Debata o tom, kdo má Českou republiku zastupovat na summitu NATO, už dávno není jen technickou otázkou ústavních zvyklostí, diplomatického protokolu nebo dělby rolí mezi prezidentem a vládou. V rukou kabinetu Andreje Babiše a především ministra zahraničí Petra Macinky se proměnila v další zbytečně vyhrocenou mocenskou scénu, na níž je vidět hlavně to, jak snadno se i vážná bezpečnostní agenda může stát materiálem pro malicherný politický spor.
Prezident Petr Pavel dal premiérovi dopisem najevo, že hodlá českou delegaci na červencovém summitu NATO vést sám, a opřel to o svou ústavní roli při zastupování státu navenek. Vláda naopak dlouhodobě prosazuje, aby Česko zastupovali premiér Andrej Babiš a ministr zahraničí Petr Macinka. Spor tak už není hypotetický, ale zcela otevřený a veřejný. Tím se stává mimořádně výmluvným. Ne proto, že by v minulosti nebylo možné vést debatu o tom, zda má na podobné jednání jet hlava státu nebo předseda vlády. Dosavadní praxe ostatně ukazuje, že summitů NATO se za Českou republiku v různých obdobích účastnili jak prezidenti, tak premiéři. Jenže tentokrát nejde jen o otázku zvyklosti. Jde o tón, motivaci a politické pozadí celé věci. A právě tam začíná být dnešní vládní postup mimořádně podezřelý a mimořádně nedůstojný.
Když totiž ministr zahraničí začne vyprávět, že summity nejsou místem pro politickou kampaň a že zahraniční politiku určuje vláda, může to na první pohled znít jako věcný argument. Jenže u Petra Macinky se tato argumentace rozpadá velmi rychle, zejména proto, že do celé věci vstupuje kontext posledních měsíců, tedy napětí mezi Hradem a vládou. Především pak i okolnost, že prezident Petr Pavel před časem odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Od té chvíle působí každý další Macinkův výpad proti Hradu mnohem méně jako obrana institucionální logiky a mnohem víc jako pokračování osobně vedeného konfliktu, v němž se státní zájem rozpouští v resentimentu. Proto také ostře zareagovala část opozice i veřejného prostoru. „Je naprosto jasné, že nejde o nic jiného než odplatu hlavě státu za to, že nejmenoval Filipa Turka ministrem“, přesně podezření, které nad celou kauzou visí od začátku Petr Fiala. Když se totiž ministr zahraničí začne chovat tak, že zpochybňuje prezidentovu účast na klíčové bezpečnostní schůzce, a přitom kolem něj zůstává atmosféra nevyřízených osobních účtů, těžko může čekat, že bude jeho postup čten jako neutrální a státnický. Spíše naopak.
V tom je také síla i mimořádně tvrdé reakce Jiřího Lobkowicze, která se do veřejného prostoru propsala snad ještě silněji než samotná Macinkova slova. Lobkowicz se totiž neomezil na běžnou kritiku ministrova postoje, ale zvolil jazyk, který měl za cíl veřejně ministra zesměšnit, srazit a ukázat ho jako člověka, jenž si na velkou politiku jen hraje. „Macinko, klausovský lokaji a uražený trpaslíku, nedůstojný je tady hlavně jeden člověk. Vy,“ ministrovi Lobkowicz, a dál přitvrdil s tím, že Macinka „si plete stát s osobní vendetou a Klausův institut s diplomacií“. Ta slova jsou hrubá, přepálená a místy až teatrálně přehnaná, proto silně rezonují. Nejsou totiž jen urážkou. Jsou koncentrovaným politickým soudem nad typem ministra, který místo klidného a reprezentativního výkonu funkce působí jako člověk, jenž si do diplomacie přinesl resentiment, egomanství a potřebu neustále něco vyřizovat. Lobkowicz tím ve skutečnosti jen vyhrotil do krajnosti obraz, který už v české debatě dávno obíhá. Obraz Petra Macinky jako muže, který je sice formálně ministrem zahraničí, ale stylově pořád připomíná spíše ideologického polemikáře z Klausovského okraje pravice než člověka, který by měl v době války a bezpečnostní nervozity reprezentovat republiku na nejvyšší úrovni.
Důležitější než samotná ostrost Lobkowiczova vzkazu je však to, co všechno v sobě reakce obsahuje. Není to jen osobní antipatie, nýbrž útok na celý Macinkův politický příběh. Na jeho dlouholetou klausovskou službu, na jeho styl a jeho přechod od někdejšího kulturně-politického outsidera k ministrovi, který se tváří, že mu patří právo rozhodovat, kdo je dostatečně důstojný k zastupování státu. V tomto smyslu je Lobkowiczova tiráda vlastně mimořádně přesná. Vystihuje něco, co si o Macinkovi myslí i mnozí jeho kritici, jen to obvykle formulují civilněji. V tom, že místo diplomata působí jako zahořklý ideolog, který se do velké funkce dostal s mnoha starými mindráky a teď je provozuje pod hlavičkou státu. Když Lobkowicz píše o „směsi trapnosti, impotence, klausovského komplexu méněcennosti a totálního selhání charakteru“, není to analytický jazyk. Je to zkratka, která se veřejnosti nabízí proto, že Macinka sám už dlouhodobě nevypadá jako člověk usazený ve funkci, nýbrž jako muž, který si do ní přinesl příliš mnoho starých válek a příliš málo důstojnosti.
Do stejné roviny míří i reakce Jana Lipavského, který sice zvolil méně barokní, leč o nic méně tvrdý slovník. „Macinka není způsobilý vykonávat roli ministra zahraničí. Chová se jako arogantní šašek. A šašek patří do cirkusu, ne do čela diplomacie v době, kdy se kolem nás válčí,“bývalý ministr zahraničí a dodal, že Macinkovy útoky na prezidenta jsou součástí „špinavé motoristické kampaně proti Petru Pavlovi“. Jde o mimořádně závažnou výtku právě proto, že ji nevyslovil jen opoziční politik, nýbrž člověk, který sám vedl českou diplomacii a dobře ví, jak destruktivně působí, když se Ministerstvo zahraničí začne podobat stranickému bojišti. Lipavský navíc do celé věci vnesl širší rovinu odpovědnosti, když připomněl, že za celou situaci nese odpovědnost Andrej Babiš, který Macinku ve vládě drží a motoristický styl zjevně toleruje. To je důležitý moment. Macinka tu není omylem. Není to nějaký náhodný exces v jinak uměřeném kabinetu. Je to ministr, který přesně odpovídá atmosféře vlády, která dlouhodobě míchá státní funkce s osobními zkratkami, resentimentem a potřebou mít v každém sporu poslední slovo.
Podobně čitelná je i reakce dalších kritiků, kteří upozorňují, že v celé věci vůbec nejde jen o osobní konflikt mezi prezidentem a ministrem, ale o širší oslabení české pozice navenek. Pirátský zastupitel Martin Štěrba to větou, že „bránit prezidentovi jako vrchnímu veliteli jet na summit NATO“ není síla, ale slabost Andreje Babiše a Petra Macinky. Tahle poznámka míří přesně do středu problému. V době, kdy se v Evropě znovu vede ostrá debata o bezpečnosti, obranných závazcích a důvěryhodnosti aliančních zemí, působí vnitřní česká přetahovaná o to, kdo pojede na summit, jako směs malichernosti a provinčnosti. Čím víc se v ní opakují motivy osobní msty, politické kampaně a symbolického trestání Hradu, tím hůř to pro vládu vypadá. Místo obrazu země, která je schopná se v klíčové bezpečnostní chvíli semknout a vystupovat jednotně, dostáváme obraz republiky, která si i summit NATO dovede převést do formátu domácího koaličního a osobního sporu. To je vizitka, která kabinetu rozhodně nepomáhá.
Na opačné straně samozřejmě zazněla obhajoba ministrova postoje, jenže i ta je výmluvná spíš tím, jakým jazykem je vedena. Radek Vondráček například : „Pan prezident by si měl konečně uvědomit, že summit NATO opravdu není opoziční mítink Milionu chvilek na Staroměstském náměstí nebo opoziční předvolební shromáždění.“ Později i tvrzení, že koordinovaná opoziční kampaň proti ministrovi vlastně jen posiluje tezi, že skutečná hlava opozice sedí na Hradě. Tohle je přesně rovina, v níž se celá debata definitivně přestává tvářit jako spor o kompetence a stává se otevřeně stranickou kampaní. Prezident už tu není partnerem v ústavní debatě, ale figurou v domácím mocenském boji. Summit NATO už není klíčová bezpečnostní schůzka, ale další příležitost, jak Pavla vykreslit jako opozičního hráče. V tom je vládní slabost. Ne proto, že by premiér a vláda nemohli mít na účast prezidenta jiný názor, nýbrž proto, že názor obhajují jazykem, který od první chvíle prozrazuje, že namísto státního zájmu jde jen o domácí politické skórování.
Příznačné je, že se do celé věci vložil i Václav Klaus, který na CNN Prima News , že by měl Petr Pavel na summit jet, a připomněl, že delegaci schvaluje vláda „odnepaměti“. Formálně to může znít jako opora vládního postoje, ve skutečnosti to ale zároveň znovu potvrzuje, z jakého ideového a personálního prostředí Petr Macinka vyrůstá. Ve chvíli, kdy ministra brání právě Klaus a kdy se v celé věci znovu aktivuje klausovský svět starých loajalit, osobních vazeb a dlouhodobých antipatií vůči Pavlovi, působí Lobkowiczova urážka o „klausovském lokaji“ skoro méně jako přestřelený výkřik a více jako velmi drsný, ale v logice české politiky vlastně čitelný popis. Macinka není neutrální ústavní arbitr. Je to politik s velmi konkrétním původem, velmi konkrétními ideovými vazbami a velmi konkrétním stylem, který si do diplomacie přinesl celé staré klausovské podhoubí. To dnes v celé aféře vychází na povrch s neobvyklou silou.
Celá kauza tak nakonec nevypovídá jen o tom, kdo by měl sedět v české delegaci na summitu NATO. Vypovídá hlavně o stavu dnešní vlády a o typu politiky, kterou provozuje. Když se z otázky mezinárodní reprezentace stane prostor pro osobní vendety, pro motoristickou kampaň proti prezidentovi a pro ideologicky zabarvené přetlačování o symboly moci, není to projev síly. Je to projev nejistoty, malosti a neschopnosti oddělit stát od vlastních frustrací. Petr Macinka se v celé věci nesnaží působit jako ministr, který hájí rozumně čitelnou a důstojnou pozici vlády. Působí jako člověk, který si potřebuje něco vyřídit a který je ochoten kvůli tomu zatáhnout do sporu i jednu z nejcitlivějších bezpečnostních událostí roku. Čím víc se to snaží obhajovat, tím víc potvrzuje právě ten obraz, který mu dnes jeho kritici vrhají do tváře. Ne obraz diplomata, ale obraz uraženého, malicherného a zbytečně konfliktního politika, který si spletl ministerstvo zahraničí s prodlouženou rukou vlastního ega.
© inregion.cz
Vondra si kopl do Majerové a znovu připomněl, jak hluboko klesla část ODS
Krocení cen po Babišovsku. O takovou pomoc nestojíme, vzkazují lidé vládě
Očekávané události 9. dubna 2026
Očekávané události 8. dubna 2026
Pavel dnes v Brně připustil druhou kandidaturu. Zatím nevidí nástupce
Decroix zpochybnila vládní plán na snížení věku trestní odpovědnosti. Podle ní data ukázala, že by změna nepomohla
Kalousek vmetl pravici do tváře fakta a ukázal, jak hluboko se část pravice propadla do ochoty posílit stát ve chvíli, kdy si namlouvá opak
Kupka se pustil do Ivana kvůli ČT, veřejnost setřela oba
Stínový ministr ODS chtěl poslat Českou televizi na burzu. Skončil u přehlídky politické krátkozrakosti
