2 min

Pohádka o stříbrných střevíčcích a kouzelné flétně

Sdílet

Dennívýzva

Kdysi, v kraji, kde se noc třpytila jako hedvábí a řeky zpívaly do kroku hvězdám, žila dívka jménem Liora. Byla to obyčejná pastýřka, ale měla dar, který byl vzácnější než všechno zlato v královské pokladnici — dokázala slyšet hudbu ve věcech, které pro ostatní byly tiché.

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Když vítr šeptal v trávě, slyšela smyčce.
Když kapky rosy dopadaly na listy, slyšela bubínky.
A když se její srdce smálo, slyšela flétnu, i když právě žádnou v ruce neměla.

Jedné noci, když měsíc visel nízko a světlo se vlnilo po hladině jezera, spatřila Liora pod starým vrbovým stromem stařenku. V ruce držela malý nástroj, vyřezaný z bílého dřeva a zdobený prstýnky ze stříbra.

„To je kouzelná flétna,“ řekla stařenka s úsměvem, který připomínal svítání po dlouhé zimě. „Kdo na ni zahraje s čistým srdcem, dokáže proměnit smutek v radost.“ A než jí Liora stačila něco odpovědět, stařenka zmizela — zůstala jen flétna a pár stříbrných střevíčků, které ležely v trávě, jako by čekaly právě na ni.

Liora si je obula a hned poznala, že nejsou obyčejné. Každý krok rozezvučel svět kolem: kamínek pod patou zpíval, květiny se nakláněly do rytmu a hvězdy se rozzářily jako publikum na nebeském koncertě.

Když sešla z louky do vesnice, lidé se zastavovali. Usmívali se, hádky umlkly a dokonce i psi se posadili, jako by poslouchali.

Jenže — jak už to bývá — ne všem se ta radost líbila. Na hradě nad vesnicí žil král Valerián, který se bál smíchu. Tvrdil, že radost dělá lidi neposlušnými. Když uslyšel o dívce se stříbrnými střevíčky, rozkázal: „Přiveďte ji! Ať hraje jen pro mě. A pokud její hudba nebude dokonalá, nechť zmlkne navždy.“

Liora byla odvedena do trůnního sálu, kde se na ni díval chladný král a celý dvůr, který si už dávno odvykl smát se.

Třásla se, když pozvedla flétnu. Ale pak si vzpomněla na jezero, na hvězdy, na šepot vrby... a zahrála. Z flétny se vylila melodie, která nebyla ani lidská, ani božská — byla prostě pravdivá. Zdi hradu se rozechvěly, králova koruna se zachvěla a slzy mu stekly po tváři, aniž by věděl proč.

Když píseň dozněla, flétna se proměnila v paprsek světla a rozplynula se. Liora zůstala stát bosá — střevíčky zmizely také. Král vstal, pomalu se usmál a tiše řekl: „Dal jsem ti zkoušku, a tys mi vrátila srdce.“

Od té doby se ve večerních hodinách v celém království rozeznívá tichounká hudba. Není slyšet ušima, ale srdcem — a kdo naslouchá opravdu, říká, že občas zahlédne ve stínu vrby dívku, která kráčí po vodě.
Na bosých chodidlech jí jiskří stříbrné otisky — památka na střevíčky, které uměly rozesmát i krále, jenž se kdysi bál radosti.

✨A jestli někdy zaslechneš mezi větvemi píseň, kterou neznáš, možná to není vítr… ale Liora, která ti hraje jen tak — pro radost.

🍓Přečtěte si i další Pohádku o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

Reklama

Další články z Pohádky bez konce

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pohádky bez konce

Web nabízí pestrou sbírku pohádek plnou fantazie, kouzelných bytostí, dobrodružství i laskavého humoru. Čtenáři zde najdou klasicky laděné příběhy i modernější pohádky, které baví, poučí a inspirují. Texty jsou psané čtivě a srozumitelně, takže potěší děti, které pohádky poslouchají nebo čtou...

Pohádka o stříbrných střevíčcích a kouzelné flétně

Tentokrát Tünde Bartha Babišovi zavařila. Výsledkem může být kolaps péče o závislé

Oba víkendové dny přinesou bouřky, mapy ukazují jejich rozložení

Po dvaceti letech kývl. Matonoha fanouškům prozradil, proč nabídku do StarDance přijal

Zounar se sám nechal zavřít do léčebny. Dluhy, alkohol a krach manželství ho poslaly na dno, z něj ho vytáhla až dcera

Kristýna Hrušínská se po čtyřech letech vrátila do Playboye. Nafotila titulku výročního čísla