Když armádní generál Karel Řehka 30. června 2026, den po odchodu z čela Generálního štábu, veřejně připustil, že zvažuje kandidaturu do Senátu, nikdo se moc nedivil. Proč taky. Armádě důvěřuje 71 % Čechů, politickým stranám devět. Devět procent. To není průzkum, to je rozsudek. A v mezeře mezi těmi dvěma čísly se rodí celý příběh o tom, proč se voják v české politice prodává líp než jakýkoli stranický program.
Důvěra jako měna, kterou strany nemají
Čísla z jarního šetření CVVM jsou brutální. Armáda drží stabilní sedmdesátiprocentní důvěru. Politické strany a hnutí se plazí na jednociferné hodnotě. A teď si představte, že jste volební stratég. Máte na výběr: buď roky budovat stranickou značku v prostředí, kde vám věří každý jedenáctý člověk, nebo přetáhnete generála, kterému věří sedm z deseti. To není dilema. To je kalkulačka.
Problém ovšem není v tom, že by vojáci byli špatní kandidáti. Problém je v tom, co jejich kandidatura říká o stavu stranické politiky. Když se uniforma mění v náhradní certifikát důvěryhodnosti, neznamená to, že armáda vítězí. Znamená to, že strany prohrály. Důvěrový nepoměr 71 ku 9 není reklama na vojáky, je to nekrolog partajní politiky.
Senát plný vojáků? Spíš politická fikce
Tady je potřeba být přesný, protože realita je méně dramatická, než by se mohlo zdát. Aktuální Senát má 81 členů a žádný zřetelný vojenský blok v něm nesedí. Bezpečnostní profily tam najdete (Martin Červíček jako bývalý policejní prezident, Róbert Šlachta jako zakladatel celní protimafiánské jednotky), ale to jsou policisté, ne vojáci.
Český vzorec není „generálové zaplavili horní komoru“. Je to něco subtilnějšího a v jistém smyslu zajímavějšího: jednotlivé výrazné bezpečnostní osobnosti periodicky testují, jestli se jejich institucionální kredit dá přetavit v politický mandát. Petr Pavel to dotáhl až na Hrad. Vlastimil Picek zamířil na ministerstvo obrany. Řehka teď zkouší Senát. Nejde o vlnu, jde o opakující se sázku na stejnou kartu.
Uniforma jako volební nápověda
Zahraniční výzkum poměrně přesně popisuje, co vojenská minulost dělá s voličským vnímáním. Experimentální studie Jeremyho Teigena ukázala, že kandidátům s armádní zkušeností voliči automaticky přisuzují vyšší kompetenci v obraně a bezpečnosti. Ne vyšší celkovou kvalitu. Ne lepší vůdcovství. Prostě jen bezpečnostní kredit. To je důležitý rozdíl, který se v kampani snadno zamlží.
Jiný výzkum amerických senátních voleb naznačuje, že vojenská služba může za určitých podmínek přinášet volební bonus. A studie legislativního chování v Kongresu dokonce našla u veteránů vyšší efektivitu a větší ochotu ke spolupráci napříč stranami. Jenže (a tady je háček) jde o americký systém s úplně jinou tradicí. V USA tvořili veteráni v Kongresu kdysi přes 70 % členů, dnes je to stále 19 %. Česko nemá žádný srovnatelný systém přechodu veteránů do politiky. Má epizodické sázky na charismatické generály.
Přenášet americká zjištění na český Senát je asi jako soudit kvalitu české kuchyně podle michelinského průvodce po Paříži. Kontext se liší. Co se ale přenáší spolehlivě, je mechanismus: uniforma funguje jako zkratka. Volič nemusí studovat program, stačí mu vědět, že kandidát „sloužil“.
Nejde o obdiv k uniformě, jde o znechucení ze stran
Kdybychom se zastavili u konstatování „Češi věří armádě“, minuli bychom podstatnější vrstvu. Podle šetření CVVM by 27 % respondentů souhlasilo s rozpuštěním parlamentu a zrušením politických stran. Více než čtvrtina dospělé populace. To už není jen nedůvěra, to je aktivní odpor k samotnému principu stranické demokracie.
A právě v tomto prostředí se vojenský étos prodává nejsnáz. Voják není „z politiky“. Voják „sloužil vlasti“. Voják má „řád a disciplínu“. Jsou to narativy, které dokonale sedí do antipolitické poptávky. K tomu přidejte, že 92 % Čechů souhlasí s tím, že suverenitu státu je třeba bránit za každou cenu, a máte hotový emocionální koktejl, ve kterém se generálská hvězda na klopě mění v nejúčinnější volební plakát.
Senát je pro tento přenos navíc ideální prostředí. Personalizovaná volba v jednomandátových obvodech, kde stranická značka hraje menší roli než osobnost kandidáta. Slabší mediální pozornost, která paradoxně zvýhodňuje známá jména. A nižší volební účast, kde mobilizace „svých“ lidí rozhoduje víc než plošná kampaň.
Pokušení, které by mělo znepokojovat
Řekněme si to otevřeně: problém není Karel Řehka. Problém je systém, ve kterém se čerstvě odložená uniforma stává nejsilnějším politickým argumentem. Čím kratší odstup od vojenské služby, tím snáz se služební kredit prodává místo civilního politického výkonu. A čím víc strany selhávají v budování vlastní důvěryhodnosti, tím víc budou sahat po kandidátech, kteří si ji přinášejí zvenčí, jako vypůjčený oblek na důležitou schůzku.
Vojenská kariéra je specializace, ne morální odpustek. Generál může být vynikající senátor. Může být i mizerný. Ale v zemi, kde stranám věří devět procent lidí a čtvrtina populace by klidně zrušila parlament, se tahle otázka vůbec neklade. Stačí uniforma. A právě to by nás mělo znepokojovat víc než jakákoli jednotlivá kandidatura.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka