ESEJ. Když zkolaboval východní blok a skončila násilná vláda sovětské tyranie, svět liberální demokracie propadl euforii. Zdálo se, že lidstvo po tisíciletích otroctví a krve konečně nalezlo formu, která překonala barbarství a že dějiny dospěly k rozumu, svobodě a možnosti racionálního sebeuvědomění.
Globální ikona Francis Fukuyama tehdy napsal slavný text o „konci dějin“ – o představě, že liberální demokracie není jen vítězem studené války, ale konečnou formou civilizace. Že sice ještě zůstávají diktatury, ale jen jako anachronismy, které dějiny časem smetou.
Jenže vesmír – případně Bůh, nebo snad neustále život zkoušející evoluce – má svůj evidentně velmi černý smysl pro humor. Vždy, když si člověk namlouvá, že „už vyhrál“, dějiny mu vmetou do tváře ty lekce, které plně nepochopil a nezačlenil do své kolektivní imunity.
Právě dnes vidíme, že i během několika dekád je možné proměnit ono zdánlivě věčné vítězství v prach, kdy demokracie bojují o přežití a opět povstávají zdánlivě mrtvé archaické formy moci, brutality a kolektivní i individuální iracionality.
Návrat totalitní silné ruky
Ani tentokrát k tomu destruktivnímu obratu nebylo třeba žádné invaze ani monstrózní diktatury se zázračnou vojenskou technologií. Stačila k tomu paradoxně jedna, dokonce pozitivní věc – nový mediální vynález, který měl spojit svět a přinést pravdu úplně všem: internet.
Když Fukuyama psal svou knihu, internet (původně vzniklý jako armádní pokus rozptýlit komunikační uzly, aby nebyly zranitelné při nepřátelském útoku) už existoval. Ve své knize se o něm ale ani slovem nezmínil, patrně ho nepovažoval za nic podstatného. Už vůbec ne za médium, které z jeho vize udělá největší dějinný trapas moderního myšlení.
Neviděl, že právě v této oblasti – v reakci na příchod nového mediálního prostředku – už lidstvo v obdobné pozici dvakrát v dějinách stálo. Pokaždé následovala epocha chaosu, masové hysterie, genocid a pád do ještě brutálnějších totalitních struktur.
Netušil, že liberální Západ, omámený vítězstvím vlastní racionality, během pár desítek let sklouzne do iracionality tak hluboké, že začne opět žít na „ploché Zemi“ a bude volat po návratu totalitní silné ruky.
A co je horší – tentokrát nebude bojovat jen proti nějaké vnější velmoci, ale zejména proti vlastnímu obyvatelstvu, proměněnému tím novým mediálním zázrakem v armádu fanatiků ochotných zničit svou kolektivní entitu, i kdyby byla toho času tou nejlidštější a nejblahobytnější entitou světa. Tou, která dle „konce dějin“ měla vyhrát navždy.
Ale těžko se zlobit na Fukuyamu. To, co on netušil tenkrát, si většina lidí nepřipouští ještě dnes. Zdá se totiž, že dějiny novověkého lidstva – a zejména jejich nejtemnější kapitoly – jsou dány především neschopností iracionálního, nevědomého člověka reagovat na nové masové mediální prostředky, ke kterým ještě neexistuje kolektivní imunita.
Moderní internetový fašismus
V novověkých dějinách existovaly, či existují tři „fašistické“ epochy (dále toto slovo používáme bez uvozovek) — období, v nichž nové médium a jeho lži vynesly na svět z lidského podvědomí ty nejtemnější pudy a projekce. Jakákoli souběžně probíhající krize, zvyšující frustraci obyvatel, pak jejich účinek zesiluje.
Knihtiskový fašismus – éra čarodějnických procesů a masové démonologie. (Většina lidí netuší, že po dvě století byly důsledky tohoto vynálezu převážně negativní.)
Audiovizuální fašismus (rozhlasový, filmový atd.) – éra nacisticko-komunistická. (Tuto epochu ještě v kolektivní paměti někteří máme.)
Internetový fašismus – éra, která je teprve v počátcích; současnost. (Zde ještě většina netuší, jak děsivá katarze je nejpravděpodobnější.)
Současný internetový fašismus už nemá ideologii v klasickém slova smyslu a nemá ani jasnou tvář svého vůdce. Je multidimenzionální, fluidní, beztvarý, schopný se přizpůsobit jakékoli podobě a jakémukoli publiku. Mnoho lživých narativů nahrazuje jednu centrální lež o čarodějnicích či Židech.
Jeho kolektivním cílem je likvidace demokratické společnosti – návratem k překonaným formám totality; nezamýšleným, ale pravděpodobným kauzálním vyústěním je globální kolaps.
Říše, která se sama nazývala „Svatou“ a „Třetím Římem“, se přitom topila v barbarském středověku, kde Bůh byl bič a car jeho kat.
Stále ještě platí myšlenka, že fašismus je především systém, který záměrně potlačuje objevování pravdy ve prospěch vytvoření a udržování nespravedlivého společenského řádu pomocí fikcí, lží, fantazií a bludů.
Tento text ukazuje, proč právě Rusko přináší v poslední fašistické fázi novověku zkázu celé civilizace. Proč právě Rusko je hlavním iniciátorem, zemí, která vnitřně touží po apokalypse jako po posledním východisku – po destrukci světa, jenž je svobodnější, tvořivější a lidštější než ona sama.
Na počátku tohoto démonického vývoje nestála paradoxně síla, ale primitivnost, nesvoboda a negramotnost, které Rusko kdysi ochránily před prvním – čarodějnickým – fašismem po vynálezu knihtisku.
Právě tato neprožitá a nepochopená historie médií se však nakonec zkoncentrovala do jednoho století, v němž Rusko zhustilo všechny tři fašismy do jediného mediálního démona, který navíc nikdy nebyl vystaven sebereflexi.
A proto dnes tato nekorigovaná síla směřuje k rozvratu všeho, co nazýváme humánní civilizací.
Rusko a chybějící osvícenská imunita
Raději ještě jednou: jak se mohlo stát, že nakonec právě Rusko – oligarchická, amorální, imperiální říše vedená sociopaty vraždícími bezohledně po staletí miliony vlastních lidí – dokázalo ovládnout tuto novou internetovou, nehmotnou formu moci a rozvrátit evolučně vyspělejší a bohatší státy a jejich bloky? Odpověď nemají IT specialisté, ale historici.
Zatímco Západ prošel po vynálezu knihtisku peklem čarodějnických procesů a nakonec i očistou osvícenství, Rusko zůstalo v této fázi mimo dějiny. Bylo mediálně zaostalé, téměř negramotné a postavené na své masové formě otrokářství.
Leninské inkvizice nahradily ty církevní. Čarodějnice vystřídali kulaci, buržoazie, intelektuálové — lidé schopní myslet.
Pro Rusko nebyl knihtisk revolucí, ale exotickou kuriozitou – jako nový iPhone pro pralesní kmen bez signálu. Právě tato mediální zaostalost ho paradoxně ochránila před evropským šílenstvím čarodějnických hranic i náboženských válek, které rovněž měly základ v knihtisku a snadné možnosti šířit nové evangelikální varianty křesťanství.
Jenže spolu s tím přišlo o něco zásadního – o osvícenskou imunitu vůči mediálnímu šílenství. O chápání potřeby reflexe. Ruská masa se nikdy nenaučila individuálně posuzovat pravdivost předkládaného. Co sdělila vrchnost, bylo odjakživa pravda. Kdo to tak nevnímal, zemřel. To platí i v dnešním Rusku.
Dokonce ještě dávno po průmyslové revoluci na Západě vypadal svět ruského nevolníka, tedy ne-člověka, tvořícího tehdy tři čtvrtiny ruské populace, takto: bahno, chlast, hlad a modlitby. Svět, který ustrnul ve středověku, zatímco Anglie už duněla parními stroji a Francie tiskla filozofické encyklopedie.
Nevolník nebyl občan ani člověk v právním smyslu — byl negramotný majetek, položka v seznamu inventáře, kterou šlechtic mohl prodat, vyměnit či darovat jako pytel obilí. Mohl být zbit, znásilněn nebo zabit bez trestu, protože jeho hodnota byla pouze ekonomická.
Gramotnost byla cizí magie – číst uměl jen kněz, jediný prostředník mezi nebem a carskou zvůlí, zároveň soudce, zapisovatel i dohlížitel nad poslušností. Každé slovo zvenčí přicházelo jako hrozba, každá změna jako rouhání.
Všechno mělo božský důvod: nemoc, smrt i bídu. Car, Bůh a ďábel tvořili dokonalý trojúhelník strachu, který držel miliony lidí v mentálním zajetí. (Car nepotřeboval pálit svůj majetek na hranicích, stejně jako si dnes nepoškrábete vlastní auto.) V hlavách těchto lidí neexistovalo „já“, jen „duše“ určená k trpění a poslušnosti.
Západ už dávno vstoupil do věku vědy, železnic a ústavy, ale Rusko zůstalo zamrzlé v otroctví, náboženském deliriu a nevzdělanosti. Říše, která se sama nazývala „Svatou“ a „Třetím Římem“, se přitom topila v barbarském středověku, kde Bůh byl bič a car jeho kat.
A právě z této nekonečné temnoty, z pokoření a zoufalství, se zrodila ta nevykořenitelná ruská duše – směs fanatismu, fatalismu, alkoholismu a zuřivé oddanosti tyranům, která později porodila Leninův bolševismus i současný Putinův fašismus. Stačilo ji naučit číst a sjednotit v nenávisti.
Až v závěru 19. století začala carská moc podporovat gramotnost a mírně rozvolňovat přísnou informační kontrolu. Tento krok, původně zamýšlený jako modernizační, otevřel stavidla katastrofě. Gramotnost prudce vzrostla, jenže bez kulturní imunity. Lidé začali reagovat stejně, jako Evropa tři století předtím – iracionálně, davově, mesianisticky.
Zatímco Západ měl v 16. století své démonologické traktáty, Rusko mělo na počátku 20. století marxistické brožury.
Tří fašismy v jediném století
Rusko, bez zkušenosti s osvícenstvím, zopakovalo evropské šílenství — jen s vylepšenou technologií a většími oběťmi. Leninské inkvizice nahradily ty církevní. Čarodějnice vystřídali kulaci, buržoazie, intelektuálové — lidé schopní myslet.
Mechanismus zůstal stejný: vytvoření démonického nepřítele, mediální hysterie, kolektivní psychóza a masové vyvražďování.
Nikdo podstatný v Rusku nepojmenoval zrůdnost systému. Možná občas na povrchu, v „hlubinách ruské duše“, ale nikdo nevystavil skutečné reflexi jejich násilnou masovou degeneraci.
Zatímco Evropa po 15. století upalovala ženy za spolčení s ďáblem, bolševické Rusko začalo „upalovat“ celé společenské třídy, protože se masově dočetlo, že právě takto dojde k novému ráji. A dovedlo tento proces k průmyslové dokonalosti. Němečtí nacisté se měli od koho učit.
Ihned po získání gramotnosti a prvního „upalování“ buržoazních „čarodějnic“ skočilo Rusko rovnou do dalšího ideologického fanatismu, hnaného novými mediálními prostředky, které Západ technicky vytvořil. Společně s Hitlerem začalo světovou válku.
Ale ani tento druh mediálního fašismu — rozhlasový a filmový — neskončil sebereflexí, nýbrž „vítězstvím“.
Zatímco Německo po válce prošlo denacifikací, jeho počáteční spojenec Rusko válku zakončilo triumfem, který jeho nemoc legitimizoval. „Porazilo fašismus“, který původně nechtělo porazit, ale bylo k tomu donuceno Hitlerovým rozhodnutím porušit dohody.
A tak si Rusko opět nevšimlo, že fašismus dalším selháním sebereflexe pokračuje dál. Fašismus se nevytratil, jen se tam jmenoval jinak. Fanatické vraždění vnitřních nepřátel pokračovalo a rozšířilo se i do zemí, které SSSR ovládl.
Ani po kolapsu tohoto modelu ve formě SSSR se žádná katarze opět nedostavila. Realita a pravda byly emociálně tak hluboce nepříjemné, že se jim bránili téměř všichni, podobně jako dnes někteří „dezoláti“ informacím, že vakcíny z nich neudělají Gatesovy „zombie“. Prohlédnutí by bylo pro Rusy tak kruté, že se jím raději nikdo neobtěžoval.
Nikdo podstatný v Rusku nepojmenoval zrůdnost systému. Možná občas na povrchu, v „hlubinách ruské duše“, ale nikdo nevystavil skutečné reflexi jejich násilnou masovou degeneraci.
Jak pravil nedávno car Putin, válka je součástí naší duše. A tak systém a nevědomé mozky, které vytvořil, přežily — tiše, bez trestu, jen s novým názvem, logem a hymnou. Se stejnými bezohlednými sociopaty ve vedení.
Komprimovaný mediální fašismus
Když přišel internet, mělo Rusko rázem všechny viry minulosti i přítomnosti bez jakékoliv imunity: knihtiskovou uniformitu, audiovizuální emocionalitu a digitální rychlost. Západ mu ji prodal jako lano, na kterém bude záhy oběšen.
Rusko tedy všechny tři mediální fašistické epochy vměstnalo v nepřerušované návaznosti do jediného století — a co je nejpodstatnější, opět zcela bez sebereflexe.
Tím vznikl komprimovaný mediální fašismus — démon, který chce zničit Západ i demokracii jen za to, že potvrzují jeho vlastní méněcennost. Nenávidí svobodu, protože ji nedokáže unést; nenávidí spravedlnost, protože ji neumí a nechce vytvořit.
Rusko bohužel pochopilo, že i největší demokracii planety lze zničit zevnitř – stačí jen trvale dráždit její amygdalu. Internet jim dal možnost využít k tomu doslova každou vteřinu.
Západní civilizace žila v přesvědčení, že osvícenství trvale zvítězilo, že jeho racionalita a pravda jsou vždy vítězným principem evoluce, že média slouží k diskusi, že nastává „konec dějin“.
Rusko na základě své nepřerušované temné historie vědělo, že média jsou zbraně — a jak svobodu Západu použít k jeho vlastnímu zničení.
Mozky lidí lze totiž stále stejně měnit; existují nástroje, které je znovu a znovu přimějí upalovat nebo zplynovat domnělé nepřátele, přimějí je fanaticky nenávidět vlastní kolektivní entitu.
A tak se Rusko nezastavilo u sebe doma, tiše a nenápadně podporovalo proměnu mozků v konkurenčních režimech, protože nové hlavní médium světa jim tu možnost v rámci svobody dalo.
Trump jako nejdůležitější produkt
Nejdůležitější politický produkt tohoto převážně ruského internetového fašismu je ovšem Donald Trump. Není to ideolog a myslitel, ale extrémně vyšinuté, neomezitelné monstrum – patologicky narcistické a podvědomím hnané. Konečná evoluční verze člověka nechápajícího kolektivní dimenzi svého vlastního druhu.
Vznikl přesně tam, kde se protnuly tři proudy: frustrace globalizovaného davu, marketing sociálních sítí a ruský rozeštvávací inženýring.
Rusko bohužel pochopilo, že i největší demokracii planety lze zničit zevnitř – stačí jen trvale dráždit její amygdalu. Internet jim dal možnost využít k tomu doslova každou vteřinu.
Trump byl zvolen navzdory své maximální nekompetentnosti (naopak právě pro ni) díky internetu a ruské rozeštvávající mašinerii, která dokázala udělat z národa hrdého na svou svobodu národ plný konspiračních nenávistných pošuků. Hluboce přesvědčených, že jim Bůh seslal sexuálního predátora, lháře, korupčníka a v neposlední řadě sociopatického protofašistického šílence, aby ochránil jejich duchovní a mravní čistotu.
Snad každému je jasné, že bez ruské práce se sociálními sítěmi by se něco takového během pár let vůbec nemohlo odehrát. Proto mohl být ten někdejší Fukuyamův svět bez internetu tak bezelstně optimistický.
Trumpův jazyk, vulgarita i mediální taktika jsou repliky virální logiky: krátké, emocionální, polarizující, neověřitelné, ale nakažlivé. Amerika, která kdysi přinesla světu první svobodný tisk, se tak stala první obětí svého vlastního digitálního potomka.
Republikánská strana, kdysi opřená o konzervativní intelekt, se proměnila v tribalistickou, konspirační, fanatickou masu, která chce opět s náboženskou horlivostí upálit všechny čarodějnice, co jí stojí v cestě: elity, liberály, vědce... Všechny, co jejich fašismus odmítají.
A právě v tom je ruský rukopis nejzřetelnější – ne v obsahu, ale ve formě: v proměně jazyka svobody v jazyk podezření. Amerika nepadla pod tanky, ale postupně padá jen pod vlastními stále iracionálnějšími komentáři.
Proto Trump ve skutečnosti nechce porazit Rusko — stejně jako monstrum nechce zabít svého Frankensteina. Většinou se s ním ale pro zřejmou podobnost autora a díla nakonec dohodne a spojí.
Trump je symptom, nikoli příčina. Stejně jako každý předchozí vůdce fašistické éry se zrodil z médií, která přestala sloužit pravdě a začala živit emoce.
V tom je univerzální dějinný vzorec: když se technologie šíření informací vyvine rychleji než lidská schopnost rozlišovat pravdu, civilizace se zhroutí do svých nejprimitivnějších vrstev. Internet pouze završil tento cyklus — udělal z každého člověka nejen oběť, ale i šiřitele.
To, že Trump nenávidí každého, kdo mu vzdoruje, až do míry ochoty otevřeně volat po jejich likvidaci — a tedy by neměl nejmenší problém s ‚řešeními‘ předchozích fašistických forem — vidíme na jeho aktuálním požadavku trestat smrtí demokratické politiky s armádní minulostí jen za to, že upozornili vojáky a policisty na jejich právo odmítnout rozkazy, které by byly v rozporu se zákonem.
Spolu s Trumpovou dlouhodobě zjevnou afinitou k fašistickému Rusku — a jeho odporem k řadě demokratických států i jejich představitelů — představuje tato dynamika hrozbu, jaké demokratické společnosti nečelily již téměř celé století.
Autor vystudoval biochemii na VŠCHT. Dva roky cestoval převážně po Asii a Oceánii. Dnes žije „na samotě u lesa“ v českém pohraničí. Zajímá se o ekologické otázky, psychologii, fenomén dezinformací a jejich vliv na vývoj člověka i směřování celé společnosti.
