Zdravé životní ambice nikdy neuškodí a Hayek, která se narodila do poměrně prominentní mexicko-libanonské rodiny v zemi Speedyho Gonzalese, je měla odmalička. „Chtěla jsem točit filmy, ale v té době v Mexiku filmový průmysl prakticky neexistoval. Takže kam jdete, když chcete točit filmy? Do Mekky,“ vracela se k přelomu 80. a 90. let, kdy se odebrala do Kalifornie selskému rozumu navzdory. „Když jsem sem přijela, neuměla jsem anglicky, neměla jsem zelenou kartu, netušila jsem, že potřebuji agenta, neuměla jsem řídit a navíc jsem dyslektička,“ bez obalu shrnula svou startovní pozici žena, která si v Mexiku nikdy nepřipadala kdovíjak krásná.
V domovské zemi se nicméně stala hvězdou díky telenovele Teresa a mohla pomýšlet výš, přestože pro americký showbyznys neměla skoro žádné predispozice. „Svým způsobem zastupuji hned několik menšin. Jsem Libanonka, Mexičanka, Španělka,“ popsala, kam se její geny bezprostředně větví – otec Sami Hayek Domínguez se narodil v Mexiku, ale jeho rodiče pocházeli z Libanonu; matka Diana Jiménez Medina je mexického původu se španělskými kořeny. „A jsem žena. Když jsem sem přijela, měla jsem štěstí, že se mi podařilo vybudovat kariéru, protože tehdy bylo skoro směšné o něčem takovém vůbec uvažovat. Lidé mi říkali, že tady pro mě žádná budoucnost není.“

Tím ale seznam překážek zdaleka nekončil. Salma opravdu nebyla dobrá v angličtině a pochopila, že i její přízvuk může být fatálním nedostatkem, který ji v duchu etnické diskriminace odsoudí maximálně k úlohám pěkných služebných. „Říkávala jsem vedoucím pracovníkům: ‚Arnold Schwarzenegger má přece přízvuk.‘ Začali být hrozně nervózní, protože na to neměli žádnou odpověď. Arnold na začátku kariéry hrál převážně roboty, a jakmile se začaly sypat peníze, všichni ti režiséři a producenti najednou ohluchli.“ Zdálo se však, že ani uklízecího robota tehdy latinskoamerické herečce v Hollywoodu nesvěří, kdyby mělo jít o jednu z hlavních rolí. „Když jsem v Hollywoodu začínala, musela jsem si projít tím vůbec nejhorším obdobím, pokud jde o rasovou diskriminaci. Pro americké režiséry a producenty bylo nepředstavitelné, že by hlavní roli mohla hrát Mexičanka. Hollywood se od té doby rozhodně posunul a začal Latinos ve filmovém světě více přijímat, protože po určitou dobu jsme pro něj vlastně vůbec neexistovali.“ Vzájemně se prý podporovaly s Jennifer Lopez, která ale dostávala lepší příležitosti, protože její angličtina byla perfektní.
Sexsymbol? A je to dobře?
Také na Hayek se ale usmálo štěstí, jemuž šla stále naproti i v mexickém filmu. Roku 1994 zazářila v oceňovaném retro dramatu Ulička zázraků a tak trochu mexický nádech doprovázel i její velký americký průlom. Robert Rodriguez s vyšším rozpočtem předělával svůj nezávislý debut El Mariachi a do Desperada obsazoval řadu španělsky mluvících herců včetně Antonia Banderase. Hayek přirozeně ztvárnila hrdinův milostný objekt a tehdy se to přihodilo – stal se z ní sexsymbol. „Uvědomila jsem si to při natáčení Desperada. Měla jsem velký problém s milostnou scénou. Celou dobu jsem plakala. Proto v ní nikdy nevidíte dlouhé souvislé záběry – jsou to jen krátké útržky sestříhané dohromady. Většinu času totiž brečím, takže museli vybírat jen krátké použitelné části. Natáčení místo hodiny trvalo osm hodin. Málem mě vyhodili. Nechtěla jsem být před kamerou nahá. Celou dobu jsem myslela na svého otce a bratra.“
Snímek měl v kinech úspěch a všechny recenze se shodovaly na tom, že Salma Hayek je zkrátka sexy. „Byla jsem z toho zmatená. Říkala jsem si: ‚Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.‘“ Minimálně Rodriguezovi se to hodilo a Hayek na jeho žádost předvedla menší striptýz v antologii Čtyři pokoje, kde ale neukázali její obličej. To přitom vedlo k další, tentokrát už bezesporu ikonické spolupráci s režisérem Pulp Fiction. Quentin Tarantino víceméně pro vlastní potěchu napsal striptýzovou scénu v upírském kultu Od soumraku do úsvitu, v níž ho Hayek opět v režii Rodrigueze svádí s hadem na ramenou. „Quentin mi řekl: ‚Mimochodem, budeš tančit s hadem.‘ Já na to: ‚To nemůžu, to nezvládnu. Mám z nich největší hrůzu.‘“ Aby herečku přiměl roli přijmout, Tarantino jí nakukal, že o ni má zájem Madonna a že té by vůbec nevadilo nechat se omotat krajtou. „Takže to vlastně bylo dobře, protože jsem musela překonat svůj největší strach. Při tom tanci jsem se musela uvést do transu… A žádná choreografie neexistovala. Byla to improvizace. Hada přece nemůžete režírovat, protože nevíte, co udělá!“
Hereččina pozice v Hollywoodu se rázem zlepšila a pracovní nabídky k ní začaly proudit, ale také recenze na následnou romantickou komedii Jen blázni spěchají s Matthewem Perrym si všímaly především toho, jak Hayek vypadá. Naplňovaly se tak její obavy, že je velmi špatná herečka, protože se rychle proslavila a začala vydělávat peníze jiným lidem. „Když někomu vyděláváte peníze, nikdy vám neřeknou, jestli jste dobrá, nebo špatná. Je jim to jedno. Věděla jsem, že pokud mám nějaký talent, tohle by ho mohlo zabít. Nikdy jsem nechtěla být slavná špatná herečka!“ Svůj talent mohla okrajově otestovat v další Rodriguezově klasice Fakulta nebo v nekorektní komedii Dogma. Velkou studiovou příležitostí byl steampunkový western Wild Wild West, kde to ale mezi mužskými hvězdami vřelo a Hayek nedostala moc produktivního materiálu. Film navíc kvůli vysokému rozpočtu silně propadl a herečka se mohla důkladněji zamýšlet nad tím, kam svou kariéru směřovat.
Cítila ostatně, že průmysl rozhodl za ni, kým má být jako umělkyně i člověk. „Říkala jsem si: ‚Stala jsem se tím, za co mě oni považovali. Kdy jsem do téhle pasti spadla?‘ Někdo rozhodl, že jsem právě taková, a já jsem se jí stala. A řekla jsem si: Teď to změním. Sama si určím, kým budu. Rozhodla jsem se proto změnit způsob, jakým přistupuji ke své práci, a změnily se tím i moje partnerské vztahy. Nakonec jsem se rozhodla vytvářet projekty pro sebe a další latinskoamerické herečky. Došlo mi, že musím změnit úplně všechno.“ Roku 1999 tudíž založila vlastní produkční společnost Ventanarosa, jejíž iniciační projekt byl pro Hayek splněným vroucným snem.
Dílo mexické malířky Fridy Kahlo herečku fascinovalo už od dětství a filmovou biografii se Hayek snažila nějaký čas prosadit. Až jako producentka měla větší privilegia, sama zařídila obsazení Alfreda Moliny do druhé hlavní role a pro své ztvárnění Fridy si v maskérně nechala krásně srůst obočí, takže tentokrát nehrozilo, že by recenze začínaly i končily u jejího sex-appealu. Naopak, téměř poprvé si místo toho všímaly, že z Mexika přišla i výborná charakterní herečka, která za Fridu obdržela historickou oscarovou nominaci – jako první Mexičanka se ucházela o nejprestižnější filmovou cenu, kterou by prý v případě výhry vystavila v domě, kde malířka kdysi pobývala. Nakonec nevyhrála – radovala se tehdy Nicole Kidman za Hodiny – ale úvodní fázi své hollywoodské kariéry uzavřela jasným stanoviskem: nebyla to špatná herečka, i když přízvuk samozřejmě nezmizel.
Superhrdinská babička se odkládá
Své pomyslné povýšení sice v následných letech nezpeněžila úplně přesvědčivě a filmy jako Když se setmí nebo Zabijáci osamělých srdcí díru do světa neudělaly, ale Hayek už stáčela zrak i k jiným výzvám, k nimž ji Hollywood jakožto ženu – tudíž menšinu – motivoval. V televizním filmu Zázrak v San Ramos se postavila za kameru a upozorňovala, že ženy utvářejí režisérský arzenál průmyslu sotva z deseti procent. Zatímco na plátně se zaskvěla po boku Španělky Penélope Cruz v emancipovaném westernu Sexy Pistols, v soukromí se stavěla do čelních řad bojů za ženská či imigrantská práva. Upozorňovala na násilí páchané na menšinách a byla to právě ona, kdo roku 2017 napsal článek do New York Times, v němž v reakci na hnutí MeToo sdílela své hořké zkušenosti s Harveym Weinsteinem.

„Když se tolik žen odhodlalo veřejně popsat, co jim Harvey provedl, musela jsem se postavit čelem ke své vlastní zbabělosti a pokorně přijmout, že můj příběh, jakkoli byl pro mě důležitý, není ničím víc než kapkou v oceánu bolesti a zmatku. Měla jsem pocit, že už nikoho nebude zajímat moje bolest – možná to byl důsledek toho, kolikrát mi bylo řečeno, především právě Harveym, že nejsem nikdo,“ uvedla ve svém exkluzivním sloupku herečka, která ale v posledních třech dekádách rovněž zaznamenala, že situace se zlepšuje. Nikoli jen její život a postavení, které v soukromí podle všeho pozitivně ovlivnil sňatek s Françoisem-Henrim Pinaultem z roku 2009. Pinault je předsedou představenstva a byl také generálním ředitelem společnosti Kering (dříve PPR), do jejíhož luxusního portfolia patří například Gucci. Hayek (dnes už tedy Hayek Pinault) se dařilo také před kamerami a kromě lukrativních rolí v sérii Machři nebo v Divoších, které otestovaly její žánrový rozsah, se s překvapením ujistila, že v Hollywoodu jí opakovaně zavolají, když její práce zaujme – a to dříve zvykem nebývalo.
„Byla jsem z toho úplně překvapená,“ přiznala upřímně, když ji kontaktovali ohledně návratu do role Sonii Kincaid, výbušné manželky nájemného zabijáka Dariuse Kincaida (Samuel L. Jackson) z akční komedie Zabiják & bodyguard. Zatímco první film byl v podstatě soubojem dvou postav – Ryana Reynoldse coby titulního bodyguarda a Jacksonova zabijáka –, pokračování tuto smrtící kombinaci rozšířilo a Sonia byla náhle středobodem dění. A to Hayek dopředu neočekávala. „Zvlášť proto, že během kariéry jsem měla několik rolí, které patřily mezi divácké favority nebo v nichž jsem byla jednou z nejoblíbenějších postav, a přesto už jsem nikdy nedostala nabídku na další film. Dokonce se mi ze studia ani neozvali kvůli jinému projektu. Zavolali mi úplně v šoku a říkali: ‚Panebože, oni si tě zamilovali!‘ Ale pak mi stejně nic nenabídli.“
Sequel Zabijákova žena & bodyguard neměl roku 2021 valný úspěch a nepovedla se ani sci-fi Blaženost, ale současně vyvstaly další nečekané příležitosti. „Řekla jsem: ‚Zapomeňte na to,‘“ vzpomínala herečka na moment, kdy se dozvěděla, že se s ní chtějí sejít v Marvelu. „Pomyslela jsem si: ‚Bůhví, jakou babičku chtějí, abych hrála.‘ Byla jsem zvyklá slýchat, že budu komparzistka nebo stará prostitutka. A pak mi řekli, že režisérkou je Chloé Zhao, a já na to: ‚Tak dobře! Sejděme se!‘“ Řeč je samozřejmě o smělé a vybočující marvelovce Eternals, v níž si zahrála také Angelina Jolie. Hayek si po padesátce superhrdinský kostým v nejbohatší franšíze dneška ráda navlékla a podepsala s komiksovou stájí kontrakt na vícero filmů. Eternals bohužel u publika nepochodili a také Marvel je časem z kánonu MCU víceméně vyškrtl – alespoň to tak před týmovkou Avengers: Doomsday pořád vypadá.
Hayek se ale díky tomuto filmu seznámila s Jolie, která ji obsadila do svého válečného dramatu Without Blood, jež po dvou letech od festivalové premiéry konečně míří do kin. Hayek, která si zahrála v úvodní epizodě šesté řady Černého zrcadla či v životopisu Ridleyho Scotta Klan Gucci, se na stříbrných plátnech naposledy objevila před třemi lety v rozporuplně přijatém pokračování Bez kalhot: Poslední tanec. Film Stevena Soderbergha přinesl do mužské striptérské ságy emancipaci tak důstojnou, že nikdo jiný než Salma Hayek ji v tomto „erotickém prožitku bez sexu“ nemohl tak přirozeně znázornit. Byla to vlastně tečka za další hereckou kapitolou ženy, která podle mnohých nestárne a „pořád je sexy“. Co asi můžeme očekávat v bodě, kdy tohle opravdu definitivně setřese?
Podívejte se na žebříček nejlepších hereček podle databáze Kinoboxu.
Zdroje: Entertainment Weekly, The New York Times, Variety, The Independent, Oprah.com, Role Recall