„Představoval jste si čtenáře jako někoho specifického?“ ptal se v rozhovoru pro DIK Fagazine polský umělec Karol Radziszewski Ryszarda Kisiela, zakladatele a vydavatele neoficiálního queer zinu Filo . Ten začal vycházet v roce 1986 v Gdaňsku a po roce 1990 byl až do roku 1997 základním kamenem polské queer kultury a aktivismu. „Šlo mi daleko víc o zahájení nějaké akce a sjednocení lidí,“ odpověděl Kisiel. Tato trefná odpověď ukazuje, že tištěná queer média, byť měla podobu amatérského zinu, který se ilegálně kopíroval na podnikových cyklostylech, vázal se doma po nocích a cirkuloval z ruky do ruky, byla naprosto zásadní pro emancipaci práv a společenského postavení queer lidí v celém dvacátém století.
Německé začátky Uranus . Pojmem uranisté (nebo také urningové ) označoval osoby se stejnopohlavní citovou orientací, čímž chtěl odmítnout medicínský a současně trestněprávní pojem homosexuál. Až v roce 1896 začal díky Adolfu Brandovi vycházet časopis Der Eigene (Svůj vlastní), v němž se autoři a autorky aktivně a systematicky zasazovali o zrušení paragrafu trestajícího homosexualitu. V roce 1919 založil Karl Schulz časopis Der Freundschaft (Přátelství), který v Německu vycházel až do převzetí moci nacisty.
Obsah často tvořily texty orientované na historii homosexuality, protože si aktivisté a aktivistky záhy uvědomili, že pokud ukážou, že queer lidé byli součástí dějin odjakživa, pro odtrestnění homosexuality budou mít pádný argument. V roce 1924 vznikl časopis Die Freundin (Přítelkyně), kam přispívaly hlavně lesbické aktivistky Selli Engler a Lotte Hahm. Engler kromě své publicistické činnosti organizovala také pravidelná podpůrná, ale i aktivistická setkání lesbických žen. Je příznačné, že časopis vydával gay aktivista Friedrich Radszuweit. Spojenectví gay mužů, lesbických žen a zanedlouho i trans osob, které prošly lékařskou i administrativní tranzicí, totiž bylo pro narovnávání práv ve dvacátém století klíčové.
Český Hlas Hlas sexuální menšiny s podtitulem List pro sexuální reformu. Hned první číslo ukázalo, že cíle jsou ambiciózní a rozmanité, což mělo udržet zájem předplatitelů. V časopisu vyšel například český překlad Wildeova textu „Kněz a ministrant“, který představuje osobní zpověď queer zkušenosti, dále text advokáta a sběratele umění Františka Čeřovského, který se už od doby před první světovou válkou zasazoval za práva queer lidí, ač sám byl heterosexuál, a dva texty lesbických autorek, Jany Mattuschové a Lídy Merlínové, z nichž průkopnický byl především text Lesbická láska. Normativní funkci zastal i text Jaroslava Jiřího Miloty o tom, že homosexualita není léčitelná. Hned v druhém čísle se autorsky připojil i slovenský aktivista Imrich Matyáš textem o vědeckých úspěších Magnuse Hirschfelda. Vycházet začaly i literární texty, především povídky, méně často poezie, a články o historii.
Historická legitimita queer lidí se stala jedním z důležitých argumentů pro tehdejší snahy o odtrestnění homosexuality. Historikové Roar Lishaugen a Jan Seidl tento vývoj nazývají kulturní konstrukcí queer tradice, tedy že nešlo pouze o změnu právního prostředí, ale o emancipaci kulturní identity. Nešlo přitom jen o konstrukci queer minulosti, ale přispěvatelé i přispěvatelky si dobře uvědomovali, že je třeba současně změnit to, jak jsou queer lidé reprezentováni v kultuře – často jako různí tragédové a kriminálníci – i v médiích, v nichž byla homosexualita výhradně stigmatizovaná. Boj za pozitivní kulturní reprezentaci se stal jednou z nejsilnějších agend.
Mix aktivismu, kultury a zábavy se stal receptem na queer žurnalismus i po šedesáti letech. Po roce a půl a šestnácti vydaných číslech (Hlas sexuální menšiny vycházel jako měsíčník) bohužel nadějný projekt bratrů Černých zbankrotoval, protože nenašel dostatek předplatitelů. Historik Jan Seidl to vysvětluje tím, že bohatí, materiálně zabezpečení gayové z Prahy, u nichž se předpokládal největší zájem, se po neúspěšném pokusu o založení aktivistické platformy v roce 1924 báli svěřit své adresy nějaké queer organizaci.
Nová generace
Mladší generace později založila nový časopis Nový Hlas: List pro sexuální reformu. Noví vydavatelé se museli nejprve ohradit, že nemají s předchozím titulem nic společného, aby se na ně neobraceli věřitelé bratrů Černých. V Novém hlasu více publikoval Jiří Karásek ze Lvovic, který byl v té době už úspěšným literátem, organizátorem a aktivistou a dokázal trefně formulovat celou šíři agendy queer aktivismu, od úpravy práv po kulturu. I proto mu bylo věnováno celé číslo časopisu.
V Novém hlasu publikovali také Mattuschová, Merlínová a Čeřovský, ale přidala se k nim řada nových přispěvatelů a přispěvatelek. Významným kulturním redaktorem se stal Vladimír Vávra, který svými texty kvířil mainstreamovou kulturu, třeba Smetanovu operu Dalibor , ve které postavu Milady – navazující milostný vztah s Daliborem, který ji však považuje za jejího zabitého bratra Zdeňka – chápe jako drag personu. Nepochybně pod Karáskovým vlivem v Novém hlasu vyšly také texty věnované Wildeovi. Během dvou let vyšlo dvanáct čísel. Vzorem pro československé snahy o změnu trestního zákoníku se na stránkách časopisu stala situace v Sovětském svazu, kde byla homosexualita odtrestněna na základě vědeckého konsenzu už v roce 1922 (za Stalina se ovšem od roku 1936 opětovně kriminalizovala a trestným činem pak byla až do roku 1993).
Vlevo Nový hlas: List pro sexuální reformu (č. 1, roč. 1932), vpravo: reprodukce Václav Krška – Pod jižním sluncem, Motiv z Řecka (Nový hlas, č. 3, roč. 1933, po s. 40), foto: SPQP
Paralelně s Novým hlasem vyšlo jediné číslo časopisu Kamarád: Časopis věnovaný zájmům přátelství uznaným vědou a kulturními státy – jediný pokus o moravské queer organizování a aktivistický zin. Vydavatelem byl slovenský umělec Štefan Leonard Kostelníček, který v té době žil nejprve v Brně a po pobytu ve vazbě za trestný čin podle § 129, jenž trestal homosexualitu, v Prostějově. To patrně také přerušilo snahy o pokračování časopisu. V úderném úvodním textu „Aby bylo jasno“ Kostelníček s odkazem na fakt, že homosexualita v té době nebyla trestná v řadě jiných evropských i asijských zemí, včetně Turecka a Sovětského svazu, napsal: „Chceme bojovat za spravedlivou věc, protože svoboda našeho národa by měla patřit v tomto ohledu i nám.“ Do Kamaráda přispěl rovněž Imrich Matyáš a vyšla zde gratulace k 64. narozeninám Magnuse Hirschfelda. Kostelníčkovu vůdčí roli podtrhla oslavná báseň Standy Černila se slovy: „Jsi naším vůdcem, oporou a jasem, hrdě doznej pevným hlasem, že stojíš mnohých daleko výš, že za svůj sklon se nestydíš.“
V letech 1936 až 1937 na Nový hlas navázalo šest čísel časopisu Hlas: List pro sexuální reformu a v roce 1938 jedno číslo časopisu Hlas přírody: Orgán Ligy pro sexuální reformu . Mělo se jednat o časopis české pobočky Světové ligy pro sexuální reformu, která v roce 1932 vzešla z kongresu Ligy v Brně pod vedením Magnuse Hirschfelda. Redakce v nových politických podmínkách tzv. druhé republiky oslovila i německé čtenářstvo: „Pokud se písemně přihlásí dostatečně velký počet německých zájemců a soukmenovců, bude mít tento list také německou přílohu (příspěvky jsou vítány), popřípadě později vyjde samostatné německé vydání časopisu. Záleží tedy na vás, soudruzi – agitujte pilně mezi svými druhy a soukmenovci pro vstup do Ligy a pro předplatné časopisu!“
Na přelomu dvou režimů Der Kreis ), ve čtyřicátých a padesátých letech začaly vycházet další queer časopisy také ve Francii, Nizozemí nebo Německu, které byly oporou queer lidem a queer aktivismu i v následujících desetiletích. Na východ od železné opony bylo průkopnické Polsko. V roce 1983 tam vznikl časopis Biuletyn/Eta , který ale vycházel ve Vídni, a v roce 1986 Kisielův časopis Filo . V Československu pak začal v březnu roku 1989 vycházet časopis Lambda . Umožnila to skutečnost, že ho zaštítil Sexuologický ústav, kde působili významní ochránci queer lidí, psychiatři Antonín Brzek a Ivo Procházka. Začátkem osmdesátých let pod jejich patronátem vznikla také jedna z terapeutických skupin (první ovšem vznikla už v roce 1978 v Brně), která byla spíš platformou pro seznamování, kulturní aktivity a trávení volného času. Právě tato skupina začala vydávat Lambdu , jež primárně vycházela „pro vnitřní potřebu Sexuologického ústavu“, ale následně se undergroundovým způsobem kopírovala a distribuovala prostřednictvím queer sítí po celém Československu.
Vlevo Lambda: Bulletin pro potřebu Sexuologického ústavu (č. 3, 1989), vpravo Lambda: Bulletin pro potřebu Sexuologického ústavu se zprávou z cesty do NDR (č. 1, 1990, reprodukce fotografie britského fotografa Richarda Fitzgeralda z roku 1975). Foto: SPQP
Časopis měl publikovat úvahy, recenze, povídky, ukázky z literatury a články, které by pomáhaly se orientovat „v problematice homosexuality z hlediska sociálního, kulturního, zdravotního a dalších.“ Asi nejdůležitější součástí obsahu prvního čísla byl rozsáhlý článek „Co už tady bylo, když my jsme ještě nebyli“ o gay hnutí ve světě. Z kulturních témat se ve druhém čísle objevil článek „Gay music“, který byl kompilátem o gay populárních zpěvácích (Eltonu Johnovi) i gay ikonách (Judy Garland). Místo si našla i literární tvorba. Ivo Procházka a Antonín Brzek také vzali před létem 1989 a těsně po něm zástupce Lambdy na dvě konference o HIV do Vídně a do Hamburku. Hned od druhého čísla se tak v časopise začaly objevovat prvky nejprve německé kampaně proti šíření HIV a později redakce přišla s vlastním obsahem boje na toto téma. Třetí číslo ročníku 1989 bylo téměř celé věnováno boji proti HIV/AIDS, ale poprvé se v něm objevila i rubrika seznamovací inzerce. Čtvrté a poslední předrevoluční číslo bylo věnováno zprávám z cest (navázání spolupráce s organizacemi v NDR) a literární tvorbě. Po posledním čísle z ledna 1990 se Lambda od Sexuologického ústavu osamostatnila a vycházela do roku 1993.
Lambda: Měsíčník homosexuálních občanů, č. 7, roč. 1990, vydávaný už mimo Sexuologický ústav. Foto: SPQP
SOHO
Hned v dubnu roku 1990 v Československu vyšlo první číslo časopisu SOHO , které vydávala stejnojmenná zastřešující organizace českých i slovenských gay a lesbických organizací. Ústřední postavou byl Jiří Hromada, který pracoval v nakladatelství Orbis, kde časopis SOHO také původně vycházel. Dá se říct, že šlo o poslední časopis, který se po vzoru meziválečného Hlasu , k němuž se v úvodníku prvního čísla redakce otevřeně hlásila, snažil obsáhnout všechny zmíněné kategorie. Jak upozorňuje Sloboda, obsahovou i formální kvalitu (časopis byl celobarevný a vycházel na křídě) zajišťovala několikaletá vysoká dotace Ministerstva zdravotnictví na boj proti HIV/AIDS, což bylo také pravidelné téma na stránkách SOHO . O nakažených se však bohužel psalo většinou stigmatizujícím způsobem, což podtrhovaly také ilustrace s lebkami a zkříženými hnáty. Časopis ale obsahoval i kulturu, povídky, několik cyklů o výtvarném umění nebo o historii, které později opanoval estetik Jiří Vaněk (Jiří Fanel).
SOHO Revue, č. 4 a č. 10, ročník 1990. Foto: SPQP
Pamětníci, kteří se pohybovali v okruhu redakce, vzpomínali, že SOHO revue měla často problém s cenzurou hlavního distributora PNS (hlavně do jeho privatizace v roce 1992), a to jak u obálek, na nichž se objevovaly především mužské akty, tak později s portréty slavných osobností, s nimiž se pořizovaly profilové rozhovory (Hana Zagorová, Helena Vondráčková, Helena Růžičková, Květa Fialová ad.). Do roku 1993 SOHO revue obsahovala řadu textů i obrazových příloh (včetně erotické dvoustrany s mužskými i ženskými akty) věnujících se lesbické zkušenosti. Ty začaly mizet po roce 1993, kdy začal díky iniciativě a péči aktivistky Moniky S. Benešové vycházet samostatný lesbický časopis Promluv , který měl převážně kulturní zaměření. Důvody konce SOHO revue v roce 1998 byly převážně finanční. Redakce se spolehla na sponzorské partnerství s výrobcem vodky Absolut, a v roce 1998 tak vycházela pod titulem SOHO ABSOLUT revue a několik čísel s tímto názvem, ovšem už bez Hromady a původní redakce, následovalo ještě v roce 1999. V devadesátých letech se krajina českých queer periodik výrazně rozšířila, šlo ale spíše o seznamovací a pornografický obsah, který už mnohdy nevykazuje znaky komplexních žurnalistických ambicí.
Vlevo článek Jaromíra Břouška Tělo ve výtvarném umění I.: Řecko v SOHO Revue (ročník 1991), vpravo první číslo lesbického časopisu Promluv (ročník 1993). Foto: SPQP
Moc tvořit komunity a utvářet identity
Queer média mají různou obsahovou typologii a podle toho můžeme hodnotit i jejich význam. Nikdy ale nemají výhradně aktivistické, výhradně erotické či výhradně kulturní zaměření, jak také ukazuje loni vydaná kniha Gay Print Culture: A Transnational History of North America
Hlavní přínos queer periodik tedy tkví ve vytváření transnacionálních, ale i transgeneračních sítí, jež jsou funkční pouze tehdy, když jsou dostatečně otevřené: projekty, které stojí a padají na jedné skupince nebo jedné osobnosti (jako v případě SOHO revue a Hromady), nejsou udržitelné. Tištěná nebo digitální queer média přesto i nadále zůstávají nezastupitelným prostředkem šíření informací a udržování komunitní soudržnosti, už tím, že kultivují queer jazyk a jsou platformou vizuální reprezentace.
Autor je předsedou výboru Společnosti pro queer paměť
