V souvislosti s vašim novým románem je zmiňováno mimořádné sucho, které naše země zažívala v roce 1947. To je náhoda nebo vás inspirovala současná vedra?
Myslela jsem na to téma delší dobu. Zničující sucho z roku 1947 mně připadá jako trochu pozapomenutá historická záležitost. My se teď hroutíme z horka, ale naši předkové zažívali totéž. Ale hlavní je, že tehdejší sucho ovlivnilo vývoj celé naší země. Komunisté lidem v čtyřicátém sedmém slibovali, že je zachrání Sovětský svaz, který pošle obilí. Tehdy opravdu byla neúroda, hrozil hlad. Soudruzi sice pomoc poskytli, ale už se jaksi pomlčelo o tom, že nechali hladovět své lidi, že na mnoha místech Sovětského svazu byl hladomor. Říká se, že to sucho dokonce přispělo k tomu, že pak tady komunisté zvítězili ve volbách. Vystrašení lidé prostě získali pocit, že je zachránili před hladomorem. No a v téhle době začíná jedna velká láska. Protože v mých knížkách vždy hraje láska velkou roli.
A také v nich mají hlavní role hrdinové, kteří bývají poněkud kontroverzní. Je tomu opět tak?
Občas mi někdo napíše nebo řekne na besedě, že se s postavami v mých knížkách nedovedl ztotožnit. Říkají to ženy. Například: To já bych nikdy neudělala. No, chci je vidět, kdyby se ocitly v situaci, kdy je o život, o záchranu nejbližších. Tentokrát jim ale udělám radost. Hlavní hrdinka je hodná holka. Neuvěřitelně obětavá. No a takoví lidé to obvykle mají v životě těžké. Takže se tam děje spousta věcí.
Podle čeho se rozhodujete, do jaké doby, do jakého prostředí knihu postavíte?
Moje předešlá knížka se odehrávala v Řecku, tak mě lákalo vrátit se domů, na moravský venkov. Zásadní pro mě je, aby se v té době a v prostředí něco dělo. Aby se hrdinové knížky museli rozhodovat, za něco bojovat, ukázat, jací jsou. Nedovedu si představit, že bych na třech stech stranách rozebírala, co si myslí žena, která v podstatě chodí jen z práce domů a tam řeší trable s dětmi a partnerem. Ale když hrdinku usadím na venkov, který zmírá suchem a navíc tam sedláky připravují komunisté o všechno, píše se mi lehce. Vždy to prostředí a doba musí zajímat především mě. A pak jen doufám, že zaujme i čtenáře.
Jaký to je pocit, když předešlé knihy měly úspěch a nyní vychází další? Cítíte nervozitu? Říkáte si: abych nezklamala?
Ještě před rokem bych odpověděla, že ne. Mám pocit, že jsem si donedávna neuvědomovala, co se mi vlastně podařilo. Brala jsem to – fajn, vyšla mi knížka, pak další, další. Jenže když vidím, kolika lidem dělají radost, jak hodně čtenářů si je kupuje a půjčuje, jakou velkou podporu a péči mi poskytuje nakladatelství, začínám trošku cítit zodpovědnost. Nesvazuje mě to, jen možná cítím něco jako pokoru. Vždycky, když vejdu do knihkupectví a vidím ty hromady nejrůznějších skvělých knih, napadá mě: jak je to možné, že jsem se v tomhle všem prosadila? Ale hlavní je, že mi moje knížky zlepšily život.
Zlepšily život? Co si pod tím přesně představit?
Setkávám se díky nim se stále novými lidmi. A lidé, kteří čtou, jsou většinou chytří, zajímaví, zábavní. Když jsem pracovala jen v novinách, setkávala jsem se spíš s tou druhou částí společnosti. Mnohdy s lidmi sebestřednými, nafoukanými nebo naopak nějakým způsobem zapšklými, kteří si na něco stěžovali. Ale když si pak povídám se čtenáři na besedě nebo na festivalu, připadám si jako v ráji. Ale hlavně, já vidím, že čtou lidé mladí, středního věku, staří, prastaří. Mám čtenářky šestnáctileté i devadesátileté. A to mně vlastně asi dělá úplně největší radost.
Pracujete na další knížce?
Ano. Bude to pokračování jedné z mých nejúspěšnějších knih. Ne, neřeknu, které. Ale mnoho lidí mi říkalo, že má otevřený konec a že by je zajímalo, co bylo dál. Mně to vůbec nenapadlo, ale když jsem pak nad tím zapřemýšlela, získala jsem pocit, že to půjde. Ale víte, co se říká – dvojka čehokoli je vždy hodnocena jako horší než jednička, tak je to u knížek, u filmů, u seriálů. Ale co už, zkusím to.
Scarlett Wilková se po letech novinářské práce nyní věnuje především psaní knih. Její první román Až uvidíš moře se stal bestsellerem, jeho úspěch zopakovaly další knihy - Ty chladné oči, Desetkrát a dost, Když přišli psi, Vekslačka a Říkali jí Kri-kri. Léta spolupracovala se společností Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa. Její nová kniha Takové velké štěstí vychází 10. září.