Když Eurostat minulý týden zveřejnil čerstvá data o očekávané délce pracovního života v Evropě, Česko se ocitlo nad unijním průměrem: 38,1 roku oproti 37,5. Číslice, která by měla být důvodem k hrdosti. Jenže průměrný český starobní důchod 21 175 Kč měsíčně stojí vedle finských 54 tisíc nebo německých 46 tisíc jako trapný příbuzný na rodinné oslavě. Pracujeme déle než většina Evropanů, ale systém, který naše roky přetavuje v penzi, se chová, jako by si toho sotva všiml. Není to chyba. Je to záměr.
Iluze zásluhovosti: jak vzorec tiše krade roky
Každý politik, který někdy řekl „kdo déle pracuje, bude mít vyšší důchod“, prodával polopravdu. Český důchodový vzorec totiž není odměna za docházku. Skládá se ze dvou částí: základní výměry 4 900 Kč, která je stejná pro ředitele banky i skladníka, a procentní výměry odvozené od celoživotních výdělků a doby pojištění. U důchodů přiznaných v roce 2026 přidá každý celý rok pojištění pouhých 1,495 % výpočtového základu. Při výpočtovém základu 30 000 Kč, což není žádný luxus, to znamená asi 449 korun měsíčně za rok dřiny.
Čtyři sta čtyřicet devět korun. Za dvanáct měsíců vstávání do práce, dojíždění, přesčasů a odvodů. To není spravedlnost, to je účetní urážka převlečená za sociální politiku.
A pozor, samotný výpočtový základ prochází redukcí, která záměrně stlačuje rozdíly mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými. Systém tak není rozbitý. Je přesně takový, jaký ho stát chtěl mít: solidární do té míry, že zásluhovost se v něm rozpouští jako cukr v oceánu.
Evropské zrcadlo: stejná léta, jiné peníze
Nejpříkřejší kontrast nabízí Finsko. Očekávaná délka pracovního života tam činí 40,1 roku, o dva roky víc než v Česku. Průměrná hrubá měsíční starobní penze? Podle Finnish Centre for Pensions je to 2 233 eur, v přepočtu kurzem ČNB zhruba 54 170 Kč. Rozdíl proti českým 21 175 Kč je propastných 33 tisíc. Fin pracuje o dva roky déle a dostane dva a půl násobek.
Německo při 40,2 roku pracovního života vyplácí u dlouhých kariér (minimálně 35 let pojištění) průměrně 1 892 eur mužům a 1 459 eur ženám, tedy zhruba 45 900 a 35 400 Kč. Rakousko u nově přiznaných penzí v roce 2025 hlásí 2 881 eur u mužů a 1 949 eur u žen. I po všech metodických výhradách, a těch je třeba mít na paměti, protože každá země počítá trochu jinak, je vzorec jasný: Česko proměňuje odpracované roky v penzi výrazně skoupěji.
Aby obraz nebyl černobílý: Slovensko se svým referenčním průměrem 702 eur (asi 17 040 Kč) a kratším pracovním životem 36,1 roku ukazuje, že Česko není na dně. Je ale někde v šedé zóně, kde člověk pracuje jako na Západě a pobírá jako na Východě.
Průhledný manévr jménem „odklad se vyplatí“
Stát má na celou situaci elegantní odpověď: pracujte ještě déle. Kdo po dosažení důchodového věku nepožádá o penzi a dál pracuje, získá za každých 90 dnů navíc 1,5 % výpočtového základu, tedy zhruba 6 % za rok. Při modelovém základu 30 000 Kč je to asi 1 800 Kč měsíčně, čtyřnásobek toho, co přinese „běžný“ rok pojištění před nárokem.
Řečnická otázka se nabízí sama: proč systém odměňuje práci po důchodovém věku čtyřikrát štědřeji než práci před ním? Protože stát nepotřebuje, abyste pracovali dlouho. Potřebuje, abyste pracovali ještě déle. Každý rok, kdy člověk platí pojistné a zároveň nečerpá důchod, je pro veřejné rozpočty dvojitá výhra. Jediný, kdo na tom tratí, je člověk, který si myslel, že 38 let práce bude stačit.
Předčasný odchod je pak trestem v číslech: krácení o 1,5 % výpočtového základu za každých 90 dnů, u lidí s 45 lety pojištění o 0,75 %. Systém vás nepustí dřív, aniž by vám to spočítal. A spočítá to důkladně.
Spravedlnost jako politická fikce
Celý spor o „spravedlivé důchody“ je ve skutečnosti sporem o definici. ČSSZ i MPSV otevřeně popisují systém jako kombinaci solidarity a zásluhovosti. Jenže poměr mezi nimi nastavili politici, ne matematika. A nastavili ho tak, aby průběžný systém přežil demografický tlak, ne aby odměnil individuální výkon.
Eurostatův ukazatel navíc neznamená „odpracované roky“ v čisté podobě. Měří očekávanou dobu setrvání v pracovní síle, tedy včetně období nezaměstnanosti. Český pracující tak nemusí reálně „odmakat“ 38,1 roku, ale systém se chová, jako by neodmakal ani třicet.
Kdo z toho těží? Rozpočet. Kdo na to doplácí? Člověk, který po čtyřiceti letech práce otevře první výpis důchodu a hledá v něm logiku, která tam záměrně není.
Česko nemá rozbitý důchodový systém. Má systém, který funguje přesně tak, jak byl navržen, jen ne pro ty, kdo v něm celý život platí.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka