Když policisté v lednu 1979 začali rozplétat vraždu dvou mladých žen v Bellinghamu ve státě Washington, Kenneth Bianchi byl jedním z prvních lidí, které museli prověřit. Karen Mandic a Diane Wilder přijal nabídku placené práce v domě, jehož majitelé odjeli na dovolenou. Nabídku jim zprostředkoval muž, který objekt hlídal pro bezpečnostní společnost a tvrdil, že potřebuje pomoc.
Tím mužem byl Bianchi.
Karen a Diane se už domů nevrátily. Jejich těla byla nalezena v kufru automobilu. Obě ženy byly spoutány, sexuálně napadeny a uškrceny. Bianchi se zpočátku snažil vytvořit dojem, že se stal pouze posledním člověkem, s nímž byly v kontaktu. Vyšetřovatelé však našli textilní vlákna z jejich oblečení v hlídaném domě, biologické stopy spojující Bianchiho s oběťmi a další důkazy potvrzující, že znal podrobnosti, které mohl znát jen pachatel.
Bellinghamská policie navíc zjistila, že podezřelý před příchodem do Washingtonu žil v Los Angeles. Tamní kriminalisté po vyslechnutí jeho jména okamžitě zpozorněli. Některé z jeho dřívějších adres se totiž objevovaly v okolí míst spojených s případem, který celé město děsil déle než rok.
Policie do té doby hledala pachatele známého jako Hillside Strangler, tedy Škrtič z kopců. Teprve Bianchiho zatčení ukázalo, že nešlo o jednoho muže.
Chlapec, který se naučil nahrazovat realitu příběhem
Kenneth Alessio Bianchi se narodil 22. května 1951 v Rochesteru ve státě New York a jako několikaměsíční dítě byl adoptován Nicholasem a Frances Bianchiovými. Jeho dětství bývá v populárních převyprávěních případu popisováno jako dlouhý seznam varovných příznaků. Takový pohled je však zavádějící. Noční či denní pomočování, zdravotní obtíže, školní problémy ani komplikovaný vztah s rodiči samy o sobě nevysvětlují pozdější násilí a nejsou předzvěstí sériového vraždění.
Důležitější než jednotlivé dětské projevy byl vzorec, který se postupně upevňoval. Bianchi podle lidí ze svého okolí lhal už od raného věku. Ve škole dosahoval horších výsledků, než odpovídalo jeho naměřeným schopnostem, vyhýbal se zkouškám a obtížně přijímal požadavky, které vyžadovaly vytrvalost. Když mu bylo třináct let, zemřel jeho adoptivní otec. V následujících letech se jeho vztah k matce i autoritám dále zhoršoval.
Z těchto skutečností nelze vyvodit, že směřoval k vraždám. Ukazují však člověka, který si velmi brzy osvojil zvláštní způsob řešení nepříjemné reality: místo aby změnil své chování, změnil její popis.
Bianchi nemusel být neúspěšný student. Mohl tvrdit, že mu okolí nerozumí. Nemusel přiznat, že nedokáže udržet zaměstnání. Mohl si vymyslet nemoc nebo konflikt s nadřízeným. Nemusel získat kvalifikaci. Stačilo přesvědčit druhé, že ji má.
Po střední škole krátce studoval policejní vědu a psychologii, ale studium nedokončil. Touha stát se policistou přesto zůstala jednou z mála stálých ambicí jeho dospělého života. Opakovaně se hlásil k policejním sborům, avšak neuspěl. Pracoval proto alespoň jako bezpečnostní pracovník, což mu umožňovalo nosit uniformu, pohybovat se v blízkosti skutečných policistů a vystupovat jako člověk pověřený ochranou pořádku.
Ani v zaměstnání však autoritu neprožíval jako odpovědnost. Využíval ji především k vlastnímu prospěchu. Při práci ostrahy kradl zboží, které měl chránit. Během devíti let po ukončení střední školy vystřídal nejméně dvanáct zaměstnání. Když se jeho partnerka začala ptát na častou nepřítomnost v práci, vymyslel si rakovinu. Příběh rozvíjel tak přesvědčivě, že ji nechával čekat před nemocnicí, zatímco údajně podstupoval léčbu. Ve skutečnosti byl zdravý.
Lhaní v jeho případě nebylo pouze prostředkem k zakrytí jednotlivého selhání. Stávalo se náhradou za skutečně vytvořenou identitu.
Los Angeles jako město, kde se člověk mohl vydávat za kohokoliv
V roce 1976 se Bianchi přestěhoval do Los Angeles. Začal se stýkat se svým výrazně starším bratrancem Angelem Buonem, majitelem dílny na čalounění automobilů v Glendale. Buono byl hrubý, výbušný a otevřeně pohrdal ženami. Měl za sebou násilné vztahy a zkušenosti s kuplířstvím. Mladší bratranec v něm patrně viděl muže, který dokázal získat to, po čem Bianchi toužil: peníze, ženy a moc bez nutnosti respektovat pravidla.
Jejich vztah nelze jednoduše popsat jako spojení vůdce a podřízeného. Buono byl dominantnější a zkušenější, ale Bianchi nebyl bezmocným následovníkem. Přinášel do dvojice jiné schopnosti. Působil uhlazeněji, dokázal hovořit přesvědčivě a snáze získával důvěru. Vyšetřovatelé mu později přezdívali „Slick Ken“, což by se dalo přeložit jako uhlazený či vychytralý Ken.
Oba muži nejprve ovládali mladé ženy, které nutili k prostituci. Už v této fázi se objevily prvky pozdějšího vražedného chování: izolace, sexuální násilí, ponižování, vydávání se za autority a přesvědčení, že ženy existují jako prostředek k uspokojení jejich potřeb.
Bianchi se v Los Angeles zároveň snažil přiblížit dalšímu vysněnému povolání. Začal se vydávat za psychologa a sexuálního terapeuta. Přesvědčil skutečného odborníka, aby mu umožnil využívat kancelář a telefonní službu. Vytvořil inzerát, v němž předstíral, že hledá psychologa do své ordinace, a od uchazečů si nechával posílat životopisy, vysvědčení a údaje o vzdělání. Získané dokumenty potom využíval k výrobě falešných diplomů se svým jménem.
Jeho partnerka údajně věřila, že se psychologem skutečně stal. Bianchi ji dokonce vzal do „ordinace“ a provedl s ní test pomocí inkoustových skvrn.
Nešlo o bezvýznamné fantazírování. Bianchi dokázal vybudovat dostatečně propracovanou kulisu, aby v ní ostatní začali jednat podle role, kterou si přisvojil. Falešná identita fungovala, protože obsahovala známé znaky autority: kancelář, odborné knihy, telefon, titul a sebejistý způsob vystupování.
Stejný princip později použil při únosech.
Falešný odznak otevíral dveře, které by násilí zavřelo
Od října 1977 do února 1978 bylo v Los Angeles a jeho okolí zavražděno deset žen a dívek. Jejich těla byla odkládána na svazích, u silnic a na dalších viditelných místech. Protože policie původně předpokládala, že hledá jediného pachatele, média začala používat označení Hillside Strangler.
Oběťmi byly devatenáctiletá Yolanda Washington, patnáctiletá Judith Miller, jednadvacetiletá Elissa „Lissa“ Kastin, dvanáctiletá Dolores Cepeda, čtrnáctiletá Sonja Johnson, dvacetiletá Kristina Weckler, osmadvacetiletá Jane King, osmnáctiletá Lauren Wagner, sedmnáctiletá Kimberly Martin a dvacetiletá Cindy Hudspeth. Nebyly jedním „typem“ ženy, jak se zpočátku snažili někteří vyšetřovatelé předpokládat. Byly mezi nimi studentky, pracovnice v pohostinství, začínající herečka, dívky na útěku i ženy živící se prostitucí. Spojovala je především zranitelnost v okamžiku, kdy se s pachateli setkaly.
Bianchi a Buono se před některými oběťmi vydávali za policisty z mravnostního oddělení. Používali falešné odznaky, pouta a autoritativní tón. Ženám tvrdili, že je musí vyslechnout nebo odvést na stanici. Oběť tak nestála před zjevně násilným cizincem, ale před člověkem, který vypadal jako představitel zákona.
Právě tato metoda vypovídá o Bianchiho psychologii více než samotná záliba v uniformách. Nechtěl pouze vypadat jako policista. Chtěl využívat automatickou poslušnost, kterou policejní symboly vyvolávají. Falešný odznak mu umožňoval přeměnit důvěru společnosti v nástroj kontroly.
Většina obětí byla odvezena do Buonova domu nebo dílny, kde byly spoutány, sexuálně napadeny a uškrceny. Pachatelé poté těla očistili a odvezli na jiná místa. Způsob jejich odkládání někdy působil jako vědomá zpráva policii a veřejnosti. Los Angeles zachvátil strach natolik silný, že policisté dostali pokyn, aby nepronásledovali ženy, které před nimi začnou utíkat. Vedení sboru si uvědomovalo, že každé setkání s neoznačeným vozem či mužem ukazujícím odznak může vyvolat paniku.
Do začátku roku 1978 pracovalo na případu více než 160 policistů. Shromáždili tisíce stop, prověřovali tisíce lidí a využívali tehdy relativně novou počítačovou databázi. Přesto Bianchiho jméno, ačkoliv se v materiálech několikrát objevilo, nedokázali spojit do jednoho obrazu. V různých dokumentech bylo navíc napsáno odlišně.
Muž, který celý život přeskakoval mezi zaměstnáními, adresami a rolemi, se dokázal ztratit i uvnitř policejních záznamů.
Ve dvojici se násilí nemuselo nikomu zdát výjimečné
Společné pachatelství umožnilo oběma mužům vytvořit uzavřený systém, v němž se jejich chování vzájemně potvrzovalo. To, co by osamělému člověku mohlo připadat jako nepřekročitelná hranice, se ve dvojici měnilo v možnost, návrh a nakonec rutinu.
Buono mohl Bianchimu poskytovat pocit, že brutalita je projevem mužské převahy. Bianchi naopak přinášel schopnost plánovat, klamat a navazovat kontakt. Jeden druhému nemuseli násilí vnucovat. Stačilo, že je normalizovali.
V podobných dvojicích se navíc snadno rozptyluje odpovědnost. Pachatel může sám sebe přesvědčovat, že skutečnou vůli měl ten druhý, že pouze přihlížel nebo že pokračoval ze strachu. Bianchi tento výklad později využíval. V některých verzích událostí vykresloval Buona jako rozhodujícího násilníka a sebe jako člověka, který se dostal pod jeho vliv.
Jejich věkový rozdíl a Buonova dominance takové vysvětlení částečně podporovaly. Je však nemožné udržet je ve chvíli, kdy se podíváme na to, co Bianchi udělal po odchodu z Los Angeles.
Když zmizel Buono, vraždění pokračovalo
Bianchi se svou partnerkou a malým synem odešel do Bellinghamu ve státě Washington. Losangeleské vraždy přestaly a policejní tým se začal postupně rozpadat. Zdálo se, že pachatel mohl zemřít, být uvězněn za jiný čin nebo jednoduše odejít.
Bianchi zatím znovu získal práci v bezpečnostní službě. Měl přístup k domu, jehož majitelé byli na dovolené, a mohl působit jako důvěryhodný muž, který pouze organizuje pomocné hlídání. Karen Mandic, dvaadvacetiletou pracovnici obchodu a studentku, znal z dřívějšího zaměstnání. Sedmadvacetiletá Diane Wilder byla její přítelkyně.
Dne 11. ledna 1979 obě ženy nalákal do hlídaného domu pod záminkou placené práce. Tam je spoutal, sexuálně napadl a uškrtil. Poté jejich těla umístil do kufru automobilu Karen Mandic.
Bez Buona zopakoval základní strukturu losangeleských zločinů: důvěryhodná nabídka, zneužití pracovního postavení, kontrolované prostředí, spoutání, sexuální násilí a uškrcení. Nešlo o spontánní čin vyvolaný konfliktem. Bianchi vytvořil situaci, v níž měl nad oběma ženami úplnou převahu.
Forenzní důkazy později podpořily jeho přiznání. V domě byla nalezena vlákna z oblečení obětí, na jejich oděvech biologické stopy a jejich těla se nacházela přesně tam, kde je ve své výpovědi popsal. Washingtonský soud tyto důkazy připomněl ještě o desítky let později, když odmítal Bianchiho další tvrzení, že byl nevinný a přiznal se jen pod vlivem hypnózy.
Samostatné vraždy jsou nejpřesvědčivější odpovědí na otázku, zda Bianchiho stvořil Angelo Buono. Starší bratranec mohl jeho násilí urychlit, posílit a poskytnout mu prostředí, v němž se mohlo rozvinout. Nevložil mu je však do mysli.
Jakmile Bianchi získal vlastní prostor a příležitost, nepotřeboval už spolupachatele.
Do vyšetřovací místnosti vstoupil Steve Walker
Bianchi byl zatčen 12. ledna 1979. Když se začaly hromadit důkazy a stát oznámil úmysl požadovat trest smrti, změnil svou obhajobu. Začal tvrdit, že vraždy nespáchal Kenneth Bianchi, ale jiná osobnost žijící v jeho těle.
Jmenovala se Steve Walker.
Dobové označení „mnohočetná porucha osobnosti“ se dnes nahrazuje termínem disociativní porucha identity. Její podstatou nemá být vědomé hraní různých rolí, ale závažné narušení identity, paměti a prožívání. Bianchi tvrdil, že Steve byl agresivní částí jeho osobnosti, zatímco on sám si jeho činy nepamatoval.
Při vyšetření byl opakovaně hypnotizován. Dva odborníci obhajoby dospěli k názoru, že skutečně trpí vícečetnou osobností. Jeho proměna před kamerou působila přesvědčivě: změnil hlas, držení těla i způsob vyjadřování. „Steve“ byl sebevědomější a otevřeněji hovořil o násilí.
Jiní odborníci však začali pochybovat. Psychiatr Martin Orne, specialista na hypnózu a předstírání psychických poruch, si všiml, že Bianchiho projevy reagují na nápovědu. Když bylo naznačeno, že lidé s touto poruchou mívají více než dvě osobnosti, objevila se další postava. Když mu odborníci vysvětlili určitý příznak, Bianchi ho začal vykazovat.
Hranice mezi jeho údajnými osobnostmi nebyly stabilní. Měnily se podle toho, co od něj vyšetřující očekávali. Stejně proměnlivá byla jeho tvrzená ztráta paměti. Bianchi si někdy nepamatoval informace, které by podporovaly jeho vinu, ale dokázal si vybavit podrobnosti, které potřeboval k vytvoření přesvědčivého příběhu.
Orne a jeho spolupracovníci později popsali případ v odborné studii. Dospěli k závěru, že Bianchi vědomě hrál roli hypnotizovaného člověka a příznaky vícečetné osobnosti napodoboval. Podle jejich hodnocení odpovídalo jeho chování antisociální poruše osobnosti v kombinaci se sexuálním sadismem. Nešlo přitom o vysvětlení, které by automaticky vedlo k vraždě. Autoři zdůrazňovali právě spojení sexuálně násilných impulzů s nedostatkem empatie, manipulativností a ochotou překračovat práva druhých.
Osobnost, kterou si vypůjčil od skutečného člověka
Nejzávažnější problém Bianchiho obhajoby nevzešel z psychiatrického testu, ale z běžné policejní práce.
Vyšetřovatelé hledali kohokoliv, kdo by Bianchiho znal jako Steva Walkera. Místo důkazu o dřívější existenci druhé osobnosti našli skutečného člověka jménem Thomas Steven Walker. Byl jedním z psychologů, kteří odpověděli na Bianchiho falešný pracovní inzerát a poslali mu doklady o svém vzdělání.
Bianchi jeho údaje použil při získávání falešných diplomů. Institucím psal pod Walkerovým jménem a žádal, aby mu poslaly nové dokumenty, nejlépe bez vyplněného jména, které mohl nechat nahradit vlastním.
Steve Walker tedy nebyl skrytou osobností vzniklou v Bianchiho dětství. Byl skutečným psychologem, jehož identitu se Bianchi pokusil ukrást ještě před zatčením.
Tento objev spojuje téměř všechny podstatné části jeho života. Bianchi si nevymyslel druhé já novým způsobem. Použil stejnou techniku, kterou již dříve získával odborné tituly, zaměstnání a důvěru. Vybral existující identitu, odstranil jejího původního nositele a přivlastnil si její význam.
Když chtěl vypadat jako policista, použil odznak.
Když chtěl působit jako psycholog, použil cizí diplom.
Když chtěl uniknout odpovědnosti za vraždy, použil cizí jméno jako další osobnost.
Nešlo o dvě osobnosti, ale o jeden trvalý mechanismus
Bianchiho případ svádí k otázce, která z jeho tváří byla skutečná. Zda to byl uhlazený mladý muž, starostlivý otec, ctižádostivý policista, falešný terapeut, násilník po boku Buona, samostatný vrah v Bellinghamu nebo bezmocný pacient ovládaný Stevem Walkerem.
Pravděpodobnější odpověď zní, že všechny tyto role vytvářel jeden člověk podle aktuální potřeby.
Jeho identity nebyly oddělenými částmi mysli. Byly nástroji. Každá mu umožňovala získat něco, co považoval za své právo: respekt, peníze, sexuální přístup k ženám, autoritu nebo mírnější trest. Když jedna přestala fungovat, nahradil ji jinou.
Podstatou jeho dvojího života proto nebyl jednoduchý kontrast mezi spořádaným občanem a tajným vrahem. Bianchi žádný pevný veřejný život dlouhodobě nevybudoval. Nedokázal udržet kariéru, manželství ani stabilní vztah. Jeho fasáda se neustále měnila, protože nebyla založena na skutečně dosažených schopnostech nebo závazcích.
Stálou součástí nebyla konkrétní role, ale přesvědčení, že skutečnost lze upravit dostatečně dobrou lží.
Takový mechanismus také vysvětluje, proč dokázal působit důvěryhodně. Bianchi nemusel každému člověku předkládat celý svůj smyšlený život. Stačilo mu zjistit, jakou autoritu před ním dotyčný očekává, a nabídnout její správné znaky. Oběti viděly policistu. Partnerka nemocného muže nebo psychologa. Znalci pacienta. Prokurátoři spolupracujícího svědka.
V každém případě poskytl publiku přesně tu postavu, kterou mohlo přijmout.
Dohoda, která mu zachránila život
Poté, co odborníci jeho údajnou poruchu zpochybnili, Bianchi přistoupil na dohodu se státními zástupci. V říjnu 1979 se přiznal ke dvěma vraždám prvního stupně ve Washingtonu a souhlasil s dvěma po sobě jdoucími doživotními tresty. V Kalifornii se přiznal k pěti vraždám a dalším trestným činům.
Výměnou za to státy Washington a Kalifornie ustoupily od požadavku na trest smrti. Bianchi se zavázal pravdivě vypovídat proti Angelu Buonovi.
Ani tato role však dlouho nevydržela.
Během příprav na Buonův proces a následně přímo před soudem Bianchi své výpovědi opakovaně měnil. Někdy tvrdil, že se na vraždách střídali. Jindy tvrdil, že u některých činů nebyl nebo pouze přihlížel. Zmenšoval vlastní podíl, přesouval odpovědnost na Buona a současně poskytoval informace, které mohl znát jen pachatel.
Prokurátoři začali považovat svého klíčového svědka za natolik nevěrohodného, že se v roce 1981 pokusili obvinění proti Buonovi stáhnout. Soudce Ronald George to odmítl. Upozornil, že vedle Bianchiho protichůdných tvrzení existují fyzické důkazy, svědectví přeživších žen a podrobnosti potvrzující jeho výpověď. Nařídil v trestním stíhání pokračovat.
Proces trval 729 dní. Vystoupily téměř čtyři stovky svědků a bylo předloženo více než 1800 důkazních předmětů. Buono byl nakonec uznán vinným z devíti vražd a odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmíněného propuštění. V roce 2002 zemřel ve vězení.
Bianchi tak svým lhaním téměř zachránil člověka, kterého sám označil za spolupachatele. Nešlo nutně o loajalitu k Buonovi. Věrný zůstával především potřebě zachovat si možnost později tvrdit, že jeho vlastní přiznání nebylo pravdivé.
Poslední nová identita
Kenneth Bianchi během následujících desetiletí opakovaně napadal své rozsudky a tvrdil, že je nevinný. Prohlašoval, že jeho přiznání vzniklo během hypnózy, že bylo nespolehlivé a že byl odborníky či vyšetřovateli zmanipulován.
Washingtonský odvolací soud tyto argumenty odmítl. Připomněl, že všichni znalci ho nakonec považovali za způsobilého stanout před soudem a že jeho výpovědi podporovaly nezávislé forenzní důkazy.
V říjnu 2023 si Bianchi právně změnil jméno na Anthony D’Amato. Ani tento krok nelze sám o sobě interpretovat jako důkaz manipulace. V kontextu jeho života však působí jako pozoruhodný dovětek příběhu muže, který se opakovaně pokoušel opustit vlastní minulost prostřednictvím jiného jména.
V červnu 2025 washingtonská komise znovu rozhodla, že není způsobilý k podmíněnému propuštění, a prodloužila jeho minimální dobu výkonu trestu o dalších 120 měsíců. V oficiálním rozhodnutí už není veden jako Kenneth Bianchi, ale jako Anthony D’Amato. Nadále zůstává ve Washington State Penitentiary.
Formálně tedy Kenneth Bianchi už pod tímto jménem nemusí existovat. Žádná administrativní změna však neodstraňuje životy, které zůstaly za jeho předchozími rolemi.
Největší lež nebyla existence Steva Walkera
Pokus předstírat vícečetnou osobnost bývá prezentován jako nejodvážnější Bianchiho podvod. Ve skutečnosti pouze završil mnohem starší vzorec.
Jeho největší lží nebylo tvrzení, že v něm žije Steve Walker. Byla jí představa, že za jeho činy vždy odpovídá někdo jiný: špatná matka, odmítající policejní sbory, dominantní bratranec, skrytá osobnost, hypnotizující odborníci nebo vyšetřovatelé, kteří údajně vytvořili falešné přiznání.
Bianchi dokázal měnit podobu příběhu, ale jeho střed zůstával stejný. V každé verzi byl člověkem, kterému se věci děly, nikoliv člověkem, který je vědomě dělal druhým.
Právě zde leží psychologické těžiště jeho případu. Násilí nevzniklo proto, že si jednou nasadil falešný policejní odznak nebo potkal Angela Buona. Vyrůstalo z dlouhodobého spojení nároku, manipulace, nedostatku empatie a potřeby úplné kontroly. Buono poskytl spoluúčast a prostředí. Falešné autority poskytly přístup k obětem. Sexuální sadismus poskytl násilnou motivaci. Lež potom umožňovala vše ostatní přepsat tak, aby se Bianchi nemusel vidět jako původce vlastních rozhodnutí.
Porozumět tomuto mechanismu neznamená omlouvat jej. Znamená to všimnout si, že nebezpečný člověk nemusí působit zmateně, nekontrolovaně nebo očividně hrozivě. Může naopak velmi přesně rozpoznávat společenská pravidla, odborný jazyk i lidská očekávání.
Jen je nepoužívá k soužití s ostatními.
Používá je k tomu, aby je ovládal.
Zdroje: Washington Courts – In the Matter of the Personal Restraint of Kenneth A. Bianchi [1], Martin T. Orne, David F. Dinges & Emily Carota Orne – On the Differential Diagnosis of Multiple Personality in the Forensic Context [2], Los Angeles Times – The Hillside Stranglers case: The trial that nearly did not happen [3], PBS Frontline – The Mind of a Murderer [4], HistoryLink – After he murders two Bellingham women, police arrest serial killer Kenneth A. Bianchi [5], Washington State Department of Corrections – ISRB Decision and Reasons, Anthony D’Amato [6]
