KOMENTÁŘ. Výrok prezidenta Petra Pavla, podle něhož má Česká republika vzhledem k počtu obyvatel a rozloze příliš mnoho nemocnic, vyvolal smršť reakcí. Mezi nimi ty, že prý prezident „dává před nemocnicemi přednost tankům“. Je to pozoruhodné i proto, že rozsahu lůžkové kapacity, její struktuře, intenzitě využití, dostupnosti personálu, objemu výkonů a vztahu mezi geografickou dostupností a kvalitou poskytované péče se jinak téměř nikdo nevěnuje.
České zdravotnictví se od většiny vyspělých zemí liší. V České republice připadá 6,39 nemocničního lůžka na tisíc obyvatel, průměr Evropské unie činí 5,07 (údaje k roku 2024). Česká lůžková kapacita je tedy přibližně o 26 procent vyšší než průměr EU.
Rozdíl proti některým západoevropským systémům je ještě výraznější. Nizozemsko mělo v roce 2024 pouze 2,21 lůžka na tisíc obyvatel, Dánsko 2,26, Švédsko 1,87 a Španělsko 2,83. Česká republika tak měla téměř trojnásobnou lůžkovou kapacitu oproti Nizozemsku a Dánsku a více než trojnásobnou oproti Švédsku.
Česká republika kombinuje nadprůměrnou lůžkovou kapacitu s jejím podprůměrným využitím.
Samotný počet lůžek ovšem není důkazem neefektivity. Země mohou mít odlišnou demografii, organizaci dlouhodobé péče i způsob vykazování jednotlivých typů kapacit. Významnější je proto spojit tento ukazatel s jejich skutečným využitím.
Čím víc výkonů, tím víc zkušeností
V České republice činila v roce 2023 obsazenost lůžek určených pro léčebnou, tedy převážně akutní péči, přibližně 62 procent, zatímco průměr Evropské unie činil 69 procent. Průměr zemí OECD 72 procent.
Česká republika tak kombinuje nadprůměrnou lůžkovou kapacitu s jejím podprůměrným využitím.
Důležitá je také struktura výkonů. Moderní zdravotní systémy během posledních dvou desetiletí významně omezují klasickou hospitalizaci všude tam, kde lze léčbu převést do jednodenní nebo ambulantní péče.
Počet nemocničních lůžek v Evropské unii klesl z 582 na 507 lůžek na 100 tisíc obyvatel mezi lety 2009 a 2024, tedy přibližně o 13 procent. Tento vývoj je spojen především s technologickým pokrokem, zkracováním délky hospitalizací a nahrazováním pobytové péče ambulantní a jednodenní léčbou.
Druhým trendem je koncentrace složitější péče. Čím vyšší je počet určitého typu výkonů, tím větší zkušenost získává nejen operatér, ale celý tým včetně anesteziologie, intenzivní péče a managementu komplikací.
Z tohoto hlediska může být zachovávání paralelních akutních kapacit v malých spádových oblastech nejen ekonomicky nákladné, ale v některých případech také medicínsky nevhodné.
Problém je umocněn personální strukturou. Nemocnice s akutním provozem nepotřebuje pouze určitý počet lůžek, ale musí zajistit nepřetržitou dostupnost lékařů různých odborností, sester, laboratoří, zobrazovacích metod, anesteziologie, intenzivní péče a dalších podpůrných činností.
Je třeba položit si otázku, zda rozsah a struktura české akutní lůžkové péče odpovídají skutečné potřebě pacientů a možnostem zdravotního systému.
Tyto kapacity mají vysoký podíl fixních nákladů. Náklady na službu anesteziologa nebo provoz urgentního příjmu neklesají úměrně tomu, že je oddělení využito pouze z poloviny.
Ekonomicky proto není rozhodující pouze počet nemocničních lůžek, ale náklad na jednotku skutečně poskytnuté péče při daném využití kapacity.
Cesta k racionální reformě
Při průměrné obsazenosti kolem 62 procent jsou nominálně neobsazeny téměř dvě pětiny léčebné lůžkové kapacity. Z této hodnoty však nelze mechanicky dovozovat rozsah nadbytečných lůžek.
Část volné kapacity je nezbytná pro výkyvy poptávky, obrat pacientů, sezonní epidemie i mimořádné situace. Dlouhodobě nízká agregátní obsazenost však ve spojení s vysokým počtem lůžek představuje významný indikátor možné strukturální nadkapacity.
Prezidentův výrok je tedy v zásadě podložen reálnou disproporcí. Česká republika má skutečně mimořádně vysokou lůžkovou kapacitu, relativně nízké využití akutních lůžek a zdravotní systém stále značně orientovaný na hospitalizační péči.
Prezident Pavel proto otevřel věcně relevantní problém. Pokud však má debata vést k racionální reformě, je třeba položit si otázku, zda rozsah a struktura české akutní lůžkové péče odpovídají skutečné potřebě pacientů a možnostem zdravotního systému.
Dostupná data dávají poměrně silný důvod domnívat se, že nikoli.