ROZHOVOR. Čistší voda, více měření, modernější čistírny a výhledově nejspíš také vyšší účty: Evropská unie rozšiřuje seznam chemikálií, které budou státy ve vodě sledovat a omezovat; od léčiv a pesticidů až po věčné chemikálie a mikroplasty. Vedle toho tlačí na větší zadržení vody v krajině pro dobu sucha. Co to bude znamenat pro Česko a kdo to zaplatí?
„Témata spojená se suchem a vodou budou čím dál důležitější. Lidé se však ne vždy shodnou, jaké řešení je správné. Evropská strategie klade důraz hlavně na snížení spotřeby a zadržení vody v krajině, naopak velkou vodní infrastrukturu, tedy například nové přehrady, staví až jinam v pořadí priorit,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.
Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba, který připravují Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.
O tom, že ve vodě, a to i v té pitné, zůstávají zbytky léčiv, antikoncepce, případně omamných látek či pesticidů čteme dlouhodobě. Co nového v tomto směru přináší a požaduje Směrnice o znečišťujících látkách?
Jde sice o pokračování něčeho, co už tu bylo a platilo, úprava ale reaguje na pokrok vědy a techniky a na to, že se postupně zjišťuje více informací o vlastnostech různých látek, především chemického původu, a o tom, jaké mohou mít dopady. Směrnici z letošního května proto mění tři existující předpisy: rámcovou směrnici o vodách, směrnici o podzemních vodách a směrnici o normách environmentální kvality, která aktualizuje seznam látek se závaznými normami kvality. Patří sem takzvané věčné chemikálie, PFAS, dále bisfenol A, který je zařazen mezi prioritní nebezpečné látky a má být postupně vyřazován v horizontu dvaceti let. Přibývají také vybraná léčiva, například protizánětlivá analgetika a antibiotika, a nově se jinak pracuje i s mikroplasty a pesticidy.
Část nákladů se promítne do vodného a stočného, protože je ponesou vodárenské společnosti, které provozují vodovody a kanalizace. U farmak se mohou promítnout do cen léků, pokud se jejich výrobci budou podílet na nákladech.
Což tedy nemá dopad jen na samotnou vodu, ale i na ty, kdo do ní ty látky dostávají?
Ano i ne. Ne všechno lze vyřešit už na začátku řetězce. Výrobci antibiotik je přece sami do vody nevypouštějí. Někdo je musí užít, látky potom procházejí lidským tělem a kanalizací. Otázka je, kdo bude za ta nová opatření platit. Některé látky lze zakázat nebo výrazně omezit, pokud jsou nebezpečné, něco se ale do vody dostane tak jako tak. Pokud se řekne, že tam určitá látka být nesmí, musí se z vody nějak odstranit a tím vznikají náklady.
To znamená monitoring, modernizaci čistíren, případné odstraňování starých zátěží nebo úpravu pitné vody tak, aby v ní nebyly mikroplasty a další látky. Kdo to tedy zaplatí?
V konečném důsledku to zaplatíme my všichni, protože i případné dotace na to jsou naše daně. Jde ale o to, odkud peníze půjdou bezprostředně. Část nákladů se promítne do vodného a stočného, protože je ponesou vodárenské společnosti, které provozují vodovody a kanalizace. U farmak se mohou promítnout do cen léků, pokud se jejich výrobci budou podílet na nákladech. To je princip „znečišťovatel platí“, který zná evropské i české právo: kdo znečištění způsobil, má nést náklady na jeho odstranění. A protože odpovědný podnikatel si riziko, že bude muset platit za řešení znečištění, zahrne do ceny svého produktu, nakonec to zčásti zase zaplatí spotřebitel.
Co dalšího se mění kromě rozšíření seznamu regulovaných látek?
Důležité je zavedení principu kumulace. Dosud se jednotlivé látky často hodnotily izolovaně: zkoumalo se, zda ve vodě je určitá látka a v jakém množství. Teď se má více posuzovat celkové množství a společný účinek látek, tedy co chemikálie dokážou, když se ve vodě vyskytují dohromady. Další věcí je takzvaný watch list, česky sledovací seznam. Pravidla se historicky vyvíjela tak, že některé látky se nejprve sledovaly, ale ještě nebyly regulované nebo zakázané. Teprve když se ukázalo, že jejich výskyt nebo účinky představují problém, přešly do přísnější regulace. Na tento sledovací seznam se nově dostávají zmíněné mikroplasty a indikátory antimikrobiální rezistence. Budou se tedy povinně monitorovat, ale zatím pro ně nejsou závazné limity.
Antimikrobiální rezistence souvisí s antibiotiky?
Antibiotika jsou v první skupině regulovaných látek. Indikátory antimikrobiální rezistence jsou ale ještě něco dalšího: ukazují problém, kdy bakterie získávají vůči léčivům odolnost. Je to širší a velmi závažné téma, které se netýká jen vody.
Týká se nová úprava pitné vody, nebo vody obecně, tedy i povrchové a podzemní?
V tom je potřeba rozlišovat. Směrnice, o které mluvíme, se týká povrchových a podzemních vod jako složky životního prostředí, zjednodušeně veškeré vody v krajině. Pitná voda z kohoutku má vlastní samostatnou směrnici o pitné vodě, kde jsou parametrické hodnoty přísnější. Nově se ale některé limity, například u věčných chemikálií, synchronizují mezi podzemní a pitnou vodou. Což dává smysl: pitná voda se často bere právě z podzemní vody, takže pravidla by měla odpovídat realitě. Naopak některé látky, například atrazin, se z celoevropského seznamu vyřazují a rozhodování o jejich případné regulaci se přenechává jednotlivým členským státům.
Například Zentiva a další subjekty už napadly tuto úpravu s argumentem, že znečištění nevzniká jen jejich činností a že není spravedlivé, aby náklady nesly převážně ony.
Vraťme se ještě jednou k penězům. Třeba ten monitoring nových látek bude muset stát platit z veřejných rozpočtů?
Ano. Monitoring budou provádět veřejnoprávní orgány, laboratoře, hygiena a další instituce. Směrnice ukládá státu povinnost tyto činnosti zajistit, takže se to bude muset promítnout do práce státní správy a do státního rozpočtu. U mikropolutantů z léčiv a kosmetiky se ale uplatňuje jiný režim. Vedle této směrnice existuje novější úprava čištění městských odpadních vod, která zavádí rozšířenou odpovědnost výrobce. Výrobci léčiv a kosmetiky mají financovat nejméně 80 procent nákladů na nový, takzvaný čtvrtý stupeň čištění v čistírnách odpadních vod. Neplatí to ovšem tak, že by všechny čistírny zítra měly mít nové technologie. Směrnice sice už byla schválena, ale počítá s dlouhým náběhem. Technologie je třeba vyvinout, pořídit a zaplatit. V některých případech se hovoří o termínech až kolem let 2033 nebo 2045.
Asi nepřekvapí, že třeba farmaceutické firmy s tím nesouhlasí.
Samozřejmě se brání. Například Zentiva a další subjekty už napadly tuto úpravu s argumentem, že znečištění nevzniká jen jejich činností a že není spravedlivé, aby náklady nesly převážně ony. Léčiva se ostatně do vody nedostávají tak, že by je výrobci záměrně vypouštěli. Jde o důsledek spotřeby, lidského metabolismu, kanalizace a také třeba nadměrného užívání nebo předepisování některých přípravků. Je možné, že soud jednou řekne, že nynější nastavení není přiměřené, a režim se rozšíří na větší okruh subjektů. To je otevřená věc.
Vedle čtvrtého stupně čištění jsou tu i obecnější náklady na zlepšování technologií čistíren: aby uměly látky identifikovat, zachytit a odstraňovat. Ty půjdou přes vodárny a tím pádem se to projeví v cenách vodného a stočného. Budeme mít sice zdravější vodu, respektive vodu s menším množstvím škodlivin, ale bude nás to stát více peněz.
Nebude to naopak tak, že na papíře se vlastně zhorší kvalita vody? Ne proto, že bychom pili horší vodu, ale proto, že začneme sledovat více látek než dosud a začnou se v ní objevovat i ty, které jsme dříve neměřili?
To sice ano, ale neříkal bych, že budeme pít horší vodu. Voda se nezhorší, zpřísní se měřítko. Je to trochu jako s jízdou na žlutou: dříve se ještě smělo projet, teď už ne. Dopravní situace se nezměnila, jen se změnila pravidla a jejich vymáhání. Když začnete přesněji měřit více látek, logicky se mohou častěji objevit případy, kdy určitá voda neodpoví novým normám. Není to ale důkaz, že by se voda ze dne na den zhoršila. Spíš jsme si o její skutečné kvalitě začali zjišťovat více.
Voda nerespektuje politické ani geografické hranice a to, co dělá jedna země nebo její politika, může mít výrazný dopad na sousedy
Máme tu ještě druhé téma, které se s prvním zásadně doplňuje: strategii vodní odolnosti. Týká se také vody, ale spíš hospodaření s ní. Takže směrnice řeší hlavně její kvalitu, strategie to, aby voda vůbec byla?
Přesně tak. Strategie vodní odolnosti řeší především zdroje, dostupnost a množství vody. Směrnice, o které jsme mluvili, řeší kvalitu: jak ji zachovat a co ve vodě smí nebo nesmí být. Ty věci nejsou přímo propojené, ale dohromady jsou možná ještě důležitější. Ostatně na nedostatek vody člověk zemře výrazně dřív než na to, že třeba pije vodu s bisfenoly. Je to řečeno zkratkou, ale z pohledu každodenního života a základního přežití je otázka dostupnosti vody bezprostřednější.
Strategie je ale mnohem hůře uchopitelná i proto, že nejde o závazný právní předpis. Je to takzvaný měkký zákon, strategie Evropské komise. Komise tím říká: toto chceme, toto budeme podporovat a prosazovat. Aby z toho vznikly konkrétní povinnosti, musí se to promítnout do závazné legislativy a musejí to za své vzít členské státy. Je to důležité téma i proto, že voda není česká jen proto, že teče Českem. Voda nerespektuje politické ani geografické hranice a to, co dělá jedna země nebo její politika, může mít výrazný dopad na sousedy.
Například?
Když se podíváme mimo EU, třeba na Nil, vidíme, že voda může být v podstatě zdrojem válečného konfliktu. Egypt je na Nilu masivně závislý a má kvůli tomu vleklé spory s Etiopií i Súdánem. V Evropě tak vyhrocenou situaci zatím nemáme, ale problémy s vodou jsou viditelné. Nedávno jsem byl například u Rýnských vodopádů, největších v Evropě, a průtok byl možná na pětině obvyklého stavu.
Co tedy strategie konkrétně říká?
Je to politický dokument, který stanovuje principy a směr, z něhož mají vycházet konkrétní opatření. Připomíná, že 34 procent území EU je zasaženo nedostatkem vody, že jen 37 procent povrchových vodních útvarů má dobrý ekologický stav a necelých 30 procent dobrý chemický stav. Komise má tři základní cíle: obnovit a chránit koloběh vody, vybudovat ekonomiku, která vodou neplýtvá, a zajistit čistou a dostupnou vodu. Na takovém shrnutí by se asi všichni shodli. Jenže nic není úplně bezbolestné: někomu budou nová pravidla znamenat větší povinnosti, jinému zlepšení nebo naopak zhoršení dosavadní situace. V zásadě rozumně zní například to, že nové nebo novelizované předpisy mají procházet určitým „vodním testem“, tedy že legislativa nemá významně poškozovat životní prostředí a mělo by se zvlášť zkoumat, zda nezhoršuje stav vodních zdrojů a zásobování vodou.
Strategie také ukazuje směr financování. V příštím rozpočtovém období by se mělo více peněz z evropských fondů a kohezní politiky dávat na posilování vodní odolnosti. Vedle toho vznikají dobrovolné platformy, jako je Water Smart Industry Alliance pro firmy nebo European Water Academy. To jsou zatím měkké nástroje, ale politická pozornost může vést k tomu, že opatření budou přibývat. Otázka bude, zda se státy skutečně shodnou, co konkrétně dělat.
Nejde o jednoduchý spor „mokřady proti přehradám“. Jde o hledání správné rovnováhy. Je dobře, že téma získává politickou pozornost. Pak může mít i potřebnou podporu.
Letošní léto ukazuje, že téma vody a sucha bude politicky důležitější. V Česku už máme Koncepci ochrany před následky sucha pro období 2023 až 2027, Bezpečnostní strategie řadí odolnost vodních zdrojů mezi prvky civilní odolnosti státu a existuje i Ústřední komise pro sucho v čele s Andrejem Babišem. Nezjišťujeme ale význam sucha poněkud pozdě?
Myslím, že jako občané jsme si toho všimli už dřív. Politicky pak téma nabývá na významu právě s tím, jak lidé vidí, že třeba požáry v Itálii nebo Španělsku nejsou nijak výjimečné, ale opakují se skoro každý rok. Jsou i ve Francii, Řecku, Portugalsku. U nás to zatím nebylo tak dramatické, byť si pamatujeme požár Hřenska, ale může to přijít. Témata spojená se suchem a vodou budou čím dál důležitější. Lidé se však ne vždy shodnou, jaké řešení je správné. Evropská strategie klade důraz hlavně na snížení spotřeby a zadržení vody v krajině: na obnovu mokřadů, retenční kapacity půdy a další podobná opatření. Naopak velkou vodní infrastrukturu, tedy například nové přehrady, staví až jinam v pořadí priorit.
Což se trochu rozchází s tím, co teď slýcháme od českých politiků, kteří by rádi stavěli nové přehrady.
Ono zase není možné přehrady paušálně zavrhnout. Z pohledu Vltavy a vltavské kaskády to, co máme, podle mě funguje dobře. Sucho a povodně spolu totiž v určitém smyslu souvisejí. Při posledních povodních se ukázalo, že schopnost krajiny zadržovat vodu výrazně klesla. Způsob hospodaření, stav vegetace a porostů vedou k tomu, že voda rychle odtéká. Krajina ji nezadrží, a pak přicházejí povodně. A právě vodní nádrže představují účinnou obranu proti nim. Nejde tedy o jednoduchý spor „mokřady proti přehradám“. Jde o hledání správné rovnováhy. Je dobře, že téma získává politickou pozornost. Pak může mít i potřebnou podporu. Musíme jen doufat, že výsledné řešení bude alespoň přiměřeně rozumné a únosně nákladné.
Existuje vůbec na domácí nebo evropské úrovni zákonem daný postup pro opravdu extrémní nedostatek vody? Kdo by měl přednost: domácnosti, zemědělství, energetika, průmysl, nebo krajina samotná?
Nemyslím, že by u vody existovala takto přesně napsaná a obecně platná hierarchie jako třeba v energetice nebo u zemního plynu. Tam známe odběrové stupně a pravidla, kdo má při omezení dodávek přednost a kdo bude krácen dříve. Domácnosti patří mezi ty, které mají dodávky vydržet nejdéle, zatímco někteří velcí spotřebitelé mohou být omezeni dřív. U vody to myslím není takto přesně kodifikované. Kompetence mají vodoprávní úřady na různých stupních veřejné správy. Voda je také z logiky věci místní problém: když je sucho v Bohumíně, neznamená to nutně, že je sucho v Tachově. Vodoprávní úřady ale mohou na místní úrovni nařídit mimořádná opatření a omezit odběry. Známe zákazy napouštění bazénů, plýtvání vodou nebo podobná omezení. Pokud by šlo opravdu o ohrožení života a zdraví, přednost by zjevně mělo zásobování obyvatelstva pitnou vodou.
Zaznamenal jsem, že ve Spojených státech už se o té „přednosti“ vede mnohem konkrétnější debata.
V Arizoně, Coloradu, Nevadě a dalších státech, které dlouhodobě trpí nedostatkem vody, fungují historicky vytvořené dohody a regulační rámce. Federální peníze tam dříve pomohly vybudovat vodní díla a přivést vodu, což umožnilo hospodářský rozvoj těchto oblastí. Současně ale existují smluvní pravidla, která říkají, kdo bude omezen, když objem vody klesne pod určitou úroveň. A letos už například Arizoně reálně hrozilo, že na ni podle takového systému přijde řada a její odběry budou výrazně omezeny. To se jednou může stát i u nás. Sucho určitě není téma, které jsme letošním létem vyčerpali.
