Málo co se v české politice prodává tak snadno jako slib „víc moci lidem“. Scheinherr ho v rozhovoru pro Seznam Zprávy vyslovil s odzbrojující přímočarostí: chce být primátorem, chce, aby ho volili Pražané napřímo, a odkazuje přitom na „okolní metropole“. Zní to skvěle. Jenže pod tím srozumitelným obalem se skrývá návrh, který by bez přepsání půlky právního řádu vyrobil víc problémů, než kolik jich slibuje vyřešit. A hlavně, komunální volby jsou vyhlášeny na 9. a 10. října 2026. Pravidla hry se už nepřepisují.
Laciný trik s evropskou mapou
Scheinherr mluví o okolních metropolích, jako by všechny potvrzovaly jeho tezi. Nemluví pravdu. Vídeňského starostu volí městská rada, nikoli občané. Berlínského vládnoucího starostu volí Sněmovna reprezentantů. Ani jedno z těchto měst nezná přímou volbu primátora. Jediná Bratislava ze Scheinherrova implicitního seznamu skutečně volí primátora přímo, jenže tam jde o úplně jiný model. Bratislavský primátor může pozastavit usnesení zastupitelstva, rozhoduje ve věcech, které mu zastupitelstvo nevyhradilo, a funguje jako silný exekutivní hráč. To nemá s pražským systémem nic společného.
Smíchat Vídeň, Berlín a Bratislavu do jedné věty a tvrdit, že Praha je pozadu, je průhledný manévr. Kdo to udělá, buď nezná fakta, nebo doufá, že je nezná jeho publikum.
Dva mandáty, žádné řešení
Pražský primátor je dnes odpovědný zastupitelstvu. Rada hlavního města je volena zastupitelstvem z jeho členů. Primátor nemůže dělat právní úkony vyžadující souhlas rady nebo zastupitelstva bez jejich předchozího schválení. Celý systém stojí na kolektivní logice, a přímá volba by do něj vstřelila cizí těleso.
Ministerstvo vnitra to říká bez diplomatických kudrlinek: přímá volba starosty bez nového rozdělení pravomocí vytváří riziko obtížně řešitelných konfliktů mezi přímo voleným primátorem a zastupitelstvem. V krajním případě může vést k celkovému ochromení samosprávy. Představte si přímo zvoleného primátora, který chce prosadit novou linku metra, a zastupitelstvo, které ji odmítne financovat. Oba mají mandát od voličů. Kdo ustoupí? Nikdo. Praha stojí.
Není to hypotetický strašák. Přesně tento typ patu popisují analytické materiály, které si ministerstvo nechalo zpracovat od Univerzity Karlovy a České zemědělské univerzity v rámci projektu TAČR. Stát má k tématu roky expertízy. Problém není nedostatek vědění, je to chybějící politická vůle přiznat, že jednoduchá odpověď neexistuje.
Kampaň místo reformy
Proč ten návrh přichází právě teď? Protože se blíží volby a přímá volba je dokonalé kampaňové téma. Je srozumitelná. Je osobní. Slibuje víc moci lidem. A hlavně, nikdo po vás nechce, abyste ji skutečně zavedli. Stačí ji nabídnout.
Zavedení přímé volby primátora by vyžadovalo změnu Ústavy a řadu navazujících legislativních úprav. Sněmovna se o to pokusila v roce 2018, když návrh SPD prošel do dalšího čtení, ale v systémovou změnu se nikdy neproměnil. Politolog Petr Jüptner tehdy pro e15 pojmenoval jádro problému: slovenský model silného starosty „vůbec neodpovídá českým tradicím místní samosprávy“ a celá debata má blíž k politickému marketingu než k reformě.
Od roku 2018 se nezměnilo nic. Jen přibyl nový kandidát, který starý nápad oprášil.
Iluze vlivu za cenu funkčnosti
Řečnická otázka, kterou si musíme položit: co by Pražan přímou volbou primátora skutečně získal? Pocit, že si vybral konkrétního člověka. Pocit spoluúčasti. Ale rozhodovací jádro by zůstalo v zastupitelstvu a radě, protože na nich je pražský systém právně postaven. Bez přepsání kompetencí by šlo o iluzi zvýšeného vlivu, volič by dostal viníka i spasitele v jedné osobě, ale ne funkčnější město.
Už jednou jsme si tímto prošli. Senátní konference v roce 2011, ještě před zavedením přímé volby prezidenta, výslovně varovala: přímá volba je racionální hlavně tehdy, když má volená funkce hrát výraznější systémovou roli. Jinak hrozí destabilizace. Přesně totéž platí pro primátora, s tím rozdílem, že Praha není stát, ale město, které potřebuje stavět, opravovat a rozhodovat. Ne čekat, až se dva mandáty dohodnou.
Scheinherr nabízí Pražanům lístek do kina na film, který se nikdy nenatočí. A kdyby se natočil, neměl by šťastný konec.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka