Poslanec hnutí ANO Denis Doksanský přišel do Událostí, komentářů obhajovat vládu Andreje Babiše, její válku s prezidentem Petrem Pavlem a výroky ministra zahraničí Petra Macinky o ústavním puči. Odešel jako názorná ukázka toho, co se stane, když je stranická poslušnost silnější než logika, schopnost odpovědět na jednoduchou otázku a základní respekt k faktům. Doksanský nedokázal vysvětlit, proč prezident nemůže na summitu NATO zastupovat vládou schválený mandát, z jakého důvodu je jeho zkušenost z nejvyšších aliančních struktur bezcenná, ani proč kabinet odmítal dohodu. Nezvládl odpovědět ani na to a proč by měl být Macinkův útok na Ústavní soud omluven pouhou expresivitou.
Kdykoli se Doksanský argumentačně dostal ke zdi, změnil téma, zopakoval vládní frázi nebo prezidenta zesměšnil. Pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili přitom nemusela předvádět žádné řečnické divadlo. Stačilo jí vracet ho ke konkrétním otázkám a sledovat, jak se zástupce nejsilnější vládní strany vlastními výroky postupně mění ve stranický automat, který dokáže hájit úplně všechno, pokud to předtím řekli Babiš nebo Macinka.
První ukázku Doksanského argumentačního zmatku nabídla otázka, kdo má stát v čele české delegace na summitu NATO v Ankaře. Poslanec nejprve připustil, že prezident jako nejvyšší ústavní činitel delegaci obvykle vede. Okamžitě však dodal: „Tak obvykle ano, ovšem toto je zcela jiný případ. V této situaci vláda rozhodla o tom, jaká bude delegace. Ona rozhodla o tom složení. Nakonec Ústavní soud tu delegaci sice pozměnil, ale stále platí to původní rozhodnutí vlády, že tím, kdo povede tu delegaci, bude premiér Andrej Babiš.“ Doksanský tím vytvořil dokonale kruhový argument. Vláda má rozhodující slovo, protože vláda rozhodla, a její rozhodnutí zůstává správné, protože je rozhodnutím vlády. Ústavní soud sice kabinetu uložil prezidenta do delegace doplnit, poslanec ANO však jeho zásah popsal téměř jako drobnou administrativní úpravu jinak nedotknutelné vládní vůle.
Ještě výmluvnější byla Doksanského další věta: „Ano, ovšem toto je opravdu velice specifická situace, protože zde vůbec neměl být součástí pan prezident. Neměl se účastnit.“ Právě tato formulace odhalila skutečný základ celé vládní argumentace. Prezident nemá stát v čele delegace, protože podle kabinetu v ní vůbec neměl být. Nejde tedy o diplomatický protokol, právní normu nebo zájem České republiky. Jde o uražené přesvědčení vlády, že Pavel byl do její výpravy vložen proti její vůli a musí být podle toho také považován za člověka druhé kategorie. Ústavní soud nařídil jeho účast, kabinet ji tedy administrativně zajistí, současně se však pokusí veřejnosti namluvit, že prezident je pouze dodatečně připsaným cestujícím bez odpovídajícího postavení.
Demetrashvili proti tomu připomněla rozdíl mezi různými typy mezinárodních jednání a protokolem jednotlivých organizací. „Tak ta praxe se samozřejmě liší od těch různých diplomatických úzusů podle formátu toho setkání a podle dané organizace. To je prostě faktem,“ uvedla a následně tvrdila, že u summitu NATO stojí v čele delegace hlava státu. Doksanský nepředložil žádný dokument, protokol nebo jiné pravidlo, které by její tvrzení vyvracelo. Opakoval pouze, že nynější situace je specifická a že vláda už rozhodla. Slovo specifická se v jeho podání stalo kouzelnou náhražkou argumentu. Jakmile běžná praxe nebo diplomatické pořadí nevyhovovaly kabinetu, byl případ jednoduše prohlášen za výjimečný. Jedinou neměnnou jistotou zůstávala představa, že co rozhodne Babišova vláda, to se nemá dále zpochybňovat.
Doksanský poté začal tvrdit, že prezident nemůže stát v čele delegace, protože nereprezentuje názory vlády, její rozpočtovou politiku ani postoj k obranným výdajům. Problém tohoto argumentu spočívá v tom, že Pavel výslovně slíbil respektovat mandát schválený kabinetem. Moderátor poslanci připomněl, že prezident nechce v Ankaře pronášet vlastní stanoviska, ale řídit se oficiální českou pozicí. Doksanský odpověděl, že Pavel tak při jiných příležitostech nečinil. Když moderátor zopakoval, že tentokrát se prezident k dodržení mandátu výslovně zavázal, přišla odpověď, že Pavel není součástí exekutivy. V několika větách tak poslanec uzavřel kruh, v němž prezident nemůže zastupovat vládní mandát, protože není členem vlády, a nemůže ho zastupovat ani tehdy, když se zaváže, že se od něj neodchýlí.
Doksanského argumentace byla založena na představě, že jediným legitimním reprezentantem vládní politiky je člen kabinetu a prezident je v zahraniční politice téměř zbytečnou dekorací. Řekl to nakonec otevřeně: „Pan prezident má víceméně ceremoniální roli, a byť se ji snaží zvětšit, naprosto nebývale.“ Takový výrok by byl pozoruhodný i od člověka, který nikdy nečetl Ústavu. Od poslance však působí jako dobrovolné přiznání, že vlastní politickou obhajobu staví na hrubě zjednodušené představě fungování státu. Prezident není předsedou vlády a nenese odpovědnost za práci kabinetu, současně však zastupuje republiku navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Právě vztah této role k odpovědnosti vlády má vyložit Ústavní soud. Doksanský ale rozhodl před soudci a prezidenta rovnou poslal do ceremoniální vitríny.
Demetrashvili přitom nabídla argument, který nevyžaduje složitý právní rozbor. Česká republika má prezidenta, který v minulosti předsedal Vojenskému výboru NATO a alianční prostředí zná lépe než současní členové vlády. Rozumný kabinet by takovou zkušenost využil, rozdělil by role a před spojenci by vystupoval jednotně. Doksanský místo věcné reakce sáhl k posměšku. „Slyšeli jsme všechny ty legendy o nadčlověku panu Pavlovi,“ prohlásil. Nikdo přitom netvrdil, že je prezident nadčlověk. Zazněl pouze ověřitelný fakt o jeho dřívější funkci v NATO. Poslanec ANO ho nedokázal zpochybnit, proto z něj vyrobil karikaturu a předstíral, že mluvit o Pavlově profesní minulosti znamená budovat kult osobnosti.
Doksanský pak prezidentovu účast ponížil ještě otevřeněji. Při debatě o velikosti doprovodu a praktickém významu cesty uvedl: „A pan prezident tam jede tak trochu na výlet jako někdo, kdo se tam jede zúčastnit, coby hlava státu chce tam reprezentovat.“ Výrok je pozoruhodný nejen svou neohrabaností, ale hlavně obsahem. Bývalý předseda Vojenského výboru NATO má podle poslance ANO jet na nejvyšší alianční summit tak trochu na výlet. Andrej Babiš, Petr Macinka a Jaromír Zůna naproti tomu jedou pracovat, přestože jednou z jejich hlavních povinností bude vysvětlovat, proč Česká republika neplní vlastní obranné závazky. Pavel je tedy turista a politici obhajující vládní selhání představují jedinou skutečně pracovní část delegace.
Doksanský tuto absurditu doplnil tvrzením, že prezident nemá rád Donalda Trumpa a považuje ho za lidsky odpudivého. Mělo to být dalším důvodem, proč Pavel není vhodným představitelem pro summit. Jenže diplomatická způsobilost se neurčuje podle míry osobní lásky k americkému prezidentovi. Státníci jednají také s lidmi, které nemají rádi, a zastupují přitom zájmy vlastní země. Pokud by podmínkou české účasti na summitu byla osobní náklonnost k Trumpovi, nemusela by vláda sestavovat delegaci podle funkcí ani zkušeností. Stačilo by vybrat několik nejoddanějších obdivovatelů amerického prezidenta z řad Motoristů.
Demetrashvili následně obrátila debatu k poměrům ve vládní koalici a položila otázku, jaké je to být vydírán Motoristy. „No, mně to přijde bizarní, pane Doksanský, jaké to je být vydírán motoristy, takový, takovou menší, eh, částí vládní koalice, která vám neustále dává nějaká příkoří,“ řekla. Později přidala ještě ostřejší formulaci: „A nyní se nechává vydírat prostě chudákem panem Macinkou, který nedokáže přežít, že nemá pana hajlujícího ministra Turka.“ Doksanský odpověděl prohlášením, že Andrej Babiš je silný premiér a že vůči Pavlovi dlouhodobě jedná smířlivě.
Tvrzení o smířlivém Babišovi narazilo na chronologii celého sporu. Prezident premiérovi psal, žádal jednání a předložil kompromis. Kabinet na část návrhů neodpověděl a konečné stanovisko přijal těsně před uzavřením akreditací. Moderátor Doksanskému připomněl, že právě prezidentova žaloba obsahuje popis opakovaných pokusů o dohodu. Poslanec reagoval tím, že Pavlovi bylo dlouhodobě vysvětlováno, proč jeho účast není vhodná. Tím bezděčně potvrdil, že vláda nevedla jednání, ale udělovala prezidentovi instrukce. Kabinet mu svůj názor vysvětlil a očekával, že se přizpůsobí. Pokud nepřistoupil na roli podřízeného, byl označen za člověka vyhrocujícího konflikt.
Nejhorší část Doksanského vystoupení však přišla u Macinkových řečí o ústavním puči. Moderátor připomněl význam slova puč a zeptal se, zda je přijatelné, aby takto mluvil vicepremiér a ministr zahraničí o legitimním rozhodnutí Ústavního soudu. Poslanec ANO odmítl odpovědět. Začal mluvit o údajném rozšiřování Pavlových pravomocí, prezidentském modelu a jiných sporech Hradu s vládou. Moderátor ho opakovaně vracel k jednoduché otázce, zda jsou Macinkova slova v pořádku.
Doksanský nakonec nabídl tuto omluvu: „To, že pan Petr Macinka se někdy vyjadřuje expresivněji, prostě odpovídá jeho naturelu.“ Označení rozhodnutí Ústavního soudu za puč tedy podle něj není nepřijatelným útokem na instituci právního státu, ale projevem ministrovy temperamentní povahy. Když se moderátor ptal dál, Doksanský tvrdil, že je to Macinkovo právo a že jeho výroky nechce hodnotit. Později přidal: „A pak holt padají i silná slova.“ Puč, válka vyhlášená vládě, politický nájezdník a násilná změna ústavního zřízení se tak v podání poslance ANO proměnily v silnější slovník rozčileného kolegy.
Demetrashvili naopak odpověděla jasně: „Tak samozřejmě, že není, ale opět opakuji, je to jen další, eh, krok z celé plejády, eh, výlevů představitelů motoristů, které jenom opakovaně podrývají důvěru v instituce.“ Macinkův slovník spojila se širší metodou, při níž se útočí na média, neziskové organizace, úředníky a soudy tak dlouho, dokud veřejnost nepřestane věřit jakékoli instituci stojící mimo vládu. V další debatě vystihla povahu Macinkovy politiky ještě ostřeji: „My přesně tyhle plody nevycvičeného ega ministra zahraničí Macinky sledujeme s občany, občankami této republiky každý den.“
Doksanský přesto odmítal říct, že Macinka překročil hranici. Místo toho oznámil svou naprostou spokojenost s kabinetem: „Tak já jsem hrozně spokojen s tím, že reprezentuju tuto vládu, protože jsem naprosto přesvědčen, že to je nejlepší vláda, kterou jsme jako Česká republika kdy měli.“ V kontextu celé debaty šlo o téměř groteskní prohlášení. Nejlepší vláda v českých dějinách podle vlastního poslance několik měsíců nedokázala vyřešit složení jedné delegace, vyvolala kompetenční spor, neuspěla u prvního rozhodnutí soudu a její ministr zahraničí začal mluvit o puči. Doksanský to vše viděl a jeho odpovědí byla přísaha, že nic lepšího Česká republika nezažila.
Poslanec ANO zpochybňoval také rychlost předběžného opatření. Tvrdil, že prezidentovi ani státu žádná zásadní újma nehrozila a soud mohl rozhodnout později. Pavel by jednoduše jeden summit vynechal a pravidla by se nastavila pro budoucnost. Demetrashvili připomněla, že smyslem předběžného opatření je právě ochrana před nevratným stavem. Pokud by registrace skončila a summit se uskutečnil bez prezidenta, pozdější nález by už jeho letošní účast nemohl obnovit. Vláda navíc sama rozhodnutí natahovala až k posledním dnům před uzavřením akreditací.
Doksanský přesto tvrdil, že neúčast prezidenta není důležitá. Jenže tím popřel vlastní předchozí argumentaci. Pokud je Pavlova přítomnost bezvýznamná, proč vláda věnovala tolik energie jejímu zablokování? Pokud by prezident na summitu nic neovlivnil, proč jeho účast podle kabinetu ohrožovala českou pozici? A pokud jde o nepodstatnou věc, proč kvůli ní Macinka mluví o válce a puči? Doksanský se dostal do situace, kdy současně tvrdil, že prezidentova cesta je nebezpečná, zbytečná, bezvýznamná a natolik rušivá, že ji vláda musí zastavit.
Když už neměl kam ustoupit, označil celý spor za pitomost. „Tady řešíme svým způsobem pitomost, ale to není proto, že vláda si to rozmyslela,“ řekl a začal mluvit o mobilech ve školách a závažnějších tématech. Moderátor mu připomněl, že právě vláda spor řešila a své rozhodnutí odsouvala. Demetrashvili dodala, aby si hnutí ANO usměrnilo koaliční partnery. Poslanec však znovu přenesl odpovědnost na prezidenta. Vláda vytvoří konflikt, prezident se brání, soud zasáhne a Doksanský nakonec oznámí, že celá věc je pitomost, kterou do veřejného prostoru vnutil Pavel.
Demetrashvili shrnula prezidentovu pozici jednoduchou větou: „To jsou jako v situaci, kdy vláda přímo zasahuje do prezidentových kompetencí, tak on přece nemůže se neozvat.“ Právě tuto samozřejmost Doksanský odmítal přijmout. Podle jeho výkladu má kabinet právo prezidentovy kompetence sám vymezit a hlava státu se nesmí obrátit na soud, aniž by byla obviněna z rozšiřování moci. Když soud prezidentovi předběžně vyhoví, ministr zahraničí může mluvit o puči a poslanec ANO ho omluví temperamentem.
© inregion.cz