CENTRUM.CZ > Pohádky bez konce > 18. 9. 2025, 04:16

Pohádka o kouzelném klíčku na modré stužce

| 3 min

Sdílet

Na samém konci světa, kde se země sklání k moři a hory se zvedají až k obloze, vládnul v kouzelné zemi Kantahírii král Morald. Dlouhé roky čekal na syna a když se mu konečně narodil dědic, dal mu jméno Kristian. Zdálo se, že už mu nic nechybí – jenže právě tehdy se přihodilo cosi zvláštního.

Pohádka o kouzelném klíčku na modré stužce

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Když se malý princ narodil, někdo mu zavěsil kolem krku klíček na modré stužce. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Král zuřil: „Co je zamčeno, to se odemyká jen mou vůlí! Jaký klíč, k čemu?!“ Poručil klíček zahodit, zakopat, spálit, dokonce utopit v nejhlubším jezeře. Ale marně. Vždycky se znovu objevil na princově krku.

Král si řekl: „Ať si visí. Ale nezapomenu na něj ani na den.“ A opravdu – nikdy na něj nezapomněl.

Roky ubíhaly. Kristian vyrostl v mladíka vážného a zamyšleného. Všechny učitele poslouchal, ale srdce měl někde jinde. Král, zvědavý, se ho ptával přes svého mluvícího ptáka: „Co dnes dělal můj syn?“ A pták vždy odpovídal: „Studoval, šermoval – a pak opět zkoušel všechny dveře v paláci otevírat svým klíčkem. Ale nikde nepasuje.“

Král si povzdychl: „Zase ten klíč…“

Ale princ nepřestával. Každý den mířil do zahrady, k nejvzdálenějšímu koutku, kde rostla čajová růže. Sedával u ní dlouho, jako by s ní rozmlouval. A skutečně – růže mu odpovídala vůní a šeptem, kterému rozumělo jen jeho srdce.

Proč! (3)

Jednoho dne však přišel princ do zahrady a růže byla pryč. Celý kout zahrady byl vysekán, tráva spálená. Jen zlomený kousek stonku zůstal, přišlápnutý v hlíně. Princ jej zvedl na dlaň a tu mu vůně růže promluvila do duše:

„Za hradbou stojí šedá zeď. Každý třináctý den odtud slyšíš pláč. Najdi ten kout a dotkni se zdi klíčkem na modré stužce.“

Princ stonek políbil a opatrně položil do trávy. Vydal se do tajného kouta zahrady a skutečně našel vysokou, nevzhlednou hradbu. Vytáhl klíček a dotkl se jím zdi. Ozvalo se zapraskání, jako když na řece puká jarní led. Objevila se trhlina, rozrostla se do velikosti okna a nakonec až do celé brány.

A z ní vystoupila dívka v šatech pokrytých mechem a s vlasy, na nichž se třpytily kapky deště. V očích jí však planulo světlo. „Jsem princezna Karolína. Děkuji ti za vysvobození.“

Proč! (2)

V té chvíli se strhl vítr. Hučel v korunách stromů, vyrazil okenice paláce a vtrhl do hodovní síně. Král Morald právě obědval, když mu náhle koruna sklouzla z hlavy a skutálela se dolů po schodech. Král se rozběhl za ní, lidé se smáli: bez koruny ho nikdo nepoznal, vypadal jako zmatený starý muž s ubrouskem pod bradou. Za ním poskakoval jeho věrný pták.

Koruna se kutálela dál – a král ji pronásledoval. Říká se, že ji honí dodnes, někde daleko za horami.

Princ Kristian přišel do paláce s princeznou po boku. Lidé volali: „Vítej, princi! Tvůj otec zmizel i s korunou, zasedni na trůn, i kdybys měl na hlavě jen obyčejnou čapku!“

„Tak se proroctví naplnilo,“ zašeptala princezna. „Tvého otce varovali: v den, kdy mě někdo políbí, ztratí svou korunu. Proto mě dal zazdít v té stěně.“

Kristian ji objal: „Zapomeň na vše zlé, moje drahá.“

Spolu usedli na trůn říše Kantahírie a vydali první rozkazy: zbořit šedou hradbu v tajném koutě zahrady a zrušit všechny tajné kouty, aby už nikdy neskrývaly nespravedlnost.

A od té doby v Kantahírii vždy svítilo slunce, vítr roznášel svěžest a štěstí do všech stran a lidé volali: „Ať žije král Kristian!“

Pohádka o kouzelném klíčku na modré stužce

„Vypadalo by to úplně jinak.“ Stratég popsal, jak by se odehrál konflikt Ruska s NATO

Ranní show bez Hezuckého i Mareše. Rádio oznámilo, kdy proběhne poslední rozloučení

„Budu se snažit být jim oporou,“ vzkazuje Hezuckému do nebe jeho švagrová

Nechal partnerku umrznout 50 metrů pod vrcholem. Tragický výstup zachytila webkamera

„Nebojím se, že by ho některá odloudila,“ říká manželka Vojty Kotka Radana Kotková