CENTRUM.CZ > Pohádky bez konce > 15. 10. 2025, 17:03

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

| 2 min

Sdílet

Kdysi dávno, v údolí tak tichém, že bylo slyšet i šeptání trávy, byla jezerní hladina hladká jako zrcadlo. Každou noc ji přikrýval závoj z mlhy a stříbra, a právě tam, na lístku leknínu, žila víla jménem Serelea — víla ze stříbrné skořápky.

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Pro poslech audio článku se přihlaste.

Říkalo se jí tak proto, že se zrodila z prasklé lastury, kterou k břehu přinesla voda po bouři. Lastura se zaleskla v měsíčním světle a z jejího vnitřku vystoupila bytost s křídly jemnými jako odlesk perleti.

Serelea nebyla obyčejná víla. Každé ráno totiž vstávala dřív než slunce, aby hladila vzduch a učila ho vonět po jahodách. To ona stvořila jahodový vánek — lehounký dech léta, který občas zavanul přes louky a donutil děti rozhlédnout se, odkud se ta vůně vzala.

Jen málokdo tušil, že voní z lásky. Z lásky, kterou Serelea ukryla v každém doušku vzduchu.

Jednoho večera, když měsíc klesal k rákosí, uslyšela z lesa tichý pláč. Bylo to jako kapka rosy, co spadne na pavučinu — nenápadné, ale pronikavé. Vydala se tedy tím směrem a našla malého pastýře, jak sedí na pařezu a drží v dlaních zavadlou kytici.

„Proč pláčeš, maličký?“ zeptala se víla, její hlas zněl jako struna harfy.
„Protože moje ovečky se ztratily,“ vzlykl chlapec. „A bez nich nemůžu domů.“

Serelea se usmála, a když se její úsměv dotkl noci, rozsvítily se ve vzduchu drobné jiskřičky.
„Zavřete oči,“ řekla stříbrně. „A poslouchejte, jak zpívá jahodový vánek.“

Vítr se zvedl a opravdu voněl i chutnal po lesních jahodách a ovečkám tiše šeptal: tudy, tudy, tudy… Ovečky se jedna po druhé objevily z houští, vedené sladkou vůní, která jim připomínala domov.

Když chlapec sehnal všechny ovečky, rozloučil se a položil k nohám víly svou poslední květinu.
„Pro tebe,“ řekl nesměle.
Serelea ji přijala a přetvořila ve stříbrný amulet a podala mu ho zpět.
„Dokud budeš věřit, že i vzduch může mít srdce,“ pravila, „bude tě chránit. A až někdy ucítíš vůni jahod tam, kde nerostou — věz, že jsem nablízku.“

Od té doby se o víle ze stříbrné skořápky traduje, že přichází s první letní rosou. Někdy jen lehce pohladí tvář a zanechá za sebou vůni, která se nedá popsat — směs něhy, světla a malinového smíchu.

A kdo má dobré srdce, prý ji může zahlédnout, jak se sklání nad jezerní hladinou, kde její stříbrná skořápka stále leží a čeká na východ slunce. Protože víly, které dávají lásku do vzduchu, nikdy skutečně nezmizí.

Pohádka o víle ze stříbrné skořápky a jahodovém vánku

„Vypadalo by to úplně jinak.“ Stratég popsal, jak by se odehrál konflikt Ruska s NATO

Ranní show bez Hezuckého i Mareše. Rádio oznámilo, kdy proběhne poslední rozloučení

„Budu se snažit být jim oporou,“ vzkazuje Hezuckému do nebe jeho švagrová

Nechal partnerku umrznout 50 metrů pod vrcholem. Tragický výstup zachytila webkamera

„Nebojím se, že by ho některá odloudila,“ říká manželka Vojty Kotka Radana Kotková