5 min

Petr Pithart: Chyby a omyly Václava Havla. Slovensko a rozpad společného státu

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. První velkou chybu ve své „slovenské politice“ udělal Václav Havel hned první den svého prezidentování. Ačkoli ústava nic takového nepředepisovala, neletěl do Bratislavy, kde byl Ján Chryzostom Korec připraven odsloužit slavnostní mši Havlovi na uvítanou. „To je tragédie, to se nemělo stát!“ komentoval to tehdy podle vzpomínek Petra Pitharta sepsaných pro HlídacíPes.org Karel Schwarzenberg.

profimedia-0159532560

Zdroj: Alexander Dubček a Václav Havel na tiskové konferenci Občanského fóra v listopadu 1989. Foto: Profimedia

Když jsem minule psal o chybách a omylech Václava Havla, vynechal jsem chyby a omyly v jeho politice vůči Slovensku. Píšu o tom ovšem z pozice těch, kteří, jako Havel, chtěli stát zachovat.

Mnozí nechtěli, zejména úzce ekonomizující pravice. Ale i z těch se mnozí k tomu veřejně neradi přiznávali a museli nakonec použít odpudivé způsoby, aby dosáhli svého, jak o tom píšu v závěru této šestidílné série Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu (další díly budou na HlídacíPes.org postupně vycházet, pozn.red.).

Hned na tomto místě je však spravedlivé přerušit výčet Havlových chyb a omylů, a poukázat na jeho zásluhy, které jsou nesporné.

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Bez Václava Havla by devětaosmdesátý byl jiný. Po 17. listopadu 1989 by se jistě něco dělo: režim by možná padl, ale možná taky ne: možná by starou partu vystřídala ve vedení státostrany jen parta mladší.

A pokud by padl, bylo by nepochybně mnohem více chaosu a celý proces by byl bez Havla nejspíše pomalejší.

Havlova integrující neformální autorita byla nesporná a nedala se srovnat s autoritou ostatních protagonistů. Havel měl nápady, udával tempo. Měl tah na branku, byl stratég i taktik, byl opatrný, byl ale i tím, kdo dovedl riskovat.

Postupně se pod jeho vlivem (a také Josefa Vavrouška a Havlova bratra Ivana) ustavovala pevnější struktura toho, co se nakonec nazývalo Koordinační centrum Občanského fóra.

Havel stál v jeho čele, ale nebyl do něho nikdy volen; nikoho to ani nenapadlo. Své spolupracovníky pro různé situace, pro různé úkoly (při různých jednání s mocí) si jmenoval sám.

V neustálých debatách o tom, co a jak, kdy a s kým si často bral poslední slovo, a to potom – většinou, ne vždy – platilo. Byl i tvrdohlavý, ale nechal se přesvědčit.

Bylo zřetelné, že je bytostně dramatikem. Některé situace zjevně inscenoval (co kdo kdy a jak při vyjednávání s představiteli moci řekne), většinou úspěšně, i když někdy taky ne.
První kompletně zdokumentovaná revoluce
To všechno se dá dokázat, protože existují doslovné přepisy z magnetofonových pásků z jednání s představiteli moci. Jakmile červená žárovička na magnetofonu uprostřed stolu zhasla, přerušil Havel jednání; pokračovalo se v něm, až když Vladimír Hanzel, jeho osobní tajemník, baterie vyměnil a žárovička se opět rozsvítila.

Se zárukou editora, že do nich nebylo jakkoli zasahováno (třeba škrtáno), vydal Hanzel tyto přepisy pod titulem Zrychlený tep dějin s podtitulem Reálné drama o deseti jednáních. Autentické záznamy jednání Občanského fóra a Verejnosti pro násiliu s představiteli moci v listopadu a prosinci 1989.

Bez zásahů, což znamená, že obsahují i řadu nesmyslných „breptů" (také mých). Havel se pak chlubil, že je to „první revoluce na světě, která byla kompletně zdokumentována“.

Není to úplně pravda, protože velmi emotivní rozhovory Havla a Alexandera Dubčeka, ve kterých první přesvědčoval druhého, aby nekandidoval na funkci prezidenta, nahrávány nebyly. Dubčekův pláč by nebylo ani vhodné zaznamenávat. U toho jsem ale nebyl.

Toto všechno ovšem platí jen do poloviny prosince 1989, když se Havel rozhodl kandidovat na funkci prezidenta.

Od Občanského fóra a od vnitrostátní politiky se až okázale odtrhl, odstěhoval se na tajné místo, protože nechtěl být obtěžován stranickými problémy (OF se ovšem stranou nestalo, zůstávalo jen hnutím, ale to je jen otázka terminologie). Nechtěl už s námi nic mít, protože chtěl být „nadstranickým“ prezidentem.

Cítili jsme se doslova zrazeni. Museli a chtěli jsme ovšem dělat všechno proto, aby byl Václav Havel byl zvolen. Všechno to dopadalo nejvíce na mne, protože mne Havel ustanovil svým zástupcem (a pak nám zmizel z očí). A po mně, když jsem se pak v únoru 1990 stal předsedou české vlády, na Jana Urbana.
Havel dal košem slovenským katolíkům
Nyní již ale ke Slovensku. První velkou chybu ve své „slovenské politice“ udělal Václav Havel hned první den svého prezidentování. Ačkoli ústava nic takového nepředepisovala, neletěl do Bratislavy, kde byl v Katedrále svatého Martina rektor Kňažského seminára sv. Cyrila a Metoda Ján Chrysostom Korec připraven odsloužit slavnostní mši Havlovi na uvítanou.

Korec, dlouho vězněný a tajně vysvěcený kněz, měl na Slovensku obrovskou autoritu, i když arcibiskupem nitranským byl ustanoven až o několik měsíců později.

Spíš než velká chyba to byla chyba obrovská. V bratislavské katedrále bylo v letech 1530–1860 vysvěceno na devatenáct uherských panovníků a jedenáct královen, včetně Marie Terezie – Budín byl v té době obsazen Osmany. Co povážlivějšího, do Bratislavy jel nechat si odsloužit děkovnou mši svého času dokonce i Klement Gottwald, ačkoli o perfidních motivech u něho netřeba pochybovat.

Nebyl jsem v té době v Havlově blízkosti, takže nevím, zda vůbec vážil možnost jet či nejet do Bratislavy. Viděl jsem ale doslova zoufalého Karla Schwarzenberga, tehdy ještě jen předsedu sboru zahraničních poradců krajanů, jak „zalamuje ruky“ za hlavu a volá: „To se nemělo stát!“ To je tragédie!“
Prezident nejen nadstranický, ale i nadcírkevní
A co už vůbec není pochopitelné: Havel nejel na Slovensko ani dalších čtyřicet dnů. Ano, o jeho návštěvy byl obrovský zájem všude na světě. Byl tak jiný, než všichni ostatní papaláši! Jeho proslovy byly literární díla. A byl to prezident. který se dostal na Hrad skoro rovnou z vězení.

Lze ale jeho motivy odvodit: Havel chtěl být nejen nad politickými stranami, ale také nad církvemi.

O jeho poměru k politickým stranám jsme už psali (Jan Urban a Petr Pithart v knize České průšvihy 1989–2025). Představa prezidenta asepticky odděleného, odříznutého, a přitom nadřazenému nad základními institucemi země je ale nejen nepraktická, ale i nemožná.

Havel své předsevzetí musel dříve či později porušovat, chtěl-li běh věcí ovlivnit, a právě pak se dopouštěl chyb. Daly by se subsumovat do rubriky jakéhosi nevědomého pokrytectví: dělá něco jiného, než říká.

Příště o diskrétním angažmá při snaze o odstranění Vladimíra Mečiara ze scény.....

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Petr Pithart: Chyby a omyly Václava Havla. Slovensko a rozpad společného státu

Zápas, který nikdo nechtěl hrát, překonal 68 let starý rekord. Anglie porazila Francii šíleně 6:4

Co ženy dělají ve sprše, když jsou samy? Některé zvyky by před partnerem nikdy nepřiznaly

Skvělé. Krejčíková vyřadila nasazenou jedničku a zahraje si o trofej

Sedmnáct vteřin, které změnily svět. Zázračná dívka bez úsměvu zaskočila i techniku

Virální video z cukrárny dojalo internet. Nikol Leitgeb ho pak rozcupovala jediným odhalením