KOMENTÁŘ. Představme si strategickou hru, v níž je hlavním pravidlem výhradně ekonomický zisk. Odměňuje drancování, bezohlednost, dominanci, obcházení pravidel a po těch, kteří v ní vítězí, vyžaduje stále nižší příspěvky na údržbu společného herního plánu. Tato hra má matematicky nevyhnutelný konec…
Hra založená jen na dosažení zisku končí, když jeden hráč nebo skupina hráčů získá vše. Hrací desku pak zapálí frustrovaná masa poražených, kterou nelze věčně přesvědčovat, že i ona je součástí vítězství.
Současná globální oligarchie – v podobě americké tech-elity, ruské brutální mafie i čínského hybridního modelu – není anomálií ani chybou, ale logickým vyvrcholením stavu, který přestal vnímat hodnotu systému, zaměřil se na sobecké pohnutky aktérů a dokázal psychologickou operací ovládnout většinu jedinců v daných populacích.
Proč talent v izolaci neznamená nic
Představa o osamělém géniovi, který ve své garáži z ničeho stvořil impérium, je jedním mýtů naší doby. Kult individualismu nás naučil vnímat postavy jako Jeff Bezos nebo Elon Musk jako novodobé polobohy, jejichž bohatství je přímým produktem jejich nadlidského intelektu, vizionářství a pracovní etiky.
Jenže co by se stalo, kdybychom Muska nebo Bezose vysadili na pustý ostrov? Bez týmu tisíců špičkových inženýrů, jejichž vzdělání zaplatila společnost, bez satelitní sítě, kterou umožnil státní výzkum, bez právního systému chránícího smlouvy a bez globálního trhu s energiemi by tito „titáni“ bojovali o holé přežití stejně jako trosečník v 18. století.
Individuální talent není základem úspěchu, ale multiplikátorem. Pokud je základem společenská infrastruktura, vzdělání, technologie a stabilita, talent může tento základ znásobit do astronomických výšin.
Oligarchii se podařilo přesvědčit systém, aby jí odevzdal plody společné investice a ideálně přidal i nějaké ty dotace.
Pokud je však základem nula – tedy vakuum bez společenského vkladu – výsledkem násobení bude vždy nula. Extrémní bohatství tedy není „vytvořeno“ jedincem; je vyextrahováno z prostředí, které mu to umožnilo.
Podnikatelský stát a systematická privatizace zisků
Běžně slýcháme, že stát je neefektivní brzda, zatímco soukromý sektor je zdrojem inovací.
Ekonomka Mariana Mazzucato ve své přelomové práci The Entrepreneurial State (Podnikatelský stát) takové tvrzení rozcupovala, prokázala, že ty nejriskantnější, nejdražší a nejméně jisté fáze výzkumu a vývoje využívané v řadě komerčně veleúspěšných produktů nesl stát prostřednictvím daní svých občanů.
Stát financoval internet (ARPANET), GPS, dotykové obrazovky i základní biologický výzkum, na kterém stojí farmaceutický průmysl.
Soukromé firmy jako Tesla nebo Amazon nastoupily až ve chvíli, kdy byl základní výzkum hotov, riziko umenšeno.
Oligarchii se podařilo přesvědčit systém, aby jí odevzdal plody společné investice a ideálně přidal i nějaké ty dotace. Naopak společnost, která „zasela“ prostřednictvím veřejného školství a vědy, infrastruktury atd. je při „sklizni“ odstavena.
Civilizační parazitismus v číslech
Statistiky, které přinášejí organizace jako Oxfam nebo ekonom Thomas Piketty v díle Kapitál v 21. století, nejsou jen nudnými tabulkami. Jsou to záznamy o kolapsu společenské smlouvy.
Pikettyho slavná rovnice r > g (výnos z kapitálu je vyšší než růst ekonomiky) matematicky dokazuje, že v současném systému se bohatství automaticky a neodvratně koncentruje u těch, kteří ho už mají, zatímco pracující zbytek společnosti chudne, stále častěji nejen relativně.
Dle aktuálních dat vlastní hrstka nejbohatších miliardářů větší majetek než chudší polovina celého lidstva – tedy více než čtyři miliardy lidí. V USA, srdci tohoto modelu, vlastní horní 1 % obyvatel více bohatství než celých spodních 90 %.
Peníze jsou zbraňovým kapitálem, jehož jediným účelem je koupit si samotného rozhodčího – státní aparát a veřejný prostor.
Toto není „úspěch“ ani „zdravá soutěž“ nebo dlouhodobě udržitelný systém. Je to civilizační parazitismus v terminálním stádiu.
Skutečnost, že tento stav stále považujeme za normální nebo dokonce inspirativní a zasloužený, svědčí o tom, jak hluboce jsme se vnitřně adaptovali na sociopatickou logiku systému, který upřednostňuje hromadění čísel na kontech několika jedinců před přežitím a stabilitou celého lidstva.
Klasické ekonomické příručky nás utěšují pohádkou o volném trhu, kde každý může být novým Muskem. V realitě současného globálního hyperkapitalismu ale nevyhrává ten nejlepší – vyhrává často ten absolutně nejbezohlednější. A má to svoje ekonomické opodstatnění. Je na to nenápadný termín: externality.
Pokud nadnárodní korporace plundruje přírodní zdroje, vypouští miliony tun CO2, ničí zdraví svých zaměstnanců na hranici fyzického zhroucení, nedělá to proto, že by neuměla vyrábět čistěji nebo platit spravedlivěji.
Dělá to proto, že tyto obrovské reálné náklady úspěšně přenáší na někoho jiného – na stát, na daňové poplatníky, na rozpočet veřejného zdravotnictví a na budoucí generace.
Zatímco zodpovědná firma, která se chová eticky a čistí po sobě ekologickou stopu, nese plné náklady a její marže klesají, dravý oligarcha si tyto „ušetřené“ peníze přelije v čistý zisk.
Na počátku sice může přinést dílčí technologickou inovaci, ale systém ho masivně odmění až když přenese náklady na společnost.
Selekce sociopatů (Temná triáda)
Renomovaní psychologové Paul Babiak a Robert Hare ve své studii Snakes in Suits (Hadi v oblecích) doložili, že vrcholné korporátní prostředí funguje jako magnet na jedince s rysy takzvané temné triády: narcismem, machiavelismem a psychopatií.
Pro běžného člověka je empatie přirozenou brzdou – brání mu zničit životy celých komunit pro vlastní obohacení. V oligarchické hře je však empatie fatální konkurenční nevýhodou.
Historické cykly, kdy po éře monopolů na počátku 20. století nastoupil silný stát a nezdravou moc rozbil, v digitální éře přestaly fungovat.
Náš ekonomický model přirozeně selektuje a bohatě odměňuje ty, kteří dokážou bez mrknutí oka a výčitek svědomí propustit desítky tisíc lidí, zdevastovat ekosystémy nebo cynicky financovat dezinformační kampaně.
Tím se dostáváme k nejničivější fázi celého procesu. Co udělá psychopatický predátor s gigantickým, uměle vygenerovaným přebytkem, který získal neplacením externalit? Neinvestuje ho pouze do soukromého luxusu, protože další jachtu už prostě nepotřebujete a vlastnit víc fotbalových týmu stejné ligy také nejde. Promění ho ve zbraň.
Peníze jsou zbraňovým kapitálem, jehož jediným účelem je koupit si samotného rozhodčího – státní aparát a veřejný prostor. Třeba nastrčenou profosilní stranou nebo ovládnutím veřejné televize.
Oligarchie nasazuje armády lobbistů, financuje politické kampaně, kupuje mediální domy, manipuluje algoritmy a zajišťuje si daňové výjimky. Jak například dlouhodobě upozorňuje senátor Bernie Sanders na datech kolem kampaní Donalda Trumpa, obří příspěvky miliardářů na volby nejsou projevem občanské podpory, ale chladně vykalkulovanou finanční operací.
Oligarcha investuje desítky milionů dolarů do ovlivnění voleb, aby následně na dojednaných daňových škrtech a státních zakázkách získal od spřátelené vlády zpět tisícinásobek.
Narůstající dominanci oligarchů dnes nezajišťuje volný trh, ale efektivní a politicky zlegalizované ovládnutí šachovnice a vysávání státního rozpočtu. Tento nejziskovější model „politických divizí“ holdingů, zajišťujících majiteli příliv dokonce blokovaných miliard, známe dobře i z Česka.
Sledujeme dokonalou spirálu moci: bezohlednost a pokoutní vliv vygenerují extra zisk, extra zisk si opět koupí politický vliv a zakoupený politický vliv zlegalizuje ještě větší bezohlednost a odstraní poslední regulační bariéry, které by predátora mohly ohrozit.
Historické cykly, kdy po éře monopolů na počátku 20. století nastoupil silný stát a nezdravou moc rozbil, v digitální éře přestaly fungovat. Systém se uzavřel do sebe a stal se dokonale imunním vůči vlastní reformě. Neexistuje tak již žádný standardní, demokratický a volební způsob, jak jej legálně porazit.
Bratrstvo neomezené moci
Pro novou generaci technologických a politických predátorů, jejichž symboly se stali lidé jako Elon Musk nebo Donald Trump, přestal tradiční demokratický stát plnit svou funkci. Je zbytečnou překážkou, „chybou v kódu“, která brání absolutní efektivitě zisku.
Tento odpor k regulovaným systémům, ztělesněným například modelem Evropské unie, není náhodný. EU se svými antimonopolními zákony, umravňováním sociálních sítí, ochranou osobních dat a ekologickými standardy představuje pro tento typ oligarchie nepřítele, protože vyžaduje odpovědnost vůči celku.
Mnohem lákavější jsou pro ně modely, které vidíme v Rusku nebo v autoritářských státech Blízkého východu. Zde je moc „čistá“ – nekomplikovaná otravnými odbory, nezávislými soudy nebo veřejným míněním, které by se zajímalo o ekologické dopady těžby.
Mezi oligarchickým kapitalismem a diktaturou existuje hluboká logická spřízněnost, která je, a především nakonec bude, mnohem silnější než jakákoliv vazba k demokracii. Demokracie je totiž ze své podstaty neefektivní, pomalá a vyžaduje neustálý kompromis.
Ideálem se stává „Putinův model“ – stát, který funguje jako obří soukromý holding nebo rodinná korporace. Kdy policie, justice i média jsou jen odděleními v rámci jedné firmy, jejichž úkolem je chránit majetek a vliv akcionářů (oligarchů) a eliminovat konkurenci.
Proto si novodobí vládci digitálního světa a staré struktury východních tyranií tak dobře rozumí, i když jim společností ještě není plně umožněno otevřeně spolupracovat.
Robotizace: Finální odtržení od lidstva
V minulosti, dokonce i v nejtvrdších dobách feudalismu nebo raného kapitalismu, byla elita na lidu existenčně závislá. Potřebovala dělníky v továrnách, vojáky na polích a spotřebitele, kteří si koupí jejich zboží. Tato závislost vytvářela alespoň minimální tlak na udržení sociálního smíru.
Nastupující vlna robotizace a umělé inteligence tuto pupeční šňůru definitivně přeřezává.
Z nedávno uniklých strategických dokumentů Amazonu víme, že korporace už nehledá pouhou „vyšší efektivitu“ – má přesný harmonogram na plošný škrt až 600 tisíc lidských pracovníků do roku 2033.
Souběžně probíhají masové čistky desetitisíců bílých límečků z korporátních oddělení. Ušetřené miliardy z jejich mezd a zdravotního pojištění oligarchie obratem lije do výstavby datových center a další AI.
Z hlediska oligarchie se masa lidí mění v čistě „přebytečnou populaci“. Stroj nepožaduje podíl na zisku, nezakládá odbory a neptá se po ekologických dopadech.
Zatímco kapitalismus 20. století existenčně potřeboval masového spotřebitele s kupní silou, nově vznikající techno-feudalismus si vystačí s absolutní kontrolou dat, algoritmů a omezených fyzických zdrojů (vody, energií, půdy).
Jakmile se produkce i spotřeba odtrhne od lidské práce a oligarchové začnou obchodovat s těmito klíčovými aktivy převážně jen mezi sebou, ztrácí elita jakýkoliv motiv k tomu, aby zbytek lidstva přežil jako prosperující střední třída.
Konec staré hry
Pozdě zjišťujeme, že instituce, které nás měly chránit, byly zevnitř vykoupeny a přeměněny v servisní aparát pro ty, kteří hru o zisk ovládli nejbezohledněji.
Oligarchie investovala do nás – přesněji řečeno do naší psychiky. Vznikly sofistikované psychologické operace, které pomocí algoritmů a sociálních sítí rozbily sdílenou realitu společnosti.
Emocionální manipulace, uměle vyvolaný strach a kognitivní zahlcení oddělily většinu společnosti od schopnosti racionálně vnímat své vlastní zájmy.
Prodemokratická část společnosti se tak náhle a bolestivě ocitla v menšině – nikoliv proto, že by její hodnoty byly špatné, ale proto, že byla odříznuta od „mentálně ovládané většiny“, která byla algoritmicky vytrénována vnímat ochránce svobody jako své nepřátele.
V novém digitálním koloseu už staré nástroje demokracie 1.0 – demonstrace a prosby o slušnost – nefungují. Boj o přežití lidstva a svobody ale může stále existovat, jen se musí přesunout do asymetrické roviny.
Pokud je systém ovládnut skrze peníze a technologie, musí se i odpor stát technologickým a ekonomickým. Evoluční skok se nikdy neudál prostým hlasováním v rámci starého, nefunkčního systému.
Vyžaduje asymetrickou zbraň – sílu, která nepotřebuje ovládnout většinu v parlamentu, aby dokázala změnit chování těch nejmocnějších. Tato hra je na starém hřišti již prohraná, ale demokraté si ještě mohou vystavět hřiště vlastní.
O tom, jak vytvořit paralelní imunitní systém, jak překonat narcismus vlastních eg a jak nasadit drtivý ekonomický tlak menšiny proti bezohledné oligarchii, pojednávají série tří dalších textů, jež budou postupně následovat. Pokouší se popsat kde by mohla začít skutečná obrana humanistického demokratického světa.
Výše popsaná oligarchizace a parazitismus na společenských a ekonomických strukturách nejsou jen selháním trhu – jsou přímým důsledkem toho, jak funguje lidský mozek. Pokud se chcete seznámit s psychologickou a biochemickou rovinou této civilizační krize a obdobným determinismem určujícím naše směřování, přečtěte si úvodní text s názvem „Nahý císař a jeho voliči: proč chtění, ego a moc rozkládají jednotlivce i státy“ . Tento text rozebírá prastarou diagnózu touhy a chtění jako primárního mentálního hybatele jednotlivce, potvrzenou v posledních dekádách moderní neurovědou, a vysvětluje, proč nemocná, na dopaminu závislá společnost zcela logicky a dobrovolně vynáší na vrchol moci jedince, kteří schopnost vyvažovat destruktivní část operačního systému vlastní mysli zcela ztratili.
Bernd Posselt: Muž, který zachránil pro Čechy utopence
Má hlídat svobodu projevu. S čím ale skutečně Vachatová radí premiérovi?
Z Postoloprt do Žatce: studenti opět připomněli masakr, o němž se mlčelo
Brusel by rád rozhýbal úspory evropských domácností. Jde o deset bilionů eur
Víc než psychofarmaka. Proč zdravotnictví nemá šéfovat duševnímu zdraví
Investor Brůna: Zapomeňte na zlaté časy. Příštích deset let bude úplně jiných
Izrael má vyslance pro křesťanský svět. Má řešit antisemitismus i útoky na křesťany
Svobodní zvou do Prahy extremistické politiky. Na akci vybírají vysoké vstupné
Vietnamci v Německu prali miliony eur z drog přes restaurace a nehtové salony
