Rupálská stěna. Čtyři tisíce šest set metrů převýšení od ledovce po vrchol, alpský styl bez výškových táborů, bez fixních lan, bez nosičů. Plánovaná linie měla vést kuloárem ve spodní části stěny, ve dvou třetinách protnout polskou cestu z roku 1985 a zprava dojít na osmitisícový vrchol. Jenže hora řekla ne, a řekla to brzy, už kolem pěti tisíc metrů. Laviny, padající kamení a rozměklý sníh zastavily dvojici dřív, než se vůbec dostala do technicky klíčových pasáží. A pak přišlo ještě jedno rozhodnutí: Petreček odmítl pokračovat, Holeček zvažoval sólo, ale nakonec ustoupil i on.
Třicet hodin ve stěně, dva bivaky, žádný postup
Nástup do stěny proběhl 30. července 2026. Po prvním dni lezení bivakovali v přibližně 4 600 metrech. Druhý den postoupili k pěti tisícům, kde narazili na hrdlo klíčového kuloáru, a ten žil vlastním životem. Malé laviny projížděly žlabem, kamení se uvolňovalo, terén pod nohama měkl. Nouzový bivak na úzké skalní hraně, nad kuloárem, pod kuloárem.
V noci přišla bouřka, déšť se sněhem, pak oteplení. Kolem třetí ráno se rozhodli k ústupu. Sestup trval jedenáct hodin, většinu z nich bez jištění, cílem bylo projít nebezpečné úseky dřív, než ranní slunce roztaví sníh a spustí další laviny. 3. srpna byli zpět v základním táboře. Více než třicet hodin kontinuální zátěže ve stěně, a výsledek: nula metrů směrem k vrcholu.
Dva lezci, dvě hranice rizika
V základním táboře se cesty dvojice rozešly, ne osobně, ale v hodnocení toho, co je ještě přijatelné. Petreček po zkušenosti z prvního pokusu nepokračoval. Holeček jeho rozhodnutí respektoval a začal zvažovat sólový výstup italskou cestou, tedy jinou linií, než byla původně plánovaná. Ale ani k tomu nakonec nenašel dost argumentů. 7. srpna expedici oficiálně ukončil.
Že dva zkušení horolezci dojdou po stejné zkušenosti k různým závěrům, není neobvyklé. Reakce na výšku, únavu a objektivní nebezpečí je individuální; i CDC ve svém odborném manuálu upozorňuje, že předchozí výkon ve výšce není spolehlivým prediktorem pro další pokus. Tady nešlo o spor, ale o dvě různé odpovědi na tutéž otázku: stojí to za to?
Hora, kterou Holeček zná lépe než kdokoli z Čechů
Nanga Parbat není pro Holečka neznámý terén. V roce 2011 zkusil Rupálskou stěnu sólo a zastavil se osm set metrů pod vrcholem. O rok později stanul na vrcholu Kinshoferovou cestou se Zdeňkem Hrubým. V roce 2018 se vrátil do Rupálu s Petrečkem, po šesti dnech ve stěně došli zhruba do 7 800 metrů, asi tři sta metrů pod vrchol, a otočil je vítr se špatnou prognózou.
Letošní pokus se od předchozích liší zásadně: hora je zastavila ne vysoko pod vrcholem, ale už ve spodní třetině zamýšlené cesty. Kondice terénu v nástupu byla tak špatná, že samotný ústup byl výkonem. Pro srovnání: české vrcholové úspěchy na Nanga Parbat, ať už Radka Jaroše v roce 2005, nebo Holečka v roce 2012, šly Kinshoferovou cestou v Diamirské stěně. Nová linie Rupálem je jiná liga.
Konec expedice, ne konec projektu
Holeček se k Nanga Parbat vracel po osmi letech. Konkrétní plán další sezony zatím nezveřejnil, ale jeho historie ukazuje vzorec opakovaných návratů ke stejnému cíli: Gasherbrum I, Čamlang, teď Rupálská stěna. Hora pro něj tematicky nekončí.
Couvnutí z pěti tisíc metrů v nejvyšší stěně planety není selhání. Je to okamžik, kdy třicet let zkušeností převáží nad ambicí vylézt cestu, která ještě neexistuje. Holeček to ví. Proto je pořád naživu.
Zdroj: SportyŽivě
Autor: Matěj Pokorný