Prague Pride Festival letošním tématem Časy se mění reaguje na proměny, které prožívají queer lidé i celá společnost. Jeho ředitelka v rozhovoru pro queer magazín Qult mluví o poklesu firemní podpory, stereotypech, věčné nespokojenosti části návštěvnictva i o rajské s kolínky, která stála na začátku její cesty do čela festivalu.
Představila bys letošní téma Prague Pride Festival a důvod, proč jste se pro něj rozhodli?
Téma zní Časy se mění. Reagujeme tím nejen na změny v současné politické situaci, ale chceme tím říct, že se věci mění všeobecně v lidských životech. To nemusí být ani dobré, ani špatné. Změna zkrátka k lidskému životu patří a důležité je umět ji přijímat a přistupovat k ní otevřeně a solidárně. Queer lidé v minulosti k některým změnám přispěli a třeba na nás další dobré ještě čekají.
V čem se letošní ročník liší od těch předchozích?
Časy se opravdu mění hlavně v tom, že tento rok náš největší event po průvodu nebude na Letné, ale na Štvanici. Prague Park tak přesouváme do nové lokality, což produkčně není úplně jednoduchá věc. Musíme například změnit trasu průvodu a zajistit, aby se tam všichni vešli, na čemž jsme v posledních týdnech pracovali nejvíc. Bereme to však jako změnu, která může být pozitivní. Nebudeme muset ve vedru šlapat stovky schodů do Letenských sadů, kde nebyl prakticky žádný stín. Štvanice je oproti Letné vhodnější místo, je tam řada stromů a v bezprostřední blízkosti řeka; člověk se tam cítí příjemněji. I to je jeden z důvodů, proč jsme se pro toto místo rozhodli.
Kdybys měla v programu vyzdvihnout pár akcí, na které se sama nejvíce těšíš, o které by šlo?
Pro mě je to každoročně určitě pondělní zahájení festivalu na Střeleckém ostrově, protože tam to začíná. Pro nás interně to zároveň znamená nějaký velký moment úlevy, protože už je to rozjeté, už to nejde zastavit a i my v týmu si ten večer umíme užít. Letos na zahájení vystoupí Jan Cina v dragu a dále Laziza Vuitton nebo Chi Chi Tornádo.
Pak se moc těším na dýdžejky z Belgie, které budou díky spolupráci s belgickou ambasádou hrát v úterý na Střeláku a zároveň ve středu povedou dýdžejský workshop, kam určitě půjdu. Dále se těším na Bobra, což je lesbická party, kterou jsme letos přetavili do nového konceptu a přestěhovali na Střelecký ostrov. Půjde o eurotrash edici s britskou drag queen Ginny Lemon, jednou z nejuznávanějších drag a LGBTQ+ osobností ve Velké Británii.
A abych nezapomněla, moc ráda chodím na Pride Picnic , který tentokrát neproběhne na Střeláku, ale v Pride Cafe v Kinského zahradě. Je to skvělá příležitost si na konci festivalu oddechnout, podělit se o to, co vše člověk za ten týden zažil, a taky trochu drbat samozřejmě.
Jak dlouho se festival připravuje a kolik lidí na něm pracuje?
Připravuje se až rok a půl dopředu. Začíná to plánováním tématu a sháněním peněz. Core tým má přibližně dvacet lidí, ale v průběhu festivalu to naroste až na zhruba stovku – plus tři stovky dobrovolnictva a najatí lidé na techniku, zvuk a světla.
Kamila Fröhlichová, foto: Qult
Co je na organizaci nejtěžší?
Lidé v týmu by odpověděli asi různě, ale pro mě jako pro ředitelku je asi nejnáročnější dopředu odhadnout množství příležitostí – myslím granty a sponzory –, aby to odpovídalo tomu, co si naplánuješ a co utratíš. Často je to totiž alchymie, protože výsledky některých grantů se dozvídáš až v průběhu roku a partnerství se potvrzují až na jaře nebo dokonce v létě. To, že to takhle vyjde, a ty ten odhad a rozpočet uděláš dobře, aby sis vše naplánované mohl dovolit, tak to je na tom pro mě nejtěžší. Kéž by šlo tohle všechno vědět předem a mít křišťálovou kouli od věštkyně Jolandy.
To zní jako titulek: Chci mít křišťálovou kouli od Jolandy, říká ředitelka Prague Pride Festival (smích)
Ale duhovou, duhovou kouli! (smích)Kdybys kromě duhové koule mohla mít i kouzelnou duhovou hůlku, jaké mýty a stereotypy o festivalu bys ráda rozbořila?
Nejvíc mě vytáčejí dvě věci. První je ta, že pořád – i po šestnácti letech existence festivalu – ho celá řada mainstreamových médií redukuje na sexuální oblast. Stále festival popisují jako průvod nahých zadků. Vyberou si tři spoře oděné lidi v průvodu, dají je na titulku a rámují tak celý festival. Tohle mě mrzí; myslím, že to zbytečně vytváří stereotypní předsudky o LGBTQ+ lidech jako o nějakých nahých bláznech. Přála bych si, aby lidé uměli filtrovat to, co jim média servírují, a tvořili si názor z vlastní zkušenosti – což se tedy netýká jen Prague Pride Festival, ale vlastně všech témat. Trochu se to sice zlepšuje, ale vlastně se to děje pořád celkem dost.
Druhá věc se týká spíš queer lidí. Každý rok mě totiž mrzí věčná nespokojenost části našeho návštěvnictva. Občas mám pocit, že ať na festivalu uděláme cokoli, vždy to někomu nestačí a vždy je někdo proti. Jednou je to málo hudby, pak zase hodně hudby. „Přivezte Madonnu,“ to je můj oblíbený požadavek. Mám ale pocit, že ten festival nemá být o tom, že přijede Madonna, i když bych ji na něm samozřejmě taky chtěla. Hlavní je přece to, že festival otevírá různá témata, je příležitostí pro setkávání, místem, které nabízí safe space – zejména těm, kteří ho v průběhu roku nemají, ať už proto, že jsou třeba z regionů, nebo ze složitého rodinného či vztahového prostředí, v němž vyrůstají. To jsou pro nás ty klíčové hodnoty, které pak někdy bohužel snadno zapadnou v množství očekávání některých queer lidí, kteří nás srovnávají s obřími hudebními festivaly s několikanásobnými rozpočty, než máme my. To mě zkrátka mrzí a přála bych si větší smysl pro komunitu a pochopení pro to, že je to prostor pro nás všechny a že za jeho realizací je práce mnoha lidí, pro které je ta akce důležitá a kterých se některá slova mohou dotýkat.
Kde stojí Prague Pride Festival ve srovnání s obdobnými queer festivaly v Evropě?
LGBTQ+ festivaly se v konkrétních zemích často profilují podle toho, jak jsou tam queer práva narovnána, nebo nejsou. Na Východě jsou Pride stále ještě spíše protesty, protože tam LGBTQ+ lidé často stejná práva nemají, zatímco ve velkých městech na Západě už jsou spíš jen oslavou. Vždycky říkám, že reprezentujeme přesně to, co jsme i na mapě: místo, kde se ten Západ potkává s Východem. Jsme zároveň trochu zábavou a zároveň trochu demonstrací, protože Pride je prostě principiálně protest, odjakživa byl a bude. Stále čekáme na ta rovná práva, ale současně některá z nich už slavíme a radujeme se z queerness. Takže jsme na nějaké střední cestě, a to jak rozpočtově, tak zasazením do politické mapy.
Je pořádání festivalu s ohledem na shánění financí těžší než dřív?
V posledních dvou letech zaznamenáváme pokles podpory od firem, jde celkově o 20 % příjmů, což je v rozpočtu festivalu opravdu dost a ty peníze nám dlouhodobě chybí. O to víc se snažíme pracovat na vlastních příjmech. Zlepšujeme se v provozování barů během festivalu, zavedli jsme dobrovolné vstupné, abychom pokryli část chybějících financí, aby festival dál zůstal otevřený lidem, kteří si to nemohou dovolit. Celkově doufáme, že jde jen o dočasnou věc, která může být reakcí na Trumpovu politiku.
Jak jsi se vlastně v týmu ocitla ty sama?
To je příběh o tom, jak jsem šla do Q Café. Tehdy tam ještě vařili obědy, je to fakt strašně dávno, před nějakými šestnácti lety. Jedla jsem tam rajskou s kolínkama a naproti byla nějaká magnetická tabule, kde visel ohavný plakát s andělem a nápisem Festival tolerance – šlo o první plakát festivalu. A pod ním bylo napsáno, že hledají lidi. Tak jsem jim tehdy napsala a zapřáhli mě hned další den.
Takže jsi tam od úplného začátku?
Skoro ano. Přidala jsem se o pár měsíců později, co se parta několika lidí potkala v Érra Café a vyslovili potřebu založit Pride v Praze. Šlo tuším o Czeslawa Waleka, Hanu Kulhánkovou, Daniela Kupšovského, Martina Bendu, Radka Horáčka a řadu dalších. U toho jsem tehdy nebyla, přidala jsem se, až když tento nápad vykopli ven a začali hledat další lidi.
A jak tvé první zapojení vypadalo?
Já jsem tu snad s prominutím dělala už téměř všechno. První roky jsem koordinovala PR, pak jsem k tomu rozjížděla poradnu sbarvouven.cz , potom jsem z PR skočila do produkce, dělala jsem Pride Village a následně koordinovala celou produkci. Na začátku jsme několik let neměli ani kancelář; všechny schůzky probíhaly v hospodách a barech. Byl to tehdy celkem punk.
Jak první ročník dopadl?
My jsme se i sázeli, kolik lidí do průvodu nakonec přijde. Padala čísla jako pět set nebo tisíc. Nakonec přišlo osm tisíc. Podle mě tomu tehdy hodně pomohla homofobní rétorika z Pražského hradu, kdy tehdejší kancléř prezidenta Klause označil queer lidi za devianty a akci napadl také sám prezident. To zvedlo ze židle i část většinové společnosti, která se rozhodla do průvodu jít a za LGBTQ+ lidi se postavit. Za což jsme byli moc rádi; byla to pro nás taková velká podpora.
Kamila Fröhlichová, foto: Qult
Co tě na roli ředitelky nejvíc baví?
Dávat to celé dohromady – asi mi v žilách koluje organizační krev. Mám taky moc ráda naše lidi, tým, který to celé drží. Myslím, že máme dobré vztahy a fajn vibe v kanceláři, což mě moc těší a nabíjí. Vařím týmu i obědy a snažím se vytvářet nástroje na propojovačky, ale zároveň všem i dávám prostor, ať mě zdrbnou, protože to je taky zdravé.
Co nejkurióznějšího jsi za ty roky zažila?
Asi když ultrapravičáci v předvečer průvodu nakoupili barely oleje, který pak vylili na schody vedoucí na Letenskou pláň, kudy vedla trasa průvodu. Hned jsme jeli do hobbymarketu pro stovky kilogramů písku, a rozsypali ho na schodech, aby se nám tam návštěvnictvo nerozmázlo. Ještě tam mimochodem dostala nějaká paní epileptický záchvat, takže do toho všeho jsem ještě volala záchranku. Ale zvládli jsme to, průvod prošel a žádné zlomeniny nebyly.
Jak se díváš na politiku aktuální vlády vůči queer lidem?
Přívětivá se mi rozhodně nezdá. Ty indicie, které doposud máme, ukazují, že dobré to není, a žádné zlepšení nečekáme, spíš naopak. Vláda vyhrožuje, že omezí finance či fungování neziskových organizací, chce omezovat kulturní projekty s queer tematikou. Pro příklad – jako každoročně jsme i letos rozesílali žádosti o záštitu nad festivalem a žádný z ministrů nám ji neposkytl. V posledních letech jsme ji dostali vždycky, většinou dokonce od několika ministrů. Myslím, že i to je určité zrcadlo toho, co se děje a jak se s novou vládou zjevně časy mění. A bohužel odhaduji, že to horší nás ještě čeká.
Změnil tě Prague Pride Festival jako člověka?
Hodně. Dřív jsem pracovala ve firmách a obávám se, že už bych se tam dnes nemohla vrátit. Dnes je pro mě totiž mnohem důležitější, aby mi práce dávala smysl a abych byla v přátelském a podporujícím kolektivu. Má to ale výhody i nevýhody. Pracuješ na něčem, co ti dává hluboký smysl, ale nezavřeš za tím v pět dveře. Neseš si tu práci domů a je součást tvého života, protože svou prací bojuješ za své hodnoty.