7 min

Vaření zůstává na ženách. Češi se v dělbě práce moc neposunuli

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Češi tráví u večeře v průměru pouhých 24 minut. Na první pohled jde jen o číslo z průzkumu, ve skutečnosti ale odráží hlubší změny v tom, jak dnes o jídle přemýšlíme, jak ho sdílíme, a často spíš nesdílíme. Diskuse odborníků z oblasti antropologie, psychologie i praxe ukazuje, že nejde jen o jídlo samotné, ale o vztahy, zvyky i fungování celé domácnosti.

žena v kuchyni

Zdroj: Shutterstock

Z průzkumu IKEA vyplývá, že české stolování prochází výraznou proměnou. Češi tráví u večeře v průměru jen 24 minut, tedy méně, než je světový průměr, který je 27 minut, přesto pro více než 60 % domácností zůstává právě večeře hlavním momentem společného setkání. Jídelní stůl už ale neslouží jen k jídlu, kromě stolování ho lidé využívají i k práci, studiu nebo zábavě, což odráží prolínání funkcí v moderních domácnostech. Zároveň se ukazuje, že 71 % Čechů se snaží neplýtvat jídlem, ale především z ekonomických důvodů, nikoli kvůli ekologii. Výzkum také potvrzuje, že vaření a organizace jídla zůstávají převážně na ženách, a to nejen fyzicky, ale i v podobě tzv. mentální zátěže. Praktickým problémem českých domácností pak zůstává i samotný prostor – 41 % lidí pociťuje frustraci z malé kuchyně a nedostatku úložného místa, což dále ovlivňuje způsob, jakým vaří, skladují potraviny i tráví čas u jídla.

Antropoložka PhDr. Mgr. Eva Ferrarová, Ph.D. popisuje, že za tím stojí širší společenský vývoj: „Postupně jsme přestali jídlo sdílet. Existuje pro to i označení ‚vagabond feeding‘, což znamená, že každý jí někdy jindy, něco jiného a často sám. Je to celosvětový trend, ale u nás se do toho promítá i historická zkušenost. Během socialismu bylo jídlo spíš nutnost než zážitek. Důležitá byla efektivita – najíst se rychle v práci, doma se vařilo hlavně o víkendech. Navíc nebyl snadný přístup ke kvalitním surovinám, takže jídlo postupně ztrácelo na významu.“ S tím podle ní souvisí i postupné mizení rituálů. „Ty rituály postupně mizí. Tím, že nesedáme ke společnému stolu, přicházíme i o drobnosti, jako je společné servírování nebo třeba obyčejné přání ‚dobrou chuť‘. Přitom právě tyhle věci dávají jídlu hlubší význam. Myslím si, že je škoda o ně přicházet.“

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Blíží se mi padesátka a mám pocit, že všechno končí. Bojím se práce i toho, že zůstanu sama

Psycholožka PhDr. Eliška Kodyšová, Ph.D. upozorňuje, že společné stolování má mnohem hlubší význam, než se může zdát. „Velkou. Nejde jen o to, kolik času spolu strávíme, ale jak ten čas vypadá. Společné jídlo vytváří bezpečný prostor, kde můžeme sdílet, co jsme prožili. Děti se při tom učí komunikovat, rozšiřují si slovní zásobu a zároveň vidí, jak dospělí pracují s emocemi.“ Konkrétní příklad je podle ní velmi důležitý. „Když například rodič řekne, že měl těžký den, ale pomohlo mu si s někým promluvit, ukazuje tím dítěti, že je normální mluvit o problémech a hledat pomoc. Zároveň mají děti prostor mluvit o tom, co zažily ve škole, a rodiče tak mohou včas zachytit, když se něco děje.“ Jenže tento prostor dnes často narušují technologie. „Velký. Ve chvíli, kdy nám během rozhovoru pípne notifikace a my sáhneme po mobilu, narušujeme kontakt. Ta pozornost se tříští a kvalita sdílení klesá. Proto některé rodiny zavádějí pravidlo, že u jídla se mobily nepoužívají, a to může výrazně pomoci.“

Do hry vstupuje i proměna bydlení a každodenních návyků. Jak popisuje produktový manžer Štěpán Skyba z IKEA: „Ano, vidíme to čím dál víc. Ten trend se výrazně posílil po covidu. Je to hlavně o pohodlí. Lidé si chtějí vytvořit komfortní prostředí, a když nemají doma plnohodnotnou jídelnu, přesunou se na sedačku. Dřív byla jídelna běžnou součástí domácnosti, dnes často chybí. Jídelní stůl je někde v kuchyni nebo obýváku, ale ten prostor není vždy ideální. A když chybí pohodlí, lidé si najdou jinou variantu. Snažíme se, aby stolování bylo co nejpříjemnější. Nabízíme pohodlnější židle, často čalouněné, aby se u stolu dobře sedělo. Zároveň víme, že každý člen rodiny má rád svoje místo, takže podporujeme, aby si každý našel židli, která mu vyhovuje.“
Zároveň ale reflektuje realitu. „Reagujeme ale i na to, že lidé jedí na gauči. Přizpůsobujeme tomu nádobí, například misky s vyššími okraji, které se lépe drží a nic z nich nevypadává. Přesto je pro nás důležité podporovat návrat ke společnému stolu.“

Zajímavý pohled přináší i vztah k plýtvání jídlem. Ukázalo se, že Češi neradi plýtvají jídlem, ale především proto, že je to ekonomicky nevýhodné ne aby šetřili planetu. Eva Ferrarová k tomu říká: „Ukazuje to, že jídlo vnímáme spíš jako produkt než jako hodnotu. Když ho vyhodíme, litujeme peněz, ne toho jídla samotného. Je to i tím, že většinou nevíme, odkud jídlo pochází a jak vzniklo. Nemáme k němu vztah.“ Mladší generace podle Elišky Kodyšové přináší určitou změnu. „Mladší lidé víc vnímají dopad na planetu a klimatickou změnu. Zároveň ale třeba rodiče malých dětí častěji plýtvají, protože děti mění chutě a jídlo se hůř plánuje. Je potřeba to vnímat v kontextu každodenního života.“

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Na pokraji sil jsem požádala matku o pomoc. Namísto hlídání vnoučat mi dala přednášku, jak je naše generace neschopná, svěřuje se Hana

Právě plánování je přitom jedním z největších zdrojů mentální zátěže. Jak vysvětluje: „Ta mentální zátěž je totiž často neviditelná, a právě u jídla je obrovská. Paradoxně je často náročnější přemýšlet o jídle než ho samotné uvařit. Všichni známe tu otázku: ‚Co bude k večeři?‘ A i když to říkám trochu s nadsázkou, je to přesně ten moment, kdy se spouští stres.“ Celý proces je přitom mnohem složitější, než se zdá. „Když se na to podíváme detailně, tak to zahrnuje spoustu kroků. Nejdřív musíte naplánovat, co budete vařit. Přitom zohledňujete, kolik vás doma bude, kdo co jí a nejí, kolik máte času nebo jestli nebude lepší udělat něco lehčího. To je obrovské množství rozhodování.“

A i když se muži zapojují, rozdělení práce není rovnoměrné: „Muži se zapojují častěji, zejména když jde o konkrétní úkol, třeba jít nakoupit podle seznamu. Ale pak je tu další vrstva, a to je sledování zásob: co doma dochází, co je potřeba doplnit, co se musí spotřebovat. A to už zůstává většinou na ženách.“ Rozdílné je i vnímání samotné dělby práce. „Zajímavé je, že muži a ženy mají často odlišný pocit, jak spravedlivě je práce rozdělená. U viditelných činností mají pocit, že je to rovnoměrné, ale u těch neviditelných je rozdíl výrazný.“ A právě to je podle ní zásadní problém. „To, že ta mentální práce není vidět. Nevidíme všechny ty drobné kroky – plánování, rozhodování, kontrolu. A právě to pak vytváří stres. Proto je důležité o tom mluvit a nastavit si v rodině otevřenou komunikaci. Výzkumy ukazují, že rodiny, které dokážou mentální zátěž sdílet, jsou spokojenější.“

Genderová nerovnováha má přitom hlubší kořeny, jak upozorňuje Eva Ferrarová: „Je to dané přetrvávajícími genderovými stereotypy, které jsou u nás pořád poměrně silné. Tyto stereotypy přežily úplně všechno, pořád přetrvává představa, že žena patří k plotně.“ Zároveň dodává: „Mně osobně vaření nevadí, ale nemělo by to být automatické očekávání. Zároveň je potřeba si uvědomit, že jde o neplacenou práci v soukromém prostoru, do toho se nechce nikomu. Když se podíváme na profesionální gastronomii, tam najdeme žen výrazně méně.“

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Přítel mě při každém jídle šikanuje. Nesmím si objednat podle svého, jinak přijdou výčitky a přednášky, říká Petra

Podle ní se liší i přístup mužů k vaření. „Muži rádi vaří ve chvíli, kdy jde o určitou ‚událost‘ – typicky grilování nebo práce s technologiemi. Každodenní vaření ale zůstává většinou na ženách.“ Do plánování kuchyně se ale muži zapojují výrazněji, jak potvrzuje Štěpán Skyba: „Ano, a docela výrazně. Muži se hodně zapojují hlavně do technologické části – výběr spotřebičů, chytré domácnosti nebo osvětlení.“ Velkým tématem je i samotná organizace prostoru. Eva Ferrarová k tomu říká: „Jídlo má v našem životě řád – a ten by se měl promítat i do kuchyně. To, že je kuchyň malá, nevadí, pokud je dobře organizovaná.“ Nedostatek řádu má přitom přímé dopady. „Pak vzniká chaos – a ten zvyšuje stres,“ doplňuje Eliška Kodyšová. „Když musíme věci hledat nebo složitě rozhodovat, roste napětí a konflikty.“

Na závěr se ale všichni shodují na jedné věci, jídlo má mnohem větší význam, než si často připouštíme. A co je pro každého z nich nejdůležitější? „Jezme opravdové jídlo a vnímejme ho jako hodnotu,“ říká Eva Ferrarová. „Mluvme spolu o svých potřebách,“ dodává Eliška Kodyšová. A Štěpán Skyba uzavírá: „Užijme si společné chvíle u jídla, protože právě jídlo lidi spojuje.“

Zdroj: Autorský článek, průzkum IKEA

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Vaření zůstává na ženách. Češi se v dělbě práce moc neposunuli

Horší než nedostanek benzinu. Just z Moskvy o útocích na ruský Amazon

Polární liška ušla z Norska do Kanady 4.350 kilometrů. Redakce má podezření, že šla na fotbal a Haalandovi věřila dřív než všichni ostatní

Krajky, pouta i dominance. Erotické snímky staré přes sto let překvapí svou odvahou

Matka nechala kočárek před obchodem a dítě zmizelo. Šestitýdenního Tadeáška našla až pozorná matrikářka

Kitum: Jeskyně, kam chodí sloni pro sůl, ukrývá smrtelné nebezpečí. Věda dodnes nezná přesnou cestu nákazy