Psal jsem o naší skupině vysokoškoláků absolventů, která vykonávala vojenskou službu ve Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní v letech 1971-1972. Bylo nás šest. Pár týdnů po nástupu na vojnu, když jsme pochopili, že se musíme novému prostředí přizpůsobit, protože jinak mentálně zahyneme, jsme založili hudební skupinu. Jsem pyšný, že jsme jí na můj návrh dali i název – Ječmeni. Nejen že jsme ječeli, ale když ono se to tak krásně psalo anglicky: Yatchmen (slyšíte tu nádheru?).
Dokud vystupujeme v Česku, tak budeme Ječmeni, ale co když se jednou dostaneme na vysněný Západ, třeba do Británie? Tam budeme okamžitě Yatchmeni. Bohužel velitelství přikázalo, že se budeme jmenovat… Útvarová kulturní úderka! ÚKÚ. Tak to si teda v Británii pošmáknou.
Postupně jsme se rozšířili o neabsolventy, čili bigoše přišedší na dva roky, kteří se snažili stejně jako my nezezelenat. Byl to například Karel Dorda z Hnojníku ve Slezsku nebo Petr Vajgl z Valašska, malý vzrůstem, ale velký komik. Získali jsme tak kvalitní bicí a saxofon střídaný s klarinetem, já hrál na piano a měli jsme taky harmoniku.
Hudební sekce rozsévala radost na normálních tancovačkách. Kluci zpívali tehdejší hit No no le ta, ona to byla písnička, kterou zpívala tuším Julča Cinqueti, kdežto v Mariánkách ji zpíval Karel Dorda s Lumírem Vančou. Ale všem se líbila. Nebo třeba maďarská Petroleum lampó, absolutní pecka naší skupiny. A při jiné dodnes známé písničce, Nádherná, byli drsní vojáci dokonce pěkně naměkko. Nádherná lásko, postůj chvilku dýl… Jen tak mimochodem, tahle nevznikla až pro generaci 1990+, ta je už někdy z roku 1970. A ani ji nevymyslel Pavel Novák, patří slavné italské skupině Bohatí a chudí. Znáte?
Tak takové jsme hráli a zpívali.
Během krátkého času jsme měli nejen sekci hudební, nýbrž i sekci recitačně činoherně taneční. Začalo to tím, že jsme s Bořkem a Tondou vymysleli kulturní úderku. Když ji velitelství chce, tak ji bude mít. Bude to skupina, v níž se bude zpívat, tančit a hrát pro vojáky. Pochopitelně uvědoměle, soudružsky jaksi.
„Taky recitovat“, přidal se vojín Vanča, který měl na střední škole několik vítězství v recitačních soutěžích. Bude to hudebně literární pásmo. Ovšem takové, kterému budou rozumět jak prostí vojáci, tak ale na druhé straně i důstojníci, kteří mají na starosti výchovu a ideologii.
Pustili jsme se do komponování celého pořadu. Vyhledávali vojenské a budovatelské písně, sháněli noty, psali verše. Vanča dokonce přeložil z ruštiny báseň, která začínala křižníkem Potěmkin a končila tím, jak se zazelenaly celiny. Pro chronicky neinformované mladé čtenáře: Celina byla původně step, která se pod rukama sovětského vůdce Chruščova a dalších velkosoudruhů, jakož i prostých politických vězňů a všelijakých nepřátel sovětského režimu, změnila v úrodné lány s pšenicí a kukuřicí. Tak takhle jsme ve Velké Hleďsebi společně drtili americké agresory a jejich přisluhovače!
Já se stal uznávaným autorem novorevoluční poezie i skladatelem písní. Jedna z nejúspěšnějších kompozic byl Pochod zelených. Jak si všímáte, musel jsem dobře volit nejen celý text, ale i názvy. Tehdy nebyl zelený, kdo měl rád přírodu, ale ten, kdo měl zelený mozek, vymytý lidově demokratickou armádou.
Pochod po krátkém bubnování začínal slovy: Svět je náš mecenáš, my mladí s písní jej přejdeme. Socialismus, to je náš rytmus, co nejdřív k němu dojdeme. Refrén byl: My dojdeme, my dojdeme. My dojdeme! Původně na konci Bořek mohutným hlasem burácel: My dojdeme, my dojdeme, my na něj dojedeme! Ale major Kostrhún si toho bystře povšiml a upozornil, že takhle bychom velmi brzy opravdu dojeli.
Píseň měla ještě tři další sloky: Nekecej, nám je hej, můžeme klasiky citovat. Až budou chudí v srdci svém rudí, potom ne-budeme litovat. (Ano, tam vyšla krátká pomlka. To víte, nešikovnost autora.) Kdo chce spát, prášky brát, aby nám nemusel pomáhat? Téhleté chásky, strhneme masky, všem, kteří nás chtějí zdržovat. A zas ten refrén. A konečně: Práci čest, ruku v pěst, každičkým krokem vpřed rosteme. Sovětský svaz, povede nás, s ním k socijálismu dojdeme. My dojdeme, my dojdeme. My dojdeme! Naznačil jsem vám tu, jak se kouzelné slovo socialismus muselo zpívat, aby to bylo řádně do rytmu celé písně.
Tahle poslední sloka se na štábu líbila nejvíc. Taky jsme si na ní dávali záležet. Pochod zelených čili Socialismus, to je náš rytmus byl prostě melodicky i rytmicky vydařený pochod, dalo se podle něj skutečně pochodovat. Bohužel to tehdejší dechová hudba ministerstva národní obrany nenastudovala.
- x - x -
Pak následovala událost, která si zaslouží samostatné vylíčení a přečtete si o ní hned v dalším článku. Skončí smutně – rozehnáním naší kulturní úderky.
Ještě o několik měsíců později utržilo naše umělecké společenství i personální ztráty. Jednou přišel Bořek se zprávou: Lumír vstoupil do partaje! Postupně blbl, až zblbl.
„Tos posral, Lumíre,“ řekl mu Tonda, syn dříve bohatého jihomoravského sedláka a tehdy předsedy JZD, protože by to nikdo jiný nedokázal dobře dělat.
„Co to krafete?“ bránil se Lumír. „I novomanžel ví, že chce-li něco změnit, musí být uvnitř. Totéž platí o komunistický straně.“
Nad tím jsme se krátce zamysleli, avšak chápali jsme jen tu část o manželovi.
„Nojo,“ podotkl jsem po chvíli, „ale teď půjde o to, jestli něco změníš, nebo jestli ta partaj naopak změní tebe. Jestli tě pohltí, rozžvýká a stráví. Protože pak vyjdeš víš kudy a jako úplný víš co.“
„Já se nenechám,“ odvětil Lumír. „Ví bůh, že se nenechám.“
Bůh ví, že se nechal. Šel na vysokou vojenskou školu, stal se velitelem kdoví čeho a příliš mnoho tu komunistickou stranu nezměnil. Zato přerušil všechny kontakty s námi. Voda se zavřela.
Abych neskončil tragédií, musím zmínit, že ani po debaklu v mariánskolázeňském Casinu a rozehnání volební úderky nebyl konec našim uměleckým snahám. O pár měsíců později za námi důstojníci sami přišli, protože potřebovali, aby se někdo z pluku zúčastnil soutěže v armádní umělecké tvořivosti, která se jmenovala Zlatý palcát. My souhlasili, spoustu času věnovali vymýšlení vhodného názvu (Zlatý plácal, Zlatý penis apod.) a samozřejmě i samotnému obsahu. Nakonec jsme se rozhodli pro divadelní hru o pěti postavách. Byla o zadržení západoněmecké blondýnky českými pohraničníky a o jejím ideologickém obrácení na uvědomělou budovatelku socialismu. Nádhera!
Škoda že mi nezůstal text té hry. Matně si vzpomínám na jeden z vrcholných dialogů. Konečně jsme blondýnu přesvědčili, že socialismus stojí za to budovat a ona řekla: „Počkejte, kluci, vy si myslíte, že… Ne, jinak! Počkejte, soudruzi, vy si myslíte, že…“ Ale zrovna tento úryvek jsem musel změnit, protože soudruzi kluci se chechtali příliš nahlas.
Dokud jsme to neměli secvičené, hrál imperialistickou blondýnku vojín Chudomel. Pak jsme šli na velitelství a skromně žádali o přidělení skutečné blondýny. Nabízeli jsme se, že v Mariánkách na některých místech o takové víme.
Dalo nám práci udržet vážnou tvář, když nám velitel vysvětloval, že blondýnku nám přidělit nemůže a že by ji s námi ani poslat nemohl, protože by se objevila v nadřízeném vojenském útvaru a co kdyby pak něco na Západ prozradila. On se asi vžil do té divadelní hry tak, že mu blondýna přišla jako skutečnost a nechtěl riskovat, že je dvojitou agentkou. Něco podobného jako když američtí diváci v počátcích filmu stříleli na zlosyna na plátně, aby mu znemožnili útěk před šerifem.
Jak to dopadlo? No, blondýna nebyla, ale na soutěž jsme jako jediní zástupce pluku museli. Velení to vyřešilo tak, že do Příbrami vyslalo pouze mne a vojína Sadovského. Nemajíce (nemavše?) blondýnu, přišli jsme logicky o oba pohraničníky a z divadelní hry jsme museli udělat recitační pásmo pro dva mužské hlasy. Z divadelní hry jsme tedy deklamovali pouze úryvky.
Například: „Umíte si představit, soudruhu vojíne, že by se mezi nás vetřela nějaká blondýna s německým přízvukem?“
„Ne, to si opravdu neumím představit, soudruhu vojíne absolvente. Museli bychom ji odhalit.“ I tak to bylo náročné, protože „odhalit“ blondýnu, která se s námi podle Sadovského dokonce „vytřela“ místo vetřela…
K cestě do Příbrami jsme získali noc navíc. Místo abychom jeli hned odpoledne až do Příbrami, vystoupili jsme z vlaku o zastávku dřív a vystoupali na kopec s případným názvem Padák. Jako vojáci jsme museli být na vícedenních cestách vybaveni spacákem a tak jsme krásně přenocovali vysoko nad městem.
Večer byl melancholický. Jožka Sadovský vytáhl cigarety Startky, kterým říkal Startiho tyče, a mlčky jsme kouřili až do temné noci. Daleko v údolí jezdily vlaky, světla Příbrami rozjasňovala oblohu a vítr v trávě jemně šelestil. Ženy možná nepochopí, jak je možné prosedět dvě hodiny v naprostém tichu. Chlapi to umí.