Praha nezačíná ani nekončí Staroměstským náměstím, Hradem a orlojem. Pokud už jste klasické trasy prošli, vyplatí se zamířit o pár ulic dál: do zahrad za zdí, podzemních chodeb, architektonických vil a pasáží, které ukazují město v mnohem tišší a osobnější podobě.
Nový Svět a Vrtbovská zahrada: Hradčany a Malá Strana bez obvyklého hluku
Nejzajímavější Praha pro druhou nebo třetí návštěvu často leží jen pár minut od míst, kde se turisté mačkají v největších davech. Nejde o tajná místa v doslovném smyslu, spíš o adresy, které většina návštěvníků během prvního víkendu mine. Nový Svět je přesně takový případ: malé historické zákoutí Hradčan v těsné blízkosti Pražského hradu, ale s úplně jinou náladou než prostranství před katedrálou. Úzké dlážděné uličky, drobné historické domy a historie sahající přibližně do poloviny 14. století vytvářejí dojem města v městě. Lokalita je dlouhodobě spojovaná s umělci a nejlépe funguje bez spěchu, jako krátká zacházka po návštěvě Hradu nebo naopak jako jeho klidnější alternativa.
Podobné překvapení čeká na Malé Straně ve Vrtbovské zahradě. Vstupuje se do ní z Karmelitské ulice a právě kontrast je na ní nejsilnější: z rušné ulice se najednou ocitnete v terasovité barokní zahradě se sochařskou a zahradní výzdobou. Z vyšších teras se otevírá výhled na historickou Prahu, který nepůsobí jako další zastávka v davu, ale jako odměna za to, že jste otevřeli nenápadné dveře. Před návštěvou se vyplatí ověřit aktuální sezonní otevírací dobu a vstupné.
Vojanovy sady a vyšehradské kasematy: ticho za zdí a Praha pod zemí
Vojanovy sady patří k místům, kolem kterých se dá snadno projít cestou na Kampu nebo Malou Stranu, aniž by člověk tušil, jak klidný prostor se skrývá za zdí. Jde o někdejší klášterní zahradu a zároveň o nejstarší částečně dochovanou zahradu v Praze. Nečekejte botanickou atrakci, ale spíš místo, kde ruch okolních ulic náhle zmizí: staré stromy, jezírko, kaple svatého Eliáše a vyhlídková terasa vytvářejí prostředí vhodné pro krátký odpočinek mezi dvěma částmi města. Podle aktuálních údajů je vstup zdarma, což z nich dělá jednu z nejpříjemnějších zastávek v historickém centru. Úplně jiný typ objevu nabízí vyšehradské kasematy a Gorlice.
Tady nejde o obecnou procházku po Vyšehradu, ale o jeho podzemí. Kasematy vznikly jako chodby barokního opevnění a jejich celková délka přesahuje kilometr, přesněji se uvádí zhruba 1 017 metrů. Nejvýraznějším bodem je podzemní sál Gorlice, kde je umístěno šest původních barokních soch z Karlova mostu. Pokud má některé místo v Praze skutečně pocit skrytého objevu, jsou to právě tyto chodby: město nad vámi pokračuje svým tempem, zatímco vy stojíte v prostoru, který připomíná, že pražská historie není jen nad úrovní chodníku.
Novoměstské pasáže a Müllerova vila: druhé centrum a Loosův Raumplan
Kdo zná Václavské náměstí jen jako rušnou městskou osu, může být překvapený, že hned vedle něj existuje druhá, téměř paralelní pěší Praha. Pražské pasáže nejsou jen slavná Lucerna se zavěšeným koněm Davida Černého, i když právě tam mnoho lidí začne. Smysl má projít centrum přes Lucernu, Světozor, Františkánskou zahradu a podle času pokračovat také přes pasáže U Nováků nebo Rokoko. Novoměstské průchody a pasáže jsou architektonickou zvláštností Prahy a zároveň praktickou cestou, jak se pohybovat středem města mimo hlavní proud lidí. Nejde o muzeum, ale o živou městskou vrstvu: kina, kavárny, obchody, dvory a spojky, které propojují ulice jinak než běžná mapa.
Náročnější cestovatel by si měl nechat čas také na Müllerovu vilu ve Střešovicích. Adolf Loos patří k zásadním osobnostem moderní architektury a právě tato vila ukazuje jeho princip Raumplanu, tedy promyšlené prostorové skladby interiéru. Zvenku je stavba důležitá, ale skutečný smysl návštěvy leží uvnitř: v tom, jak na sebe navazují místnosti, výškové úrovně, materiály a výhledy. U podobného objektu je praktická příprava nutná, prohlídku interiéru je vhodné rezervovat předem a ověřit aktuální režim návštěv.
Winternitzova vila a Bílkova vila: domy, do kterých se nechodí jen kvůli fasádě
Na Müllerovu vilu přirozeně navazuje Winternitzova vila, ale není to jen její menší varianta. Vznikla v roce 1932 podle návrhu Adolfa Loose a Karla Lhoty a bývá uváděna jako poslední Loosova stavba, jejíž dokončení architekt ještě sám zažil. I tady je podstatný Raumplan, tedy práce s prostorem, nikoli jen vzhled budovy. Atmosféra domu je komornější a silněji do ní vstupuje příběh rodiny Winternitzových, takže návštěva nepůsobí pouze jako lekce z dějin architektury, ale také jako setkání s konkrétním osudem jednoho pražského domu. Před cestou je rozumné ověřit aktuální program, prohlídky a způsob návštěvy.
Zcela odlišný zážitek nabízí Bílkova vila, dům sochaře a mystika Františka Bílka. Je zajímavá i pro ty, kteří běžně galerie nevyhledávají, protože návštěvník tu nevstupuje jen do výstavního prostoru, ale do světa jednoho umělce. Neobvyklá architektura propojuje bydlení, ateliér a umění; uvnitř jsou vystavena Bílkova sochařská, kreslířská a grafická díla i původní vybavení. Právě díky tomu vila nepůsobí jako neutrální galerie, ale jako prostředí, kde je možné pochopit, jak autor přemýšlel, tvořil a žil.
Clam-Gallasův palác a Umělecká zahrada: baroko v centru, sochy pod Nuselským mostem
Clam-Gallasův palác stojí v části Prahy, kterou denně procházejí tisíce lidí mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem, přesto ho mnoho návštěvníků mine bez větší pozornosti. Právě v tom je jeho síla: není potřeba jezdit daleko od centra, stačí změnit úhel pohledu. Palác patří k nejvýznamnějším architektonickým památkám Prahy a k důležitým příkladům vrcholného baroka. Zajímavý není jen fasádou, ale také aristokratickými interiéry a kulturním i společenským významem, který měl v historickém městě. Pokud chcete do programu zařadit něco velkolepého, ale méně samozřejmého než nejznámější památky, je to velmi dobrá volba.
Na závěr se hodí místo úplně mimo běžnou trasu: Umělecká zahrada v Nuslích. Její poloha v Nuselském údolí pod Nuselským mostem je sama o sobě neobvyklá a posouvá představu o tom, co může být pražská zastávka za uměním. Nejde o vyhlídkové centrum ani reprezentativní palác, ale o prostor se sochami v části města, kam se turisté obvykle nevydávají. Právě proto dobře uzavírá výběr pro zkušenější návštěvníky: Praha tu není pohlednicová, ale konkrétní, vrstevnatá a bez nutnosti tlačit se v hlavním proudu.