Většina lidí má pocit, že trans* hudební historie začala až v posledních deseti letech, přitom však sahá nejméně do první poloviny dvacátého století. Bez trans a nebinárních lidí by dnes řada hudebních žánrů nejspíš zněla jinak – od jazzových klubů třicátých let přes glam rock, punk a elektroniku až po dnešní hvězdný pop. Trans historie totiž nezačala až s nástupem medicínské tranzice. Lidé, které lze označit jako trans* či genderově rozmanité, existovali v každé době a kultuře (pozn.: hvězdička v pojmu trans* slouží ke znázornění škály genderových identit, zahrnuje tedy mj. i nebinární a genderfluid osoby).
Stírání genderových hranic v umění je staré jako umění samo, jak vidno už na příkladu antického divadla. V japonském divadle kabuki hráli herci označovaní onnagata výhradně ženské role a procházeli léta dlouhým výcvikem, včetně tréninku hlasu a držení těla, aby se „ženskému“ vzhledu a chování co nejvíce přiblížili. V Itálii šestnáctého století začali ve sborech vystupovat castrati, pěvci, kteří před dosažením puberty prošli kastrací, aby se zabránilo hlasové mutaci. Později se objevily tzv. kalhotkové (ve francouzštině i jiných jazycích „travesti“) role, kdy ženy, zejména v opeře, ztvárňovaly postavy mužské.
V prvních dekádách dvacátého století se gramofon stal běžnou součástí domácností střední třídy. I na tehdejších nahrávkách lze nalézt stopu trans* hudebnictva. Nedílnou součástí tohoto období jsou však i cisgender interpretky a interpreti, kteří svými texty či veřejnou image k viditelnosti genderových menšin přispěli*y. Dodnes je spíše pravidlem, že se trans a nebinární osoby v kultuře setkávají s nepochopením a kritikou části společnosti – o to náročnější musela být role trans* průkopnictva v minulém století.
Neobyčejný muž
Osudy lidí, kteří mezi zmíněné průkopnictvo patří, přibližují dva nedávné dokumentární snímky. První z nich, No Ordinary Man, se věnuje příběhu Billyho Tiptona. Ten se narodil v Oklahomě a během třicátých let začal vystupovat jako jazzový pianista. Později vedl vlastní soubor Billy Tipton Trio a vydal několik alb jazzových standardů.
Skutečnost, že se narodil jako trans, Tipton po celý život držel v tajnosti. Jeho blízké okolí, včetně adoptovaných dětí, se o jeho totožnosti dozvědělo až po jeho úmrtí v čtyřiasedmdesáti letech, kdy ji odhalili záchranáři. Partnerkám Billy tvrdil, že prodělal autonehodu, která měla za následek poškození genitálií a polámaná žebra. Když jedna z nich, Maryann, objevila jeho rodný list a zeptala se na něj, Tipton jí údajně neposkytl žádnou odpověď kromě „děsivého pohledu“. Jeho osud byl také inspirací pro oceňovaný román Trumpet skotské spisovatelky Jackie Kay.
Základ druhého filmu, Any Other Way: The Jackie Shane Story (2024), tvoří rozhovory další zajímavé postavy s podobně vrstevnatým životem. Trans soulová a rhythm and bluesová zpěvačka Jackie Shane se narodila na jihu USA, kde svou kariéru začala v období hluboké rasové segregace – před kterou jako černošská Američanka nakonec utekla s putovním karnevalem do Kanady. Její singl „Any Other Way“ se tam v roce 1967 stal lokálním hitem a o několik let později Jackie dostala nabídku připojit se k funkové legendě Funkadelic, kterou ale odmítla a následně odešla do ústraní.
Během své krátké kariéry dělala předskokanku hvězdám jako Marvin Gaye nebo Etta James, v následujících desetiletích se po ní ovšem zcela slehla zem. V roce 2010 o ní kanadská stanice CBC vydala rozhlasový dokument, tvůrcům se však tehdy nepodařilo zjistit, zda je Shane vůbec naživu. Ve svých pamětech mimo jiné říká, že „se narodila, ale nikdy nežila“. Stejně jako Tipton je i ona oslavována jako raná LGBTQ+ ikona, plně doceněná až s odstupem času.
Holky budou kluci
Pověst rebelského žánru má rokenrol, ten však zároveň bývá kritizován jako hypermaskulinní nebo sexistický. Přesto se v šedesátých letech, v době hippies, sexuální revoluce a stonewallských nepokojů, právě v tomto žánru objevují jedny z prvních písní, které explicitně popisují zkušenost genderové nekonformity či tranzice. Prvenství bývá přisuzováno hitu „I’m a Boy“ (1966) od anglických The Who. Píseň je pozůstatkem nevydaného koncepčního alba, které pojednává o budoucnosti, v níž si rodiče mohou zvolit gender svého dítěte. Manželský pár si přeje čtyři dcery, stane se ovšem chyba a mají i jednoho syna. Toho matka vychovává jako dívku, proti čemuž se dítě následně bouří.
I’m a boy, I’m a boy
But my ma won’t admit it
I’m a boy, I’m a boy
But if I say I am I get it
Není překvapivé, že tato píseň pochází právě od The Who, jejichž kytarista Pete Townshend otevřeně mluví o své bisexualitě (v písničce „Rough Boys“) a podobné pocity ohledně vlastního genderu tematizoval i později.
V žánru klasického rocku z této doby vyčnívá ještě skladba „Lola“ (1970) od kapely The Kinks, a to navzdory jazyku, který dnes může působit zastarale. Frontman Ray Davies v ní líčí, jak byl v baru okouzlen titulní Lolou, jejíž genderová identita není jednoznačně potvrzena, tvrdí o ní však, že „chodí jako žena a mluví jako muž“. Vlastní verzi „Loly“ nahrála i ženská post-punková čtveřice The Raincoats (1979), v jejichž podání má skladba ještě silnější queer nádech.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vzniklo silné kulturní podhoubí, v němž se pohybovalo několik pozdějších trans* ikon, kolem Andyho Warhola a jeho newyorského ateliéru The Factory. Warhol stál také za legendární spoluprací s kapelou The Velvet Underground, jejímž byl manažerem. Právě ta nahrála snad historicky první píseň zpívanou z perspektivy trans osoby, „Candy Says“ (1969).
Candy says I’ve come to hate my body
And all that it requires in this world
Múzou pro vznik této skladby byla Candy Darling, trans herečka a jedna z takzvaných Warholových „superstars“. Není to jediný otisk, který v hudbě zanechala – zmínka o ní zazní i v písničce „Citadel“ od Rolling Stones (1967) nebo sólovém hitu „Walk On the Wild Side“ od Lou Reeda (1972). Ve zcela nedávné době pak po Darling pojmenovala písničku na albu Daddy’s Home (2021) populární queer zpěvačka St. Vincent.
V první polovině sedmdesátých let se především v Británii těšil popularitě glam rock, známý důrazem na provokaci a androgynním vzhledem svých představitelů*kyň. Nelze pominout Davida Bowieho, který v singlu „Rebel Rebel“ (1974) zpívá nezapomenutelné verše: „Got your mother in a whirl / She’s not sure if you’re a boy or a girl“. Z glam rocku významně čerpá muzikál The Rocky Horror Picture Show, který se stal předlohou kultovního filmu. Na svou dobu velmi odvážný snímek, jehož hlavní hrdina se obecenstvu představí jako transvestita z planety Transsexual v galaxii Transylvánie, po celou dobu pracuje s fluiditou genderu i sexuality. Autor muzikálu Richard O’Brien o své genderové identitě ostatně otevřeně hovoří s tím, že se cítí být asi ze sedmdesáti procent muž a ze zbylých třiceti žena.
Královny soundtracku
Ve filmové hudbě se v minulém století objevily hned dvě legendární trans* postavy. Narodily se na různých kontinentech a naživo se nikdy nesetkaly, mezi jejich životy ale existuje řada paralel.
Osobou, jejíž hudbu mnozí slyšeli, ač její jméno třeba neznají, je Wendy Carlos, která stojí za soundtracky k dvěma zásadním filmům Stanleyho Kubricka – Mechanický pomeranč (1971) a Osvícení (1980) –, a také k prvnímu dílu filmové série Tron (1982). Její album Switched-On Bach (1968), sestávající z hudby J. S. Bacha hrané na syntezátor Moog, bylo zásadní pro popularizaci syntezátorů jako takových. Carlos se podílela i na vývoji prvního modelu tohoto hudebního nástroje. Za album získala tři ceny Grammy (jako první trans* osoba v historii) a její dílo silně ovlivnilo vznik elektronické hudby jako takové. Svou tranzici tajila bezmála deset let, a když měla album předvést naživo, oblékla si na jediný koncert paruku a nalepila umělé kotlety. Po něm až do dnešního dne, kdy jí je 86 let, prakticky nevystupovala – trpěla fóbií z pobytu na veřejnosti a odmítla i slavné návštěvníky jako Stevie Wonder nebo George Harrison.
Její britská současnice Angela Morley začala svou kariéru v tanečních orchestrech a skládáním hudby pro rádio a televizi. Následně spolupracovala s velkými jmény jako zpěvačky Shirley Bassey nebo Dusty Springfield, pohybovala se ale i na poli vážné hudby a jazzu. I ona má na svém kontě prvenství – byla první trans* osobou nominovanou na Oscara, a to dokonce dvakrát. Poprvé to bylo za hudbu k adaptaci Malého Prince (1974) a následně za film Pantoflíček a růže (1976), muzikálovou verzi Popelky. Mezi její další významná díla patří hudba k filmu Daleká cesta za domovem (1978) podle stejnojmenné knihy, na jejíž složení měla pouhé tři týdny, nebo k populárním telenovelám Dallas a Dynastie.
Po přestěhování do Spojených Států spolupracovala s Johnem Williamsem na aranžmá k slavným filmům Hvězdné války, E.T. mimozemšťan nebo Sám doma. Stejně jako Carlos i ona po své tranzici zvažovala konec kariéry a odchod do ústraní, producentu Johnnymu Franzovi se ji však podařilo přesvědčit. Aktivní zůstala až do začátku tohoto století a zanechala za sebou hudbu k desítkám filmů a televizních epizod.
Androgynní láska
Rebelství a drzost s sebou vždy nesl také punk, a drzá byla i jeho první otevřeně trans zpěvačka, Jane County, která se vyoutovala v roce 1979. Krátce poté, co napsala divadelní hru o kastraci mužského pohlaví, založila proto-punkovou skupinu The Electric Chairs a na pódiu šokovala přisprostlou hudbou a odvážnými kostýmy. Její trans-femme hymna „Man Enough to Be a Woman“ (1978) mluví za vše.
I got a transsexual feeling
It’s hard to be true to the one that’s really you
I got a scandalous feeling
It’s hard to be true when they point and stare at you
V hardcore punku začínala i kapela The Replacements, která následně přesedlala na alternativní rock a vydala ukázkovou hymnu revolty proti genderové binaritě. „Androgynous“ (1984) pojednává o lásce dvou genderqueer lidí a posluchačstvu předkládá portrét budoucnosti, v níž rozdělení mezi muži a ženami nebude existovat. Vliv kapely, jejíž kytarista Bob Stinson často vystupoval v šatech, lze vystopovat v pozdějších gestech podobného rázu u umělců jako Kurta Cobaina. Skladba „Androgynous“ se dočkala několika coverů (mimo jiné od queer a lesbické rokenrolové legendy Joan Jett) a její text rezonuje dodnes.
Today the people dress the way that they please
The way they tried to do in the last centuries
And they love each other so
androgynous
O mnoho let později se punková scéna dočkala další trans* ikony v podobě zpěvačky Laury Jane Grace, frontwoman skupiny Against Me! Ta se rozhodla svým příběhem netajit a zhudebnila jej na albu Transgender Dysphoria Blues (2014) a do menší míry i na následujícím Shape Shift With Me (2016). V její tvorbě se ovšem nacházely zmínky o tranzici a pochybnostech o vlastní identitě už na starších skladbách jako „The Ocean“ z roku 2007.
If I could have chosen, I would have been born a woman
My mother once told me she would have named me Laura
Laura mluví o tom, že kvůli nově nabyté slávě na převážně mužské punkové scéně myšlenky na tranzici dlouho odháněla a nutila se do maskulinní role. Ke konečnému rozhodnutí dospěla až po setkání s trans fanynkou kapely.
Nelze však mluvit o tvrdší hudbě a nezmínit heavy metal, žánr často spojovaný s tradiční maskulinitou a vůči trans* lidem na první pohled nepřívětivý. Nejslavnějším příkladem z této hudební oblasti, byť s hořkosladkým koncem, je příběh Keitha/Miny Caputo. Kapela Life of Agony, v níž je Keith zpěvákem, se v devadesátých letech stala předním zástupcem tehdy vzkvétajícího alternativního metalu, následně však prošla několika rozpady. V roce 2011 Keith oznámil svou tranzici a až do roku 2024 se identifikoval jako Mina. Life of Agony během té doby vydali další dvě silné desky a opakovaně vyjeli na turné. Ačkoliv se jejich texty přímo o tranzici nezmiňují, Keith se této otázky dotkl v sólové písni „Identity“ (2013). Hořkosladký je konec této éry nikoli kvůli Keithově detranzici, která je součástí jeho životní cesty, ale kvůli jeho následnému rozhodnutí vyjádřit podporu Donaldu Trumpovi a radosti z toho, že výše jmenovaný zakáže gender potvrzující péči pro nezletilé.
Průkopnice a štvanci
Svou androgynní image prosluly i popové hvězdy jako Prince, Michael Jackson nebo Boy George. První skutečná trans senzace (a to doslova mezinárodních rozměrů) se však zjevila až desetiletí po nich. Dana International, izraelská zpěvačka, která prošla coming outem už ve svých třinácti letech, vyhrála v roce 1998 s písní „Diva“ soutěž Eurovision. Její vítězství se stalo důležitým momentem pro zviditelnění LGBTQ+ osob, a dost možná i položilo základní kámen pro pozdější výhru drag queen Conchity Wurst v roce 2014.
Teprve od druhé dekády našeho století lze opravdu mluvit o trans* hudebním „boomu“. Pozice trans* lidí v kultuře i ve společnosti je sice nadále nestabilní (obzvlášť mimo západní země), i tak lze ale mluvit o období nebývalé svobody genderového vyjádření – kterou opět bezprostředně ohrožuje nynější nástup krajní pravice. Trans* umělectvo dnes tvoří napříč hudebními žánry a v řadě z nich dosáhlo světových úspěchů. Vyjmenování všech zajímavých jmen současnosti by samo o sobě vystačilo na další článek.
Ať už se jedná o indie rock (Ethel Cain), hyperpop (SOPHIE, 100 Gecs), indie pop (Lower Dens, King Princess), avantgardní elektroniku (Arca, ANOHNI), tradiční pop (Kim Petras, Sam Smith), folk (Ryan Cassata, Skylar Kergil), soul (Shea Diamond), hip-hop (Abdu Ali, Krudas Cubensi), R&B (Janelle Monáe), ambient (Ana Roxanne) nebo hardcore punk (G.L.O.S.S.), trans* přítomnost v hudbě je slyšet čím dál častěji a příběhy těchto lidí konečně mají hlas a sílu, o kterou dlouhá desetiletí usilovaly. Na československé scéně se trans* hudbě věnuje například label She/Her a tvůrci*kyně jako intermediální skupina Estrogun nebo dream popová trojice Favorite Obsession.
Dosažení úplného přijetí a rovnoprávnosti pro trans a nebinární osoby všude ve světě však ještě bude stát mnoho úsilí. Konkrétní pokrok se ale děje, viz například loňské zrušení povinných kastrací v České republice. Není pochyb, že o společnosti, v jaké žijeme nyní, se mohlo lidem jako Billy Tipton nebo Jackie Shane v jejich době jen zdát.
Budoucnost je trans
V průběhu psaní tohoto článku hudebním světem proběhla zpráva, že svou tranzici oznámila Josie Scott, původně zpěvák a kytarista australských noise rockerů The Mark of Cain. Scott, které je třiašedesát, v postu na sociálních médiích píše, že genderovou dysforii zažívala už od raného věku. Ač její kapela vždy vyzařovala velmi maskulinní energii, nyní má sama dojem, že během své kariéry nikdy nevystupovala autenticky. „Spousta z toho, co si lidé interpretovali jako maskulinní, pocházelo z mého vnitřního hněvu, nespokojenosti ohledně mě samé a paralýzy z neschopnosti žít v mém skutečném já,“ říká.
K veřejnému coming outu jí pomohlo, když viděla, jak mladí trans* lidé okolo ní žijí svobodně. V příspěvku také píše: „Vždycky jsem si myslela, že prostě prožiju svůj život, budu si hodně stěžovat a umřu – a rodině po sobě nechám v písničkách a denících nějaké stopy, aby si pak říkali: ‚Jé, to byl ale hodně zvláštní (i když talentovaný) člověk.‘“
Ať už trans a nebinární hudebnictvo svou identitu tematizuje, nebo ne, jde o hlasy, které připomínají, že svět je pestřejší, než se snaží tvrdit někteří konzervativci. Mohou do hudby přinášet euforii a bolest vlastních zkušeností i texty, které vyzývají k vzájemnému pochopení a inkluzivitě či vyjadřují vztek vůči systémové nespravedlnosti. Nebo také nic z toho – nikomu to nedluží. Hudba je spektrum, gender je spektrum. Get over it.
Pokud vás některá jména z článku zaujala, můžete si poslechnout Trans history playlist na Spotify.
