Michaela Klevisová: Psaní mi dává svobodu

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Zdá se, že Michaela Klevisová knihy chrlí jak na běžícím pásu, je nositelkou mnoha ocenění, a kromě detektivek píše i povídky, jedna jí nedávno vyšla v nakladatelství Euromedia v antologii Slunce a pláž. Říká se jí Královna detektivek, stejně jako Agathe Christie. Na všetečnou otázku, co si myslí, že by na to paní Christie řekla, vtipně odpověděla: „Řekla by: Vítej v klubu!“

Michaela Klevisová: Psaní mi dává svobodu

Zdroj:

Budoucí spisovatelé po kariéře spisovatele (spisovatelky) většinou touží už jako děti, co ty?

Jakmile jsem se naučila psát, začala jsem smolit román – byl o rodině morčat. Naši se oba živili psaním, táta byl novinář a spisovatel, máma novinářka. Tak se asi projevily geny. Rodiče mi pořád podsouvali, že jednou určitě budu scénáristka nebo spisovatelka. A já se v pubertě vzepřela. Psaní mi najednou připadalo děsně nudné. Protože člověk je při něm jenom zavřený doma a nic nezažívá. Navíc se mi zdálo trapné dělat profesi, kterou mi vybrali rodiče. Takže jsem chtěla být veterinářka, fotografka, psycholožka a taky jsem měla období, kdy jsem chtěla provozovat pouťovou střelnici.

Psala sis deníček jako holka – nebo jsi rovnou začala s povídkami?

Začala jsem rovnou tím románem o morčatech. Později, tak v deseti jedenácti, jsem psala další romány o holkách, co jezdí na koních. Povídky taky, i nějaké deníčky. Ale pravda je, že v pubertálních časech jsem chtěla spíš lítat venku a zažívat nějaké dobrodružství, než být doma a psát. Ta profese mě začala doopravdy lákat až v dospělosti. Nakonec tedy přece jenom došlo na slova rodičů.

První knížka?

Začala jsem asi v sedmadvaceti. Připadala jsem si vyhořelá z práce v redakci časopisu. Vadilo mi, že mi někdo diktuje, co a hlavně jak mám psát. Tak mě napadlo, že kdybych napsala knihu, budu mít úplnou tvůrčí svobodu. Pustila jsem se do detektivky, protože jsem je tenkrát hodně četla. Ale s prvním rukupisem Kroky vraha jsem se mořila tři a půl roku. Nevěděla jsem ještě, jak na to. Pak šlo ale všechno úplně bleskově. Poslala jsem rukopis do nakladatelství a hned druhý den mi volá neznámé číslo. Byla to nakladatelka. A prý, že celou noc nespala, protože četla, a hned tu detektivku vydá. Za tři měsíce od té chvíle jsem knihu držela v ruce.

Už ani nespočítám, kolik jsi napsala knih a povídek – ty sama to víš? A jak hledáš náměty?

Nedávno jsme to spočítali s mými čtenářkami na besedě v knihovně. Knížek mám vydaných 13. Ale k tomu ještě vyšly moje povídky v různých antologiích a tam se musím přiznat, že přesný počet nevím. Je jich asi dalších 7? Musela bych si je dohledat. Náměty ke mně přicházejí tak nějak samy. Přinese je život. Něco vidím nebo slyším, přijdu na nějaké místo a začne mě napadat příběh. Při výběru námětu se vždycky řídím jenom intuicí. Nikdy ne rozumem, že bych si třeba řekla: Bylo by dobré napsat tohle, protože to téma teď lidi zajímá. Vlastně při vymýšlení a psaní na čtenáře vůbec nemyslím. Spokojená s námětem a příběhem musím být hlavně já sama.

Hrdinou tvé poslední povídky Vůně zralých fíků ze souboru, je mj. kocour. Připomnělo mi to tvoji povídkovou knížku Čekání na kocoura. Ty máš ke kočkám nějaký zvláštní vztah?

[caption id="attachment_102932" align="alignright" width="234"]

Slunce a pláž[/caption] Kočky byly v naší rodině odjakživa, vyrůstala jsem s nimi. Máma měla jednu dobu pět koček, hlavně nalezence, které někde potkala a vzala si je domů. Takže jsem za život nasbírala spoustu příhod s kočkami. Nejen našich rodinných, ale i takových, které mi vyprávěli nějací jiní „kočkaři“. V době, kdy se mi nechtělo psát další detektivku, ale nakladatel po mně chtěl nový rukopis, jsem se rozhodla tyhle příběhy sepsat. Vznikly sbírky Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jsou to povídky ze života. Nějakým způsobem jsou založené na pravdě.

Jsi pilná? Stanovila sis jako spisovatelka každodenní pevnou pracovní dobu?

Nooo, pilná docela jsem. Když dělám na knize, píšu pět šest dnů v týdnu od rána. Vstanu, udělám si kafe a jdu na to. Píšu pak až do odpoledne a ten den už nic jiného nedělám. Jenže jsem hodně pomalý autor. Pokud za celý den dřepění u počítače vytvořím tři stránky, považuju to za úspěch. Vždycky nechápu, když někde čtu, že nějaký autor „vychrlil“ text nebo že sedl k počítači a povídka se za večer „vyvalila ven“. Mně to připadá jako sci-fi. Já třeba hodinu přemýšlím nad jedním odstavcem. Je to zaprvé tím, že si dohledávám každý detail ohledně prostředí, architektury, povolání postav, prostě všeho. A hlavně je to tím, že se do postav vciťuju a snažím se příběh vidět jejich očima. A to zabere hodně času. Hodiny jenom koukám z okna a snažím se představit si, co ten člověk prožívá. Z mého pohledu je to ta nejdůležitější součást mojí práce. I když v tu chvíli to vypadá, že se flákám.

Co bys poradila těm, kteří by se taky chtěli stát spisovateli? Co jsi pro to musela udělat, obětovat a co jsi získala?

Chce to hlavně trpělivost a výdrž. Napsat knížku trvá strašně dlouho – nebo tedy aspoň mně. Vždycky mě bolí celé tělo z dlouhého sezení. Vytáčí mě, že jsem pořád doma, chybí mi podněty, lidi. Tohle je potřeba vydržet. Já jsem začínala psát knihy při práci v redakci. Obětovala jsem tomu večery a víkendy, strašnou spoustu času, který bych jinak mohla trávit s přítelem, kamarádkami nebo sama nějakým odpočinkem. Ale od začátku jsem před sebou měla vidinu, že jednou by se z toho mohla stát moje hlavní obživa. Jenom díky tomu jsem vytrvala. No a získala jsem svobodu. To je nejvíc. Připravila: Šárka Schmitová

Reklama

Další články z MeziŽenami.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů MeziŽenami.cz

MeziŽenami.cz vytváří prostor, kde se ženská témata probírají bez přetvářky a s porozuměním. Od každodenních radostí až po výzvy, které přináší rodina, práce, zdraví nebo vztahy – nic tu není příliš malé, ani příliš složité. Web propojuje inspiraci s praxí a otevírá témata, která ženy skutečně...

Michaela Klevisová: Psaní mi dává svobodu

Na takový tón nebyl Putin zvyklý. Prezident postsovětské země mu udělil lekci

Týden podle hvězd: Beranům dojde dech, Střelci dostanou chuť riskovat. Co přinesou hvězdy vám?

Rodina z amerických hor žila po generace v izolaci a incestu. Whittakerovi se brali mezi příbuznými přes sto let

V saharském meteoritu se může skrývat kus ztraceného světa. Zanikl dřív, než se Sluneční soustava usadila

Pogačar pátým triumfem na Tour vyrovnal historický rekord, uspěl i český jezdec