Tři ministerstva, vicepremiérský post a třináct poslanců. Na papíře působí Motoristé jako sebevědomý koaliční partner Andreje Babiše. Jenže stačí se podívat o patro níž, do obcí, do senátních obvodů, do krajských zastupitelstev, a obraz se rozpadá. Pro podzimní komunální volby strana veřejně představila lídry jen ve třech městech. V Senátu prakticky nekandiduje. A průzkumy ji mezitím posouvají k hranici, za kterou se ze Sněmovny padá. Tohle není příběh strany, která šetří síly. Tohle je příběh strany, která síly nemá.
Vládní funkce místo stranické páteře
Petr Macinka sedí od 15. prosince 2025 v křesle místopředsedy vlády a ministra zahraničí. Igor Červený řídí životní prostředí. Boris Šťastný dostal resort sportu, prevence a zdraví. Pro stranu se 6,77 % hlasů a třinácti mandáty je to mimořádně štědrá porce moci. Jenže právě ta štědrost odhaluje problém.
Václav Klaus, člověk, s nímž Macinka léta úzce spolupracoval v Institutu Václava Klause, to řekl veřejně už 10. října 2025: nejdřív budujte stranu, netlačte se do vlády. Macinka udělal pravý opak. Vyhodnotil, že okamžitý vliv je cennější než trpělivá práce v regionech. Možná měl pravdu na šest měsíců. Na šest let těžko.
Tři města a prázdná mapa
Když strana v červnu 2026 oznámila komunální lídry pro Prahu, Brno a Ostravu, znělo to jako strategický výběr. Soustředíme se tam, kde to má smysl, vysvětloval Šťastný. V Senátu pak Motoristé otevřeně přiznali, že podpoří „kteréhokoli koaličního partnera“, tedy hlavně kandidáty ANO, které staví v prakticky všech obvodech.
Srovnejte to s SPD, partnerem ze stejné vládní většiny: ta podle iDNES nasazuje kandidáty v 26 z 27 senátních obvodů. Motoristé? Maximálně jednotlivce. Rozdíl není v ideologii, ale v logice. SPD jde po území. Motoristé po billboardech.
Na stranickém webu sice existuje mapa čtrnácti krajských předsedů, ale krajský předseda bez kandidátek pod sebou je jako generál bez vojáků: má vizitku, nemá frontu. Centrální seznam obcí, kde Motoristé kandidují, strana nepublikuje. Buď proto, že ho nemá, nebo proto, že by vypadal trapně. Obojí vypovídá totéž.
Strana na jedno použití
Politolog Lubomír Kopeček pro Novinky varoval, že Motoristé mohou skončit jako „strana na jedno použití“. Není to akademická hyperbola, česká politika má na takový scénář přesný manuál.
Strana zelených v roce 2006 získala 6,29 % a šest mandátů. Vstoupila do vlády. V roce 2010 měla 2,44 % a ze Sněmovny zmizela. Věci veřejné v roce 2010 posbíraly 10,88 % a 24 mandátů, šly do vlády a rozpadly se dřív, než stačily cokoli vybudovat. Vzorec je vždy stejný: mediálně silná značka předběhne institucionální vyzrálost, vládní odpovědnost ji opotřebuje a bez regionálních kořenů nemá odkud čerpat novou energii.
Motoristé tento vzorec kopírují s chirurgickou přesností. Navíc přidávají vlastní komplikaci: sedm z jejich třinácti poslanců podle Novinek nemá ani stranickou legitimaci. Problém tedy není jen venku, v obcích a okresech. Je i uvnitř.
Čísla, která nelžou
MEDIAN v květnu 2026 naměřil Motoristům 3,5 %. NMS v červnu 5,8 %. Rozptyl je velký, ale obě čísla říkají totéž: strana se pohybuje v pásmu, kde se rozhoduje o přežití. NMS navíc uvádí, že přibližně třetina voličů Motoristů z roku 2025 zvažuje jinou stranu. Jádrová podpora činí pouhých 2,7 %, teoretický potenciál 9,3 %.
Bez senátorů, bez sítě obecních zastupitelů, bez lokálních tváří, které by značku držely při životě mezi volbami, jsou tato čísla závislá výhradně na dvou věcech: na tom, jak dlouho vydrží vládní publicita, a na tom, zda Macinkovo jméno dokáže samo utáhnout celostátní kampaň. To je model, který může vyjít jednou. Hůř se opakuje.
Sázka, která se nemusí vyplatit
Motoristé si koupili viditelnost dnes za cenu křehkosti zítra. Říkají, že se soustředí na to podstatné, jenže v české politice je podstatné právě to, co oni přeskakují: radnice, senátní obvody, místní zastupitelé, kteří znají jménem lidi na ulici. Bez téhle práce je strana jen logo na plakátu. A loga z plakátů se sundávají snadno.
9. října 2026 se otevřou volební místnosti. Pro Motoristy to nebude jen test popularity. Bude to účet za všechno, co nepostavili.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka