Jako malé miminko se Adélka vyvíjela přesně tak, jak by měla. Ve správnou dobu pásla koníčky, přetáčela se, seděla, stála i chodila. V jedné věci ale za svými vrstevníky po prvních narozeninách začala trochu zaostávat. Nechtělo se jí do mluvení. Jen opakovala slabiky. A v době, kdy ostatní děti už začínaly spojovat věty, ona si vystačila s pár jednoduchými slůvky. Dnes je jí dva a půl roku, ale žádná velká změna se nekoná.
„Říká máma, táta, babí, ham, kuk a podobně, ale že by zkoušela něco nového, to ne. Opakovat po mně se jí vůbec nechce. Zasekne se a dělá, že tam není. Už si s ní vůbec nevím rady. Pediatr říká, že je to normální. Prý některé děti to tak mají. A jinak je úplně zdravá. Dobře slyší, vnímá, udrží kontakt… Já si ale stejně připadám jako ta nejhorší matka na světě. Zvláště když přijdeme k někomu na návštěvu. Koukají na mě skrz prsty, že Adélka nekomunikuje. Slovním projevem je na úrovni ročního dítěte. Třeba švagrová mi nikdy neopomene otlouct o hlavu, že její Tobíček už v roce a půl mluvil ve větách, diskutoval s ní o všem možném. Nad naší dcerou jen udiveně zdvihá obočí. A plaší mě, jestli s ní nebude něco v nepořádku. Že ona už by dávno navštívila psychologa, kdyby její dítě bylo takhle divné,“ trápí se Soňa, která si kvůli tomu v duchu představuje katastrofické scénáře. Snaží se ale věřit zkušenému dětskému lékaři.
Jinak neprobíhají ani návštěvy u kamarádek. Řeč se po chvilce vždy stočí na Adélčiny řečové schopnosti. A to i u bezdětných přátel. „Stále dokola se mě ptají, jestli jí třeba čtu, dost na ni mluvím, jestli se jí věnuji. Ne asi! Snažím se jí číst každou chvíli. Nebo si s ní prohlížet knížky, ukazovat jí věci v nich. Jenže ona u toho vždy vydrží jen pár minut. Pak mi knihu vezme, zahodí ji a jde si stavět kostičky. Mám pocit, že ji ani moc nezajímají pohádky, které čtu večer. Hraje si při tom, má úplně jiné zájmy, než mě poslouchat. Stejně tak na ni neustále mluvím i během dne. Pořád něco říkám, vybízím ji k opakování, ale bez většího úspěchu. Nepomáhají prosby, sliby, strašení, zkrátka nic,“ neví si s dcerou rady Soňa. A tak se dál snaží a doufá, že se situace už brzy změní. Než se tak ale stane, příbuzným i kamarádkám se vyhýbá, co jen to jde.
„Nechci pořád něco vysvětlovat, obhajovat, stále dokola poslouchat nevyžádané rady ani vychvalování jejich dětí. Ubližuje mi to. A pak o sobě začínám i pochybovat. Co když jsem něco přece jen zanedbala? Je to moje první dítě… Kde mohla nastat chyba? Manžel mě naštěstí uklidňuje, že jsem skvělá máma, stojí při mně. Ale abych si tuhle masáž od okolí dopřávala dobrovolně a často, to raději než na návštěvu jedu s dcerou na výlet do přírody,“ dodává Soňa.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články