OSOBNÍ SVĚDECTVÍ. Školní rok 1986/1987 začal pro moji rodinu dramaticky. Tehdy, před čtyřiceti lety, hned 2. září ráno nás krátce před šestou hodinou v naší klidné ulici probudil hluk brzd a parkujících aut, následovalo zběsilé zvonění, dupot po schodech a nakonec nechyběly ani kopance do dveří.
Dovnitř vtrhli příslušníci StB, tři muži a jedna žena, všichni v civilu. Od tohoto okamžiku byl vypnutý telefon a my jsme spolu nesměli mluvit. V pokoji spaly naše děti, devítiletá dcera a dvanáctiletý syn.
Manžela si vzali stranou a jeden z policajtů s ním začal sepisovat protokol, já jsem pod dozorem šla za pomoci pantomimy vzbudit děti, u obou stál u postele policajt.
Jeden z nich dokonce následoval dceru na toaletu, kde jí nedovolil zavřít dveře. Nějak jsem beze slov vypravila děti do školy. Syn se cestou zastavil u mojí tehdejší kamarádky a současně šéfové a popsal, co se u nás děje, ta informaci rozšířila.
Řeknu, že se bavíš s Huňátem!
Estébáci prohrabávali celý byt, poté chtěli vidět sklep, žádný jsme neměli, tak pro jistotu rozkopali dveře toho sousedova.
Přibližně po pěti hodinách domovní prohlídky odnosili do svých aut krabice a pytle naplněné zabavenými knihami, dopisy, poznámkami, magnetofonovými páskami a deskami.
Pak naložili i manžela, nic neřekli ani mně, ani jemu a odjeli. Večer o zátahu na vedení Jazzové sekce informoval na Hlasu Ameriky Ivan Medek.
Kromě touhy po svobodě a podpory umění, kterému příslušníci StB nerozuměli, byla přitěžující okolností také početná členská základna, čítala téměř šest tisíc členů.
Druhý den třídní učitelka v 7. A předstoupila před děti a oznámila, že otec žáka Huňáta je ve vězení, protože dělal špatné věci. Později mi kamarádka vyprávěla, že míjela hlouček dětí na stanici autobusu, když jeden kluk vykřikl: „Já na Tebe řeknu, že se bavíš s Huňátem!“
Rodin zadržených se okamžitě ujal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a Nadace Charty 77, jejich morální, praktická a ekonomická pomoc byla neocenitelná. Manžel se z vazby vrátil v lednu 1987, soud s obviněnými se konal v březnu 1987.
Co vlastně pobouřilo aparát husákovské normalizace v takové míře, že bylo nutné razantně zakročit vůči spolku dobrovolných organizátorů kulturních akcí?
Činnost Jazzové sekce byla trnem v oku již delší dobu a její protagonisté byli pochopitelně v hledáčku Státní bezpečnosti.
Kromě touhy po svobodě a podpory umění, kterému příslušníci StB nerozuměli, byla přitěžující okolností také početná členská základna, čítala téměř šest tisíc členů!
Mnohonásobně více než příznivců Charty 77, a to po celém území Československa, to už státní aparát vyhodnotil jako vážné nebezpečí, které si vyžádalo tvrdý zákrok.
Armáda udavačů všeho druhu
V podmínkách pohodlné a bezohledné nadvlády komunistů se v sedmdesátých letech objevila skupina nadšenců, kteří se snažili vybudovat ostrůvek svobody uprostřed absolutní mezinárodní izolace.
Sháněli informace o kulturním dění doma i v zahraničí a šířili je mezi své členy, pořádali koncerty neoficiálních umělců, výstavy, divadelní představení a vydávali knihy. Slavné Jazzové dny, přehlídka jazzových a rockových skupin konaných od roku 1974 byly v roce 1980 zakázány.
Husákův tuhý režim sedmdesátých a osmdesátých let se opíral o dva základní pilíře. Tím silovým byla po zuby ozbrojená Střední skupina sovětských vojsk, Československá lidová armáda, Lidové milice a rozsáhlý policejní aparát. Druhým pilířem byli loajální občané, kteří vstupovali do komunistické strany výměnou za lepší životní podmínky a armáda udavačů všeho druhu.
Mezi podepsanými byli umělci zvučných jmen: Sting, Phil Collins, Paul McCartney, Arthur Miller, Kurt Vonnegut, Peter Gabriel, Phil Glass a řada dalších.
K donášení Státní bezpečnosti na své sousedy, kolegy, kamarády a v těch nejpodlejších případech i na partnery a rodinné příslušníky se snížily tisíce ochotných Čechů a Slováků. Oblast kultury nebyla výjimkou, StB tak snadno hromadila informace o činnosti sekce a jejího vedení.
StB se zatčenými plánovala monstrproces, který ovšem neproběhl dle jejích představ. Jazzová sekce, plným názvem Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR byla členem Mezinárodní jazzové federace při Hudební radě UNESCO a zatčení vedení organizace vyvolalo obrovskou vlnu solidarity v zahraničí a značný zájem mezinárodních médií o porušování lidských práv v Československu.
Do Kanceláře prezidenta republiky, k rukám prezidenta Gustáva Husáka přicházely petice, stovky pohledů a dopisů se žádostí o propuštění vězněných členů výboru.
Mezi podepsanými byli umělci zvučných jmen: Sting, Phil Collins, Paul McCartney, Arthur Miller, Kurt Vonnegut, Peter Gabriel, Phil Glass a řada dalších.
Stejně tak posílali lidé z celého světa pozdravy zadrženým do vazební věznice v Ruzyni. Nakonec z navrhovaných nepodmíněných trestů od 3 do 8 let zbyly nepodmíněné tresty pro dva zadržené, zbývající tři obdrželi tresty podmíněné.
Můj muž strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě, u soudu byl jedním z těch, kdo odešel s podmínkou. I poté následovaly neustálé kontroly, opakovaná zadržení, zastrašování, výhrůžky, vyhazov z práce a podobné naschvály – až do Listopadu 1989.
Vážit si silných osobností
Po krachu komunistické nadvlády jsem doufala, že u nás nastolíme takové principy a pravidla, která se osvědčila ve vyspělých demokraciích, a že se záhy takovou zemí i staneme.
K mému velkému zklamání zůstaly mnohé instituce normalizačního režimu zachovány a tolik potřebné reformy se nekonaly a nekonají. Mentalita většiny starší generace zůstala zakonzervována v osmdesátých letech.
Vydali jsme se vlastní cestou, kdy politika je nadřazena všemu a politici prosazují svoje nebo stranické zájmy na úkor zájmů státu a občanů.
Ani dnes se neobejdeme bez inspirativních a silných osobností, které nehledí na vlastní nepohodlí, a které hájí hodnoty proti povrchnosti.
Za vyspělou Evropou zaostáváme ve všech směrech, nejen ve školství, vědě, zdravotnictví, dopravě, zemědělství, ale i na poli kultury. Státní správa je nevýkonná a přebujelá byrokracie válcuje veškeré činnosti.
Dodnes nebyl například rezort kultury schopen vyřešit otázku podpory živé kultury, přitom ta je tak důležitá!
Nemůžeme neustále stavět jen na kulturním dědictví, musíme také něco nového tvořit. Stát význam živé kultury nedoceňuje nebo nechápe a svým nezájmem a stále se měnícími pravidly umělcům a pořadatelům spíše hází klacky pod nohy.
Jistě, od roku 1986 se naše společnost od základů změnila, dnes řešíme jiné problémy a máme úplně jiné možnosti, jak prosazovat své zájmy a potřeby.
Ale ani dnes se neobejdeme bez inspirativních a silných osobností, které nehledí na vlastní nepohodlí, a které hájí hodnoty proti povrchnosti. Nevím, zda si takových výjimečných osobností dostatečně vážíme. Zatím jim ale aspoň nehrozí zatčení, jako tehdy před čtyřiceti lety.