Zlo si obvykle představujeme jako cosi výjimečného – jako výbuch šílenství, jako dílo zrůd nebo sadistů. Jenže ve skutečnosti má mnohem všednější tvář. Zlo se často rodí z obyčejné lhostejnosti, z pohodlí, z neochoty vystoupit z řady.
Nečiní z lidí monstra – činí z nich úředníky, laboranty, vojáky, svědky. Psychologické experimenty 20. století ukázaly něco znepokojivého: že morální hranice člověka není tak pevná, jak si myslí. Že ochota ubližovat, mlčet nebo nechat trpět jiné nevzniká z vrozené krutosti, ale z prostředí, autority a situace.
Tyto experimenty nezkoumaly zlo, ale obyčejnost, z níž se zlo rodí. Závěry, které v nás může pohled na temnou stranu lidských dějin, jednání a chování vzbuzovat, nejsou příliš radostné.
Text je ukázkou z knihy Petra Nutila Čas vrahů
Anatomie zla a naděje 20. století (vydalo nakladatelství Grada, 2026).
Dvacáté století přineslo nebývalý vědecký pokrok – i největší hrůzy lidských dějin. Tato kniha je pokusem nahlédnout do psychologických mechanismů, které proměnily obyčejné lidi v pachatele zločinů, a zároveň připomínkou těch, kteří dokázali zůstat lidmi tváří v tvář zlu.
Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.
Psychologických experimentů a výzkumů je nepřeberné množství, dovolte mi ale v souvislosti s tématem zla zmínit alespoň některé z nich.
Když rozhoduje slepá autorita
Proslulým testem konformity se stal experiment s poslušností, který ukázal, jak velký mají lidé sklon k uposlechnutí autoritativních rozkazů, přestože přitom mohou ohrozit i jiného člověka na životě.
Experiment tedy posuzoval, jak se lidé zachovají, střetne-li se požadavek autority se svědomím. V roce 1963 ho provedl psycholog Stanley Milgram.
Doložil přitom, „jak moc je tento sklon obrovský – ve skutečnosti je tak silný, že nás může přinutit jednat dokonce v rozporu s našimi morálními zásadami“.
Svůj experiment chtěl původně provést v Německu, aby vysvětlil, proč se Němci za války zachovali tak, jak se zachovali. K realizaci samotného experimentu ho údajně motivovaly výpovědi Eichmanna a dalších válečných zločinců, kteří opakovaně prohlašovali, že by se sami nikdy hromadného vraždění a dalších zločinů proti lidskosti nedopustili, ale protože k němu dostali příkaz, museli prostě poslechnout.
Když mu to nebylo dovoleno, provedl jej na Yaleově univerzitě. Pokusné osoby získal prostřednictvím inzerátu v místních novinách, v němž bylo uvedeno, že se jedná o experiment týkající se učení.
Subjekty bylo 40 mužů ve věku 20–50 let z New Havenu a okolí. Ti, kteří na výzvu reagovali, se domnívali, že se zúčastní studie paměti a učení na Yaleově univerzitě. Vzorek zahrnoval širokou škálu povolání.
Typickými účastníky byli poštovní úředníci, učitelé středních škol, obchodníci, inženýři a dělníci. Účastníci byli představeni další pokusné osobě, která však ve skutečnosti byla pomocníkem experimentátora.
Poté byli rozlosováni do dvojic „učitel a student“, přičemž vše bylo připraveno tak, aby se učitelem stal skutečný respondent. „Učitel“ viděl, jak je jeho „student“ odveden do vedlejší místnosti, přivázán do křesla tak, aby se z něj sám nemohl dostat, a na zápěstí mu je připevněna elektroda napojená na generátor šoků ovládaný „učitelem“.
Účelem tohoto zinscenovaného utrpení bylo změřit ochotu účastníka poslouchat autoritu, i když si myslel, že způsobuje druhému bolestivou újmu. Generátor šoku tedy nebyl skutečný, ale působil velice věrohodně – s 30 jasně označenými úrovněmi napětí v rozsahu od 15 do 450 voltů.
Kromě toho byla pro skupiny čtyř přepínačů zleva doprava jasně uvedena následující slovní označení: Mírný šok, Střední šok, Silný šok, Velmi silný šok, Intenzivní šok, Šok extrémní intenzity, Nebezpečí: silný šok. (Dva přepínače za tímto posledním označením byly jednoduše označeny XXX.)
(…)
Jak daleko zajde poslušnost
Experiment přinesl dva překvapivé závěry. První zjištění se týká naprosté síly poslušných tendencí, které se v této situaci projevují. Subjekty se od dětství učily, že ubližovat jiné osobě proti její vůli je zásadním porušením morálního chování.
Přesto 26 subjektů tuto zásadu opustilo a řídilo se pokyny autority, která nemá žádné zvláštní pravomoci k vynucování svých příkazů. Neuposlechnutí by subjektu nepřineslo žádnou materiální ztrátu, nenásledoval by žádný trest.
Z poznámek a vnějšího chování mnoha účastníků je zřejmé, že trestáním oběti jednají proti svým vlastním hodnotám. Často vyjadřovali hluboký nesouhlas s udělováním šoků muži tváří v tvář jeho námitkám anebo to odsuzovali jako hloupé a nesmyslné.
Přesto většina z nich pokračovala. Účastníci tak plně vyhověli instrukcím a opakovaně uštědřovali bolestí řvoucí nevinné oběti traumatizující elektrické šoky. Samozřejmě, nedocházelo ke skutečnému mučení – údajná oběť ve vedlejší místnosti žádné rány elektřinou nedostávala. To ale účastníci testu nevěděli.
Mnozí z nich byli schopni ohrozit druhého na životě jen proto, že jim to autorita (vědec) nařídila.
Z experimentu vyplynulo, že za určitých okolností se téměř každý z nás přizpůsobí a dokáže se k druhým chovat krutě. Dokonce velmi krutě a překonat u toho svá vlastní očekávání hranic.
Samozřejmě za optimálních podmínek – tedy v přítomnosti legitimní autority, s dostatečně vzdálenou obětí a zároveň v nepřítomnosti kohokoli jiného, kdo by mohl být příkladem neposlušnosti.
A Milgramovo zhodnocení experimentu? I v USA „jsem odhalil tak ohromnou míru poslušnosti, že mi vůbec nepřipadalo nutné přesouvat experiment do Německa“.
Pozdější opakované a rozšířené studie zjistily, že poslušnost žen a mužů se výrazně neliší. Jestli se tedy dá něco o lidech s určitostí prohlásit, pak to, že jsou především tvární. Jinak řečeno, přizpůsobujeme se sociálnímu prostředí.
Proč ale lidé vyhoví i požadavku, se kterým nesouhlasí? Proč se podvolí a podpoří něco, v co nevěří? Proč potlačí svůj nesouhlas sami v sobě?
Ze studie jasně vyplynulo, že nějaký systém autority je požadavkem veškerého společenství a pouze člověk žijící v izolaci není nucen reagovat na příkazy ostatních vzdorem nebo podřízeností.
Vzdálená oběť, snazší násilí
Poslušnost jako určující faktor chování má pro naši dobu zvláštní význam. Bylo spolehlivě prokázáno, že v letech 1933–1945 byly miliony nevinných osob systematicky vražděny na povel. Byly postaveny plynové komory, vyhlazovací tábory byly střeženy, denní kvóty mrtvol byly naplňovány se stejnou efektivitou jako výroba spotřebičů.
Tato nelidská politika sice mohla mít původ v mysli jediné osoby, ale mohla být prováděna v masovém měřítku pouze tehdy, pokud rozkazy poslouchal velký počet osob. Poslušnost je psychologický mechanismus, který spojuje individuální jednání s politickým účelem. Je to dispoziční tmel, který pojí lidi se systémy autority.
Fakta nedávné historie a pozorování v každodenním životě naznačují, že pro mnoho lidí může být poslušnost hluboce zakořeněným chováním, ba dokonce dominantním impulsem, který převyšuje výcvik v etice, soucitu a morálním chování.
Už jsem se zmínil o optimálních podmínkách, za kterých lidé spíše uposlechnou příkaz druhému ublížit. Podstatná je vzdálenost oběti – v ideálním případě nejen fyzická, ale také emocionální.
Milgram fyzicky oddělil pokusné oběti umístěním do vedlejší místnosti, čímž v určitém smyslu zopakoval princip usnadňující katům masové vraždění v nacistických koncentračních táborech. A to tím, že je oddělí vizuálně i fyzicky. Odosobní je.
Ze stejných důvodů je snadnější bombardovat ze vzdálených výšin civilní cíle a na dálku odpalovat smrtící rakety než se zbraní v ruce stanout tváří v tvář skutečným, živým lidem.
Proto je snadnější na internetu sprostě nadávat a vyhrožovat i pro ty, kteří v běžném životě sprostí a násilničtí nejsou. Naopak platí, že nejsoucitněji lidé jednají s těmi, kdo mají konkrétní podobu. S lidmi, které známe, a to nejlépe osobně.