ostatními.
Právě zde se jeho vlastní vysvětlení převrací.
Javed Iqbal nebyl člověkem, který útočil na mocnou společnost, protože mu ublížila.
Útočil na děti, kterým tatáž společnost nedokázala poskytnout dostatečnou ochranu.
A příběh o pomstě mu umožnil tuto skutečnost zakrýt především před sebou samým. V jeho podání se z predátora stal žalobce světa, z osobních tužeb důsledek cizího bezpráví a ze sta jednotlivých dětí číslo, které mělo zajistit, že jeho jméno nezmizí.
Možná právě proto je důležité mluvit o jeho obětech jinak než on.
Ne jako o stovce.
Byly to děti, z nichž každé mělo vlastní rodinu, minulost a možnost života, který nedostalo.
Iqbal potřeboval jejich počet k vytvoření svého mýtu.
Porozumět jeho případu znamená ten mýtus rozebrat.
Zdroje: Voice of America Urdu – Javed Iqbal 100 bachon ka qatil kaise bana? [1], Dawn – Javed Iqbal, accomplice found dead in jail [2], Dawn – Gothic horror story [3], Dawn – Shariat court acquits two in serial killing case [4], UPI Archives – Serial killer to be cut into 100 pieces [5], The New Humanitarian – Focus on runaway children [6], The News International – CPWB rescued over 68,000 children since 2004 [7], WorldCat – Khalid Sohail: The Myth of the Chosen One: The Psychology of Serial Killers [8]
