Ivan Gabal: Nežijeme si náhodou až příliš dobře? Evropa na liberální křižovatce

Sdílet

Dennívýzva

KOMENTÁŘ. Zažíváme dvě protichůdné ale související změny. Od nástupu Donalda Trumpa jsme terčem agresivní americké kritiky Evropy coby hnízda liberalismu. Zároveň v EU zažíváme silný nástup antiliberálních politických sil. Ty vedou nacionální protievropskou politiku často inspirovanou snahou omezit nebo zničit evropský právní a liberální systém. V multinárodní Evropské unii se v kritickém americkém pohledu spojuje

profimedia-1019269699

Zdroj: Foto: Profimedia

V multinárodní Evropské unii se v kritickém americkém pohledu spojuje vše, co Evropu odlišuje od USA; a co zároveň Evropany spojuje a konstituuje jejich evropanství.

Od kritického až pohrdavého projevu J. D. Vance v Mnichově, přes agresivní neúspěšné pokusy Donalda Trumpa o zastavení války na Ukrajině dohodami jen s Ruskem. A konče ohňostrojem celních tarifů, s argumentem údajného okrádání Ameriky coby smyslem existence sjednocené Evropy.

V nové americké politické perspektivě je Evropa vykreslována jako společný škůdce amerických zájmů. Obvinění jsou sice více určena samotným Američanům, ale namířena jsou zejména na Evropskou unii. Byly to přitom právě Spojené státy, kdo po 2. válce podněcoval evropskou spolupráci jako základ udržitelného míru.

Kritika americké administrativy se týká i Velké Británie a místy dokonce i Kanady. V případě EU jde ovšem spíše o její rozdrobení na jednotlivé a mnohem slabší národní státy. I proto ta přímá politická podpora antiliberálních a protievropských entit jako AfD, Liga severu v Itálii, Viktor Orbán v Maďarsku. I v této snaze o rozbití jednoty EU je patrná shoda Trumpovské Ameriky s Kremlem.

Evropa pěstuje vnitřní společenskou solidaritu ve všech základních sociálních agendách. To je něco, na co například Američané nedosáhnou a Rusům se o tom nemůže ani zdát.

Americké protievropské naladění je míněno vážně. Bylo to patrné z vyloučení Evropanů ze všech mírových jednání a upřednostnění Ruska. Obdobně jsou ignorovány především unijní instituce a jejich reprezentanti od Kaji Kallasové (vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku), až po komisaře Maroše Šefčoviče odpovědného za evropská jednání o clech.
Trumpovo i Putinovo pojetí vládnutí
Vladimir Putin vidí v evropském liberalismu nepřítele dlouhodobě. Svou snahou o „mírové“ sblížení s Donaldem Trumpem usiluje o obnovení principů velmocenské politiky přes hlavy Evropanů.

Chce potvrdit právo Ruska zakázat Ukrajině směrovat do Evropy. Pro Kreml je EU civilizační zdegenerovaný škůdce, kterého je třeba zničit. Používá k tomu vojenskou agresi, ničení ukrajinských měst a životů jejich občanů.

Nezdráhá se nám vyhrožovat jadernými údery. Vládnout silou, strachem a mocenskými dohodami je antitezí právních poměrů.

Evropa se v tomto tlaku ukazuje jako společenství složené nejen z národů a jejich států, ale z institucionálního, právního a kulturního systému. Evropany spojuje v respektu k právu, k lidským právům a liberální demokracii, v níž jsou vlády kontrolovány parlamenty, ústavami a ústavními soudy.

Nadřazený právní princip a parlamentarismus vadí v jeho pojetí vládnutí jak Donaldu Trumpovi, tak i diktátoru Putinovi, který v liberální Evropě vidí mocenskou antihmotu.
Geopolitická hodnota Evropy
Politická identita Evropanů, nadřazená národním státům a dráždící autoritáře, má oporu ve vysoké kvalitě života Evropanů. Všichni nám ji závidí: od plného zdravotního pojištění, přes delší dovolenou, sociální pojištění a garantované důchody.

Evropa pěstuje vnitřní společenskou solidaritu ve všech základních sociálních agendách. To je něco, na co například Američané nedosáhnou a Rusům se o tom nemůže ani zdát.

Evropa praktikuje sociálně tržní model státu a – jakkoli s velkou variabilitou – dosahuje společné vysoké kvality života Evropanů. Nebojí se investic do solidárních systémů a posiluje společné celoevropské prvky více právně než politicky: ve společném trhu, volném pohybu lidí, ale i v oblastech kvality života jedinců a menšin. Stále rozšiřuje to, co Evropany spojuje a charakterizuje, a naopak kontrastuje vůči ostatním kontinentům.

Rusko-americký tlak Evropu politicky ustavuje jako hlavního partnera válkou ničené ale stále se bránící Ukrajiny. Pro Ukrajinu je perspektiva připojení k EU, do jejího systému, právního rámce a kvality života, mohutným zdrojem motivace k obraně a obětem.

Jako by byla právě Evropa, svou kvalitou života a sociálně tržním modelem, nejvhodnější laboratoří k testování krize západní liberální demokracie.

I pro Ukrajince je jednou z hodnot, která ustavuje „evropskost“, to, že na rozdíl od Ruska nebo Číny, Evropa nevnucuje svůj politický zájem, nepodmiňuje tím spolupráci. Podporuje vládu práva, správní kvality podřízené právnímu státu, demokracii a občanskou společnost.

Tuto hodnotu evropské rozvojové pomoci si dnes uvědomují nejen Ukrajinci, ale i mladší a vzdělanější generace třeba v Africe nebo Jižní Americe.

Evropu nově ustavuje i konec americké bezpodmínečné solidarity v NATO. Postavit se na své nohy v obraně je zdravý příklad negativního vymezení evropanství v nutnosti investovat do společné vojenské kapacity a spolupráce evropských armád.

Bude to nový společný základ a podmínka existence a vlivu Evropy, nejen jako nejbohatšího spolku.
Evropské zdroje antiliberalismu
Evropa se politicky ustavuje jako svébytná kvalita vůči supervelmocem, ani jí se ovšem nevyhýbají antiliberálních tlaky. Expanze antisystémových politických stran je stále citelnější.

Jako by byla právě Evropa, svou kvalitou života a sociálně tržním modelem, nejvhodnější laboratoří k testování krize západní liberální demokracie.

Tradiční politické soupeření socialistických a konzervativních stran se každými volbami posouvá k soupeření těch, kdo se snaží liberální poměry udržet, s těmi, kteří by je nejraději opustily.

Viděli jsme nedávno sílu AfD v Německu, Svobodných v Rakousku, podporu Marine Le Penové ve Francii, a samozřejmě Viktora Orbána v Maďarsku. Právě v těchto zemích se nyní zrychlují prvky krize západních demokracií jako krize systému.

Stupňují se kolize mezi volebním základem demokracie a nadřazením právního státu a ústavnosti vůči výsledkům voleb. Citlivé jsou zejména vůči výsledkům antisystémových stran a praktikám jejich reprezentantů.

Nárůst podpory antisystémových stran nevzniká jen jakýmsi populistickým oklamáním voličů. Ochota hlasovat pro zjevnou lež nebo škodlivou politiku se ukazuje jako stabilní a ukotvený společenský zájem sílících sociálních vrstev

Příkladem je odsouzení Marine Le Penové za zneužití financí během mandátu v Evropském parlamentu. Rumunský ústavní soud zase zneplatnil výsledky prvních prezidentských voleb po předložení důkazů o ruských intervencích ve prospěch protievropského kandidáta ve volební kampani.

Za úplatky a extremismus budou souzeni přední politici německé AfD. Do problémů s ruskou korupcí se dostali i rakouští Svobodní.

Diskuse, zda volby mohou převážit právní poměry, se stáčí k argumentu, zda nejde o zneužití právních nástrojů k odstranění protiliberálních sil z volební konkurence mocenskými nástroji.

Systémovým paradoxem je, že právní zásahy spíše zvyšují podporu antisystémovým politikům, namísto aby je v očích jejich voličů diskvalifikovaly.

Porušování zákona v určitých vrstvách společnosti politikům neškodí, naopak jim k mandátu vládnout pomáhá. Podobný úspěch ostatně zaznamenal i Donald Trump.
Sociální média – nová distribuce moci
Skutečnost, že právní diskvalifikace antisystémové politiky posiluje, namísto, aby je diskvalifikovala, je podstatná k pochopení toho, co se s demokracií děje.

Nárůst podpory antisystémových stran nevzniká jen jakýmsi populistickým oklamáním voličů. Ochota hlasovat pro zjevnou lež nebo škodlivou politiku se ukazuje jako stabilní a ukotvený společenský zájem sílících sociálních vrstev. Vyjadřuje spíš změnu ve společenských poměrech než výkyv politických nálad.

Nárůst protiliberálních postojů bývá spojován se vzestupem využívání sociálních médií. Jde sice jen o hypotézu, ale pravdě blízkou. Algoritmy přitahují podobné názory a negativní postoje jsou marketingově atraktivní, záběr a rozsah sociálních sítí jim dává váhu nové dimenze distribuce politického vlivu a moci.

Naopak chybí ochota akceptovat celkovou organizaci společnosti, její strukturu, hierarchii, distribuci moci a pravidel. Chybí koheze a dialog celé společnosti.

Jde mimo dosavadní kanály, mimo mediální trh, při veškeré otevřenosti komerčnímu nákupu reklamy, při silné gravitaci extrémních názorů a manipulovatelnosti.

Sociální sítě již dávno nejsou prostorem dialogu, ale prosazování a popularizace silných až extrémních postojů a sdružování i ovlivňování jejich zastánců. Redukují politický dialog na monolog, či spíše sektářské prostředí.

Sociální sítě otevírají i prostor rychlé a široké homogenizaci extrémních postojů a názorů, jejich uzavření do vlivových skupin, jejich autonomizaci a negativní ukotvení. Manipulaci a distribuci dezinformačních vlivů usnadňuje snadná možnost zřizování anonymních účtů.
Krize legitimity společnosti
Interakce sociálních médií s dnešní západní společností vede k vytváření autonomních bublin, které rozkládají sociální strukturu společnosti do separátních názorových ale i sociálních světů.

Naopak chybí ochota akceptovat celkovou organizaci společnosti, její strukturu, hierarchii, distribuci moci a pravidel. Chybí koheze a dialog celé společnosti.

Sociální média odpoutávají organizaci společnosti od jejích dosavadních pevných základních mechanismů v ekonomické a profesní i prostorové struktuře. Tuto organizaci naleptává i velký podíl ekonomicky postaktivních a neaktivních lidí i rozmach lidí pracujících na home office.

Evropský výkonový princip vertikální a hierarchické organizace společnosti je v krizi. Patrný je naopak silný posun k sociálně nárokovému systému s horizontální organizací sociálních skupin.

Zásadní je přitom odraz těchto společenských zájmů ve volebním chování občanů a jejich zájem udržet nebo naopak zrušit meritokratickou a hierarchickou organizaci společnosti.

Akademická sociologie zatím bohužel nezahájila výzkum, který by odpověděl na otázku, zda kořenem vzestupu antisystémových postojů není rozpad meritokratické organizace dnešních společností, kolaps nebo hroucení stávající hierarchie.

Přitom právě zde by mohla ležet odpověď na to, proč zesiluje krize západních liberálních systémů a proč významné skupiny společnosti preferují politické strany s ambicí zničit liberální demokracii a právní stát.

Velmi bych si přál, aby se mezi evropskými akademickými sociology našly univerzity a kapacity, které by takovou hypotézu probádaly.

Autor textu je sociolog. Text vyšel v polštině v deníku Gazeta Wyborcza. Publikujeme v mírně zkrácené a editované verzi se souhlasem Gazety Wyborcza. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Reklama

Další články z HlídacíPes.org

Tento článek byl publikován ze zdrojů HlídacíPes.org

Články z HlídacíPes.org přinášejí hloubkové zpravodajství, investigativní práci a datově podložené analýzy, které sledují fungování veřejné správy, justice, médií i moci jako takové. Důraz je kladen na transparentnost, odpovědnost veřejných institucí a kontrolu politických i ekonomických vlivů ve...

Ivan Gabal: Nežijeme si náhodou až příliš dobře? Evropa na liberální křižovatce

Josef Carda otevřeně o svém důchodu: Z bizarního důvodu žádný nedostal. Herec nyní varuje ostatní

Co ženy dělají ve sprše, když jsou samy? Některé zvyky by před partnerem nikdy nepřiznaly

Soukalová přiznala trable s manželem: Každý vztah má své výzvy, i ten náš

Než přišly titulní stránky, vznikla tahle fotka. Daniela Peštová na ní skoro nic neskrývá

Česko v neděli zasáhne rozsáhlý bouřkový systém. Zabezpečte svůj majetek, varují meteorologové