Americký analytik Michael Rubin ve svém komentáři pro server 19FortyFive přichází s radikální tezí rozdělení Ruska. Pokud by Rusko za vlády Vladimira Putina rozšířilo válku na Ukrajině i na členské státy NATO a ve výsledném konfliktu prohrálo, mělo by být rozděleno na několik samostatných států. Rubin, ředitel politických analýz při Middle East Forum a bývalý zaměstnanec Pentagonu, tak reaguje na rostoucí obavy západních bezpečnostních analytiků z možné eskalace probíhající ruské agrese vůči Ukrajině směrem k přímému střetu s Aliancí.
Rostoucí obavy z eskalace a rizika velké války
Rubin svou argumentaci staví na aktuální situaci, kdy Ukrajina útočí hlouběji na ruské území a Putin podle jeho slov reaguje čím dál zoufaleji. Zmiňuje nedávnou utajenou cestu ředitele CIA Johna Ratcliffa do Moskvy, kterou označuje za jeden z impulzů zvýšených spekulací o možném bezprostředním vývoji. Podle autora by případný ruský útok na členský stát NATO nemusel mít podobu přímé frontální invaze do Pobaltí nebo na Balkán. Rubin připomíná taktiku „malých zelených mužíků“ bez insignií použitou při anexi Krymu a naznačuje, že podobný scénář by se mohl opakovat například v Estonsku. Zmiňuje také možnost kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu nebo izolovaných úderů drony, raketami či letadly.
Rubin připomíná, že zdrženlivost prezidenta Donalda Trumpa nebo viceprezidenta JD Vance nakonec selhala, protože ukrajinská vůle bránit svou nezávislost je faktor, který nelze diplomaticky zvrátit. Pokud by Rusko jednou otestovalo článek 5 a NATO by neodpovědělo důrazně, Moskva by podle něj tlak dále stupňovala. Autor předpokládá, že by šlo o rozsáhlejší konflikt připomínající taktiku používanou na Ukrajině, tedy balistické raketové útoky na vojenské základny, zbrojní továrny, letiště a logistická centra (například Amazon), doplněné útoky dronů a klouzavých bomb blíže ruské hranici, na což by NATO reagovalo obdobně s cílem omezit eskalaci.
Riziko jaderného konfliktu
Rubin upozorňuje, že skutečný stav ruského jaderného arzenálu a jeho nosičů není znám ani Spojeným státům, ani pravděpodobně samotnému Putinovi, protože jeho podřízení mu podle autora spíše říkají to, co chce slyšet. Rubin spekuluje, že by Rusko v případě použití jaderných zbraní necílilo na Velkou Británii ani Francii kvůli obavě z odvety jejich jaderných arzenálů, ale spíše na Polsko, kdy konkrétně zmiňuje Varšavu a Řešov jako letiště blízké ukrajinské hranici. Jako přiměřený odvetný cíl ze strany NATO uvádí menší ruské město Pskov, kde sídlí štáb 2. gardové brigády speciálního určení. Jde samozřejmě o autorovu spekulativní úvahu, nikoli o potvrzenou informaci.
Rozdělení Ruska po vojenské porážce
Ústřední otázkou textu je, co by se s Ruskem mělo stát po skončení hypotetické války s NATO, zejména pokud by k ní došlo po prvním bojovém použití jaderné zbraně od druhé světové války. Rubin odmítá analogie s versailleským uspořádáním po první světové válce i argument, že za ruskou agresí stojí rozšiřování NATO a zdůrazňuje, že Němci i Rusové mají vlastní odpovědnost za volbu ideologií, jako je nacismus nebo ruský nacionalismus, a že ústupky by podle něj nefungovaly, protože populistický vůdce najde důvod ke stížnostem bez ohledu na velkorysost Západu.
Autor srovnává situaci s debatami o Iráku za prezidenta George W. Bushe a ptá se, zda je diktatura v Rusku přirozeným stavem, nebo zda je možný demokratický systém. Podle Rubina Rusko demokraty produkovalo, ale Putin je systematicky nechal zavraždit nebo donutil k exilu, přičemž zmiňuje případ Vladimira Kara-Murzy. Varuje, že diktátoři jako Putin nebo turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan udržují moc tím, že rozkládají systém, který by mohl umožnit nástup schopných nástupců podobně, jako to podle něj učinil irácký diktátor Saddám Husajn.
Po vojenské porážce Rubin návrhuje rozdělení Ruska na čtyři až pět samostatných států, přičemž Finsko, Polsko, Ukrajina a Japonsko by mohly získat zpět území, o která v minulosti přišly. Mezinárodní společenství by podle něj mohlo jít dále a rozbít Rusko trvale, podobně jako Pařížská mírová konference ukončila existenci Rakousko-Uherska. Autor argumentuje, že takové rozdělení by nebylo historicky bezprecedentní a poukazuje na to, že existuje více než 20 arabských států, že Somálci žijí rozděleni v pěti zemích (Džibutsko, Etiopie, Somaliland, Somálsko a Keňa) a že existují dvě „Rumunska“ (druhé je Moldavsko) a dvě „Albánie“ (druhá je Kosovo). Součástí návrhu by musely být bezpečnostní záruky novým státům, aby nečelily agresi ze strany Číny, která by se mohla pokusit využít nerostné bohatství Sibiře.
Rubinova úvaha je jasně deklarovaným autorským komentářem a jde o jeho osobní politické stanovisko, které redakce 19FortyFive publikuje jako názorový příspěvek.
Zdroj: 19FortyFive
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Free for use under the Pixabay Content License