4 min

Turek ve svitu reflektorů. Pomýlený křik o mediálním spiknutí

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. Zvýšenému zájmu médií o Filipa Turka se může divit asi jen úplný neználek, amatér či konspirační teoretik. Takových lidí jsou plné sociální sítě a tak i jim sdělme jednoduchou poučku, kterou by měl být snad schopen pochopit každý. Zejména ale ten, kdo usiluje o vysoké funkce v politice: Když lezeš na hlavní scénu, nemůžeš

profimedia-1044197804

Zdroj: Filip Turek a přirozený zájem novinářů. Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Řekněme to jednoduše: pokud by Filip Turek zůstal ve své teplé kanceláři v Bruselu, vlastně by jeho charakterové vady až tak nikoho nezajímaly. Není totiž politik jako politik.

Někdo může většinu svého politického života prožít třeba někde v regionu nebo třeba právě v Bruselu a nabýt dojmu, že mu vlastně projde cokoli, byť je to i za hranou etiky či zákona.

Není za tím vzpoura elit, iluminátů, tajných služeb či osob nespokojených s výsledkem voleb, jak se snaží sugerovat třeba Jan Zahradil, Petr Macinka a řada dalších apologetů ve veřejném prostoru.

Jenže to, co není jako velké mediální téma, když je politik kdesi v zákrytu, začne být výsostně zajímavé v okamžiku, kdy přijme nominaci třeba na vysoký vládní post. Jako zrovna Filip Turek.
Z regionu tam a zase zpátky
To, že se na Turka silněji upřela pozornost teď více než před volbami (i když připomeňme zveřejnění jeho odpudivé korespondence s expřítelkyní, kde se otevřeně přiznává k násilí), je zcela přirozené.

Turkova afinita k číslu 88, k hajlování, vůdci, jeho násilnické sklony a další mezilidské vady prostě získávají ve vztahu k ministerské funkci – nota bene na zamýšleném postu šéfa diplomacie – jinou, silnější váhu.

Kdo se diví „náhlému zájmu“ o Turka, měl by si vzpomenout na to, jak si to kdysi z valašského regionu přihasil do Prahy jistý Jiří Čunek.

Není za tím vzpoura elit, iluminátů, tajných služeb či osob nespokojených s výsledkem voleb, jak se snaží sugerovat třeba Jan Zahradil, Petr Macinka a řada dalších apologetů ve veřejném prostoru.

Kdo se diví „náhlému zájmu“ o Turka, měl by si vzpomenout na to, jak si to kdysi z valašského regionu přihasil do Prahy jistý Jiří Čunek. Na Vsetínsku nepochybně úspěšný regionální politik, starosta a senátor. Koncem roku 2006 nabyl dojmu, že je čas povýšit a stal se předsedou KDU-ČSL, pak ve vládě Mirka Topolánka přijal ministerský post.

Stalo se to, co muselo: obrátil se na něj zájem pražských redakcí a to, co se dařilo tutlat i kvůli nefunkčnosti tuzemské nezávislé a kritické regionální žurnalistiky, se najednou začalo veřejně probírat – třeba podivný nesoulad majetkových poměrů s legálně dohledatelnými příjmy.

Samozřejmě, že jeho stoupenci to označovali za „uměle vyvolané pokusy zlikvidovat neokoukaného a rozhodného politika“.

Čunek počítal, snažil se vysvětlovat a dokládat, moc se do toho všeho nezamotat – a pak raději funkci složil. Poslední kapkou se stalo rozhodnutí tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké (ano, té, která je teď nově ve sněmovně právě za Motoristy) pokračovat ve vyšetřování jeho údajné úplatkářské aféry, které bylo předtím zastaveno.

O půl roku později, když to vypadalo, že všechny zatáčky vybral, se na čas do vlády vrátil, aby nakonec po devíti měsících stejně skončil – pro změnu po vnitrostranických bojích.

Od té doby na Čunka zase není moc vidět, zůstává v klidu doma na Moravě, s občasnými senátními výlety do Prahy.
Vyřešit Turka i Čapák
Mimochodem přirozené je i to, že se odrazem reflektorů nasvítí i nejbližší okolí daného politika.

Proto se média začala zajímat o dotační podnikání Vratislava Mynáře (prezidentského kancléře Miloše Zemana), který by byl jinak doma v Osvětimanech pod jejich rozlišovací schopností či o byznys a minulost prezidentova poradce Martina Nejedlého.

V případě Turka je to zase testosteronový macho podnikatel Richard Chlad. Však také – překvapen zájmem médií – nedávno raději rychle stáhl svůj silácký post s fotkou v maskáčích, se zbraní a s konstatováním, že je „v pohotovosti“ neb se prý někdo snaží „odstřelit Motoristy“. Prý to nepsal on…

A příkladem efektu novinářského nasvícení je nakonec i Andrej Babiš. Téma dotací pro Čapí hnízdo je už letité, žurnalisty začalo ale detailně zajímat právě až po jeho vstupu do politiky a vzniku ANO 2011.

Čímž se obloukem vracíme k Filipu Turkovi a k Motoristům. Babiš musí tenhle problém při skládaní většiny v Poslanecké sněmovně nějak vyřešit i proto, aby tím odboural i svůj velký osobní problém. Tedy aby si pojistil to, že právě v „kauze Čapák“ nebude vydán k trestnímu stíhání, kde to po verdiktu Vrchního soudu zavání nepodmíněným trestem.

I na to – pochopitelně – míří novinářské reflektory. Ne kvůli domnělému antibabišovskému spiknutí. Prostě proto, že média dělají svou práci.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Turek ve svitu reflektorů. Pomýlený křik o mediálním spiknutí

„Už nikdy nebudu v delegaci s prezidentem.“ Babišova vláda reagovala na Pavlovu žalobu

Laďka Něrgešová otevřeně o zhoršení zdravotního stavu: Dovolenou nakonec nevzdala

Vojta Kotek řešil nepříjemný problém. Kvůli dluhu hrozil prodej jeho farmy

Co se děje v supermarketech s prošlým masem? Tohle je dobré vědět

Moře vyplavilo na pláž šest kovových koulí. Přežily pád z vesmíru a mohou být nebezpečné