Film v Česku svým názvem možná způsobí zmatek a diváci ho budou zaměňovat za nedávnou koprodukční festivalovku Dokonalé dny od Wima Wenderse, která v cyklickém rytmu vypráví o každodennosti hlavního japonského hrdiny plné jemných nuancí. Dokonalost nicméně vězí v prožívání sebevíc rutinního přítomného okamžiku, což moderní člověk obklopený sociálním tlakem, technologiemi a deadliny umí stále vzácněji.
Pod nesmírným tlakem žije také Anna (Fialová), která na začátku svého dokonalého dne cestuje autem do Berlína, kde se má setkat s kanadským odborníkem na umění a usilovat o přijetí na tamní prestižní institut. „Co já bych v mládí dala za takovou šanci,“ vštěpuje jí direktivní maminka v podání Terezy Kostkové zcela neelastickou filozofii – jdi za tím, co mně připadá jako neoddiskutovatelná příležitost. Je zjevné, že Anna se musí neustále podřizovat, a náhlá porucha motoru uprostřed české krajiny jí paradoxně dává netušenou svobodu. Samozřejmě se nejprve nechá odvézt na vlak a pokračuje do německé metropole, jenže setkání s bezprostřednějším Edou (Polívka) spustí jednodenní lavinu spontánních zážitků, které mají trvalý citový dopad.
Matoušek tak podle scénáře Marie Staré (To se vysvětlí, soudruzi!) zřetelně odděluje pracovní a osobní vrstvy uvnitř svých „hollywoodských“ hrdinů – zejména Anna stojí před závažným dilematem, které odnepaměti udává dynamiku klasického vyprávění, a to nejen v romantických komediích, v nichž láska strhává lidi z jejich zaběhlých drah. To Eda je zpočátku větší neznámou a jeho činy vůči nové známosti z vlaku jsou poměrně sobecké, i když se dají romanticky interpretovat jako neuvážlivá rozhodnutí muže poblázněného zásahem Amorova šípu. Mužský hrdina víc tíhne k volnosti a spontaneitě, ale v tom případě je sám k sobě rovněž pokrytecký – nefungující vztah s čerstvou bývalkou Klárou (Natalia Germani) se totiž snažil spravit poměrně manipulativní žádostí o ruku.
Oba hrdinové tedy při společných chvílích v přírodě nebo na cizí svatbě v půvabném městečku docházejí k přesvědčení, že něco musí změnit. Snímek ostatně není koncipovaný jako celodenní dialogová pouť mezi intelektuálně spřízněnými aktéry jako v klasické trilogii Před úsvitem nebo v letošní tuzemské Mistryni. Události onoho dokonalého dne jsou tuzemskou feel-good romancí s ryze komickými prvky, během nichž se o postavách a jejich minulosti dozvíme takřka vše potřebné a jejichž vyznění se přenáší do druhé, městské části příběhu. V té se nabyté lekce Anny a Edy zrcadlí, a zatímco jeden aktivně řeší svou pracovní budoucnost, druhý se musí rozmyslet, co vlastně chce od vztahu.
Člověk především nemá lhát sám sobě a zanášet přetvářku mezi své nejbližší, což je tou hlavní lekcí pro oba protagonisty, kteří se ocitají ve vlastním rodinném dramatu. Škoda, že plněji rozvinutý je pouze generační konflikt mezi Annou a její matkou, kterou Kostková velmi přesně hraje na hraně návodné karikatury – takhle se přehnaně všeteční a cílevědomí rodiče skutečně chovají a sami pak působí jako klišé bez kontaktu s realitou svého dítěte. Eda má po tragické smrti rodičů blízký vztah s mladší sestrou Natálkou (Anna Dvořáková), který se ale posouvá jen symbolicky, když sestra odmaturuje a papírově dospěje do takové míry, že na starším bráškovi sama vyhlásí větší nezávislost. Tím se řeší rodinné závazky a příběh se může vracet k ústřední romantické linii, která by přitom lépe vyzněla jako přechodná motivační záminka.
Z ní plynoucí a několikrát zmiňované lekce jsou totiž zvlášť pro Annu poměrně brutální a Eda v jejich světle rozhodně nevypadá jako romantický hrdina, který by si zasloužil nasednout na ten správný vlak se svou osudovou láskou. Jenže té osudovosti je ve filmu tolik, že to nevyhnutelně hraničí s žánrovým kýčem a devalvuje to celý příběh, který jinak žánrovým schématům – zvlášť těm lehkým tuzemským – jednotlivými zvraty vzdoruje. Matoušek dokáže v celkem příjemné atmosféře díky funkční chemii mezi herci a zábavným režijním nápadům vytvořit nadstandardní kulisu a také samotnými dialogy utéct většinové české konkurenci. Na scéně se dokonce objevují i vyloženě zábavné vedlejší postavy a vůbec je znát, že tvůrci mají hlavně devadesátkové americké romcomy v lásce a dokážou je v tuzemském prostředí bezpečně imitovat.
To ale mimo jiné znamená dotáhnout klasické vyprávění až do žádoucího rozuzlení a v tomto případě ignorovat velmi přirozené emoce, které by zejména Anně dozajista znemožnily tuhle milostnou eskapádu dotáhnout do zdárného konce. Zvolené žánrové limity tu vyjevují sílu jednotlivých emočních nuancí, které nás osloví i navzdory tomu, že celé romantické setkání je postavené na přesně vykonstruovaných záminkách, z nichž se nahodilost po chvíli zcela vytrácí. Proto by bylo velmi smělé a také myšlenkově dráždivější, kdyby tvůrci svým postavám dovolili přemítat nad prožitou kapitolou s větším odstupem a za každou cenu se nevraceli ke stále chatrnějšímu oblouku. Alespoň na chvíli se o to nicméně snaží a může nás těšit, že je u toho Pavel Nový se svým pěkným sochařským přirovnáním.

Život přece není lineární a absolutně soudržný román a nechybělo mnoho, aby se Dokonalý den opravdu působivě zapsal jako jedna nezapomenutelná oddělená sekce. Nakonec snímek vyznívá velmi neoriginálně, ale vrstvením motivů (i kdyby jen Edovým strachem z výšek) a naznačeným rozpoložením postav, kterým dočasně uniká něco zjevně smysluplnějšího, utváří celkem důmyslný a kreativně předaný zážitek. Wendersovy Dokonalé dny jsou nicméně v nenápadné poetice nabytého životního přesvědčení mnohem emotivnější a Před úsvitem je pořád tím nejúžasnějším filmem na téma náhodného, ale osudového setkání (nejen) ve vlaku.
Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.