Přestože mladý Orson Welles předtím žádný film nenatočil, na konci třicátých let se o něj studia z velké hollywoodské pětky bezprecedentně rvala. S producentem Johnem Housemanem totiž v New Yorku roku 1937 založil Mercury Theatre jako nezávislý repertoárový soubor, který si zakládal na odvážných modernizacích klasických textů. Proslul především Wellesovým Juliem Caesarem, zasazeným do vizuálního světa fašistické diktatury, ale uváděl také Shawa, Büchnera či Thomase Dekkera. A jeho záběr se záhy rozšířil z divadla do rozhlasu.
Pořad Mercury Theatre on the Air v roce 1938 přinášel výrazně stylizované adaptace literárních děl, což v překotném tempu vyvrcholilo rozhlasovou relací Válka světů. Welles prezentoval mimozemskou invazi dle H. G. Wellse jako živou krizovou reportáž a část národa propadla panice. Její rozsah byl podle pozdějších výzkumů výrazně menší, než jak jej prezentovala tehdejší média, jenže právě dobové mediální pokrytí a snad i zveličení bylo pro charismatického inovátora tou nejlepší reklamou. Někteří lidé skutečně uvěřili, že Marťané napadli New Jersey, volali policii a do novin, opouštěli domovy nebo se snažili uprchnout autem mimo město. A to nehorázně imponovalo filmovým studiím, která vymýšlela různé způsoby, jak oslovit masy.
Mládě, co ovládlo „nejpřeceňovanější branži showbyznysu“
Téhož roku se tedy naplno spustil hon na Orsona Wellese, z něhož už předtím se svěšenou hlavou odcházelo studio Warner Bros. Vykutáleného génia si nakonec pojistili ve společnosti RKO Pictures, pro kterou měl natočit dva filmy za zcela mimořádných podmínek. Měl úplnou kreativní svobodu i dohled nad konečným sestřihem a mohl si přetáhnout libovolné spolupracovníky z Mercury Theatre, kde jeho kreativní duše stále sídlila. Welles se zdráhal opustit divadelní prostředí, ale hollywoodský „dům plný hraček“ mu v jistém směru imponoval. Rozhodl se tedy zfilmovat Conradovo Srdce temnoty, které dříve převedl i na prkna, která znamenají svět. Pochopitelně odmítl smýšlet konvenčně a psychologickou sondu, která o necelých 40 let později inspirovala válečnou Apokalypsu, plánoval natočit z první osoby a s využitím ruční kamery, což bylo tehdy zcela neslýchané.

Přelom 30. a 40. let koneckonců nebyl obdobím, kdy si režiséři mohli vyskakovat a pasovat se na vizionářské autory. Ve studiovém a vertikálně integrovaném obchodním systému zastávali převážně role řemeslníků, kteří na place veleli, ale s poslední denní klapkou naklusali k producentům a poddali se všemu, co jim nakázali. Sám Welles s odstupem režii nazval „nejpřeceňovanější branží showbyznysu“, ačkoli je to jeho jediná součást, již miloval. Režisér je prý kompetentní pouze tehdy, když ovládá ostatní složky filmu včetně herectví či jim dobře rozumí, přičemž danému materiálu dodá něco nad rámec „automatického“.
A právě v tom byl Občan Kane od prvopočátků tak výjimečný. Welles se znovu spřáhl se scenáristou Hermanem J. Mankiewiczem, s nímž pracoval už v Mercury Theatre, a po mnoha měsících přišli s epickým příběhem novinového magnáta Charlese Fostera Kanea, který nápadně připomínal tehdy možná nejmocnějšího člověka Ameriky Williama Randolpha Hearsta. Miliardář ovládající značnou část mediální sféry, a tedy pořádný krajíc veřejného mínění, byl zjevně v očích nasávajícího, leč bystrého scenáristy hoden karikatury ve stylu elegantně oblečeného kapitalisty s potměšilým úsměvem, kufříkem přetékajícím penězi a čertovskými rohy na hlavě. O jejich vztahu pojednává například životopisný snímek Davida Finchera Mank od Netflixu.
Welles do hlavní role neskromně obsadil sám sebe a dokonce k pozorně sledovanému projektu přilákal ostříleného oscarového kameramana Gregga Tolanda. Jak zazní i ve skvělém faktografickém filmu RKO 281, zkušený Toland viděl ve spolupráci s neznámým objevem možnost novátorské realizace; byl zvědavý na mladého muže, o němž se tolik mluví, navzdory prázdnému celovečernímu portfoliu. V podstatě vycítil unikátní talent, i když sám si neuměl představit, co na něj nekompromisní nováček vybalí. Welles víceméně vynalezl či výrazně zdokonalil spoustu filmových postupů, které převládají dodnes. Odvážný střih mezi více dějovými liniemi, záhada kolem jediného slova a její vyšetřování zabalené do příběhu morální devalvace stále bohatšího muže či nekonečně experimentální styl dělají z filmu zásadní hollywoodský milník. Především práce s dlouhými záběry a hlubokým prostorem je zcela mimořádná a z hlediska filmové formy historicky srovnatelně přelomová jako zjevení digitálních dinosaurů v Jurském parku.

Zákulisní inovace ale natáčením samotného filmu nekončily. Welles osobně dohlédl také na výrobu filmové upoutávky, která se vlastně vůbec nechovala jako běžný dobový trailer lákající na hotový film sestřihem jeho scén. Welles místo toho natočil téměř čtyřminutový samostatný pseudodokument o vzniku snímku, v němž není použita ani sekunda z Občana Kanea. Sám jako neviditelný průvodce představuje herce Mercury Theatre, provádí diváka ateliéry a nechává jednotlivé představitele mluvit o tajemné titulní postavě. Výsledkem byla spíš hravá filmová esej a backstage reportáž než reklama – Welles navíc využíval triky a gagy, takže už v propagaci demonstroval chuť ohýbat filmový jazyk.
Předurčený válčit, provokovat i vládnout
Jeho umělecký apetit bohužel neměl publikum nasytit okamžitě. Hearst se před premiérou dohmátl, že Wellesův a Mankiewiczův výtvor ho pošpiní, ačkoli jeho jméno přímo nezazní. Využil tak svůj obrovský vliv a Kanea ve štvavé mediální kampani bojkotoval. Posléze tak navíc činil s rafinovaností úspěšného obchodníka, když ve svých novinách razil úplný zákaz jakékoli zmínky o Wellesově počinu. Když se tedy Občan Kane v prvním květnovém týdnu roku 1941 premiérově uváděl napříč Spojenými státy, návštěvnost byla mizerná. Ve městech se nějací diváci našli, ale v odlehlejších končinách o snímku nikdo moc nevěděl. Některé rozsáhlé řetězce kin pak ze strachu před mocným Hearstem na promítání snímku raději rovnou zanevřely a „nejlepší film všech dob“ odešel s neuspokojivým ziskem 1,6 milionu dolarů a se ztrátou přibližně 160 tisíc (jen pro porovnání, druhý nejoslavovanější snímek té doby, megalomanský Jih proti Severu, vydělal jen v Americe 198 milionů).
Welles byl do jisté míry předurčen k tomu, aby se systémem válčil, provokoval ho a posouval hranice uměleckého vkusu. Jestliže Kane prošel kulturní rehabilitací v 50. letech, kdy ho francouzští teoretici v čele s Andrém Bazinem postavili na piedestal jako perfektní autorské dílo, Welles vedl válku s hollywoodskými studii, která mu od Skvělých Ambersonů z roku 1942 pravidelně zasahovala do práce a přetáčela hotové filmy. To potkalo i jeho další mistrovské dílo Dotek zla z roku 1958 a pozoruhodná herecká i režisérská osobnost Hollywoodu nadobro zamávala.
To Občan Kane už ale v kinematografické paměti navždy uvízl. S rozvojem filmového vzdělání a vzestupem mladých iniciativních režisérů na přelomu 60. a 70. let, kteří projevovali silné cinefilní vazby na minulost, se Wellesův nejdůležitější snímek dostal spolu s Casablancou do čela té nejvlivnější filmové společnosti. Od roku 1972 se v diskuzích o největší americký film nejčastěji přetahuje o první místo s Kmotrem a Americký filmový institut ve svém žebříčku AFI'S 100 YEARS...100 MOVIES z roku 1998 upřednostnil staršího Občana Kanea, který si dlouho držel prvenství také v hlasování britského magazínu Sight and Sound. Pořady jako Simpsonovi by bez něj byly ochuzeny o pořádnou dávku vtipných a esteticky výrazných referencí a americký film by možná nevypadal kdovíjak odlišně, ale dozajista by byl také o dost chudší. Některá díla, byť to jsou třeba zprvu slavné propadáky, si prostě musíme neustále připomínat.
Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu
Zdroje: AFI, Kinobox, Open Culture, YouTube – The Narrative Art