S partnerem si bereme i jeho rodinu, říká se. V tomto případě si novomanželka neměla nač stěžovat. Naopak. Těšila se, až se stane její právoplatnou součástí. Velmi obdivovala, jak Karlovi rodiče i sourozenci s manželkami táhnou za jeden provaz. Každý se nějakým způsobem podílel na chodu rodinného podniku. A pravidelně se scházeli i u společných obědů a večeří. Aby ne, všichni žili pod jednou střechou. V bytovém domě, který jim patřil po generace, a vedle kterého stála i výrobna s prodejnou. Všechno pěkně pohromadě.

Zdroj foto: Shutterstock
Tchán firmu vedl, tchyně měla na starosti účetnictví, švagr se švagrovou řešili obchodní záležitosti, druhý švagr šéfoval výrobě a švagrová měla pod palcem prodejnu. Po svatbě se měla stát součástí toho všeho i Milada. Ne dřív. „Jeho rodiče nehráli na nějaké chození, život na hromádce. Partnerky svých synů si naplno pustili do života teprve po svatbě. Jakmile nosily jejich příjmení. Drželi se hesla, že podnik musí zůstat v rodině. Takže když jsme se s Karlem vzali, nabídli nám nejen volný byt u nich v domě jen za cenu poplatků a nákladů do fondu oprav, ale mně také pracovní místo. A tykání. Obojí jsem přijala s nadšením. Už dávno jsem se chtěla věnovat marketingu, který tu teď plánovali více rozvinout,“ jásala Milada a ve své původní práci dala bez váhání výpověď. Jenže nadšení jí vydrželo jen pár prvních týdnů.
Jak brzy zjistila, tchán i tchyně byli tvrdými šéfy, u kterých kompromisy znamenaly sprosté slovo. „Mít nějakou volnou ruku? Neexistovalo! Kontrolovali nás, a jakmile něco nesplňovalo jejich představy, okamžitě zakročili. Neměli daleko ani pro sprosté nadávky. Jednou jsem zaslechla, jak vytýkají svému synovi pokažené zboží. Na můj vkus na něj byl až přehnaně ostří,“ vzpomíná Milada, která tchánův slovník a přímočarost přisuzovala otcovské výchově. Jenže za pár týdnů chybovala i ona. Udělala chybu v letáčku a schytala to úplně stejně.
„Jak byl tchán v ráži, rozkřikl se na mě, jestli jsem vůbec dochodila základku. Že jen naprostý idiot udělá takovou hrubku. Samozřejmě, že jsem to nenapsala z nedostatku vzdělání. Šlo o překlep, kterého jsem si naneštěstí nevšimla. Jak jsem měnila skloňování ve větě, mělo být změněno i měkké i. Takže šlo o chybu z nepozornosti. To si ale nenechal vysvětlit,“ líčí nepříjemný střet Milada. Od té doby měla z komunikace s ním strach. Tchyně nebyla o mnoho lepší. Sice na ni nekřičela, ale měla tendence rozkazovat jí a řídit každý její krok. A to nejen v práci.
„Mluvila mi do zařizování bytu, nákupů a dokonce i do stylu oblékání. Nepřipouštěla nějakou diskuzi. Jen ona měla pravdu. Připadala jsem si skutečně jako její dcera! Ale tak devítiletá! Nedovedu si představit, že by mě v mých pětadvaceti letech takhle buzerovala moje máma,“ zamýšlí se Milada, která nenašla odvahu ohradit se. Nastavit mantinely. Nedělal to totiž nikdo z jejích nových příbuzných. Jak brzy zpozorovala, v téhle rodině se zkrátka nosilo držet ústa a krok.
Zpočátku doufala, že to bude jen ojedinělý případ. Ale podobných zkušeností během dalších měsíců jen přibývalo. A funguje to tak dodnes. „Nevím, jak dlouho v tomhle drilu dokážu přežít. Naprosto mě tím dusí. Nejen v rodinné firmě, ale také v soukromém životě. Jestli tu něco jako soukromí vůbec existuje. Tchyně k nám chodí, kdykoli se jí zachce, rozhoduje, co budeme dělat o víkendu, když něco potřebuje, kontroluje, jestli máme čisto v autě… Připadám si chycená v pasti. Karel je na tohle evidentně zvyklý, je to odmala jeho každodenní chleba. Proto na mě kouká nechápavě, když si na chování jeho rodičů stěžuji. Nevidí v něm nic divného. Prý má jeho mamka jen ráda vše v pořádku. A svou starostí nám prokazuje lásku. Zkrátka všechny a všechno řídí a tak je svět v pořádku. Mě to ovšem čím dál víc děsí,“ přiznává Milada, která ale nemá moc na výběr. Pokud chce zůstat s Karlem a vycházet i s celou jeho rodinou, trhnout se nemůže. Byla by jen za černou ovci rodiny. A určitě by to negativně ovlivnilo i její manželství. Stejně tak nemůže očekávat, že by manžel opustil svou rodinu a odstěhoval se s ní pryč z jejího dosahu.
„I když se snažím, žít takhle asi nedokážu. Nenapadlo mě, že být jako jejich další dcera, s sebou bude přinášet i tahle negativa. Vůbec nevím, jak se zachovat. Nechci o Karla přijít. Miluju ho, je ve všem ostatním fantastický. Jenže vydýchat tenhle rodinný kolorit, tak je nad moje síly,“ dodává Milada s tím, že před těžším rozhodnutím v životě nestála.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Naskočit na iluzi dokonalého vícegeneračního rodinného soužití, navíc provázaného slepencem rodinné firmy, kde jsou jasnými šéfy rodiče partnera, je známkou neukotvení se ve zdravé dospělosti. Každý z obou pólů přináší obrovská rizika, neumožňující svobodně nastavit a následně ubránit a prosadit si zdravé hranice. Závislost na rodičích v rámci bydlení i společného podnikání je známkou nedokončeného separačního procesu, který v tomto zaběhlém modelu ani není možný.
Dalším problémem je úroveň komunikačního způsobu ve vedení celé firmy, který by měl být nepřijatelný i pro vlastního dospělého potomka, natož pro přivdanou dospělou ženu. Ať už se Milada rozhodne jakkoli, zda se stane poslušným zaměstnancem ve společném podniku a přijme v rodinné hierarchii místo dalšího nedospělého dítěte, které je závislé na rodičích v rámci bydlení i práce, nebo si pokusí vytvořit – a v tomto systému i tvrdě vybojovat – pro sebe větší prostor a respekt, stejně bude časem s nelibostí sledovat, že její muž setrvává na původní dětské asymetrické pozici. A těžko říci, zda si po svém boji bude svého muže ještě vážit.
Do této pasti si vlezla Milada sama a je nyní potřeba zvážit, zda je společná činnost v podnikání pro ni nezbytná, aby se vymanila alespoň z jedné zatěžující sféry. Pokud si oba manželé nebudou schopni uhájit ani hranice soukromí ve společném bydlení, je na Miladě přijmout fakt, že pro Karla je prioritní spokojenost jeho rodiny a představa dospělého života v páru se liší od představy Milady. Jak dlouho bude Milada ochotna „trpět“ a tolerovat rodinný slepenec, aby Karla neztratila, rozhodne její psychika i zdraví. Současná situace je proto vhodná na párovou terapii, aby se zcela vyjasnily vize a očekávání obou manželů do budoucna a došlo k jasné konfrontaci vzájemných potřeb.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články