Při scrollování sociálními sítěmi jsem narazil na video, které označovalo ekumenismus za nebezpečnou bludnou nauku. Podobné příspěvky však staví mezi křesťany zbytečné příkopy. Podstata ekumény totiž nespočívá v popření vlastní identity ani ve vytvoření „teologického průměru“, ale v objevování Boha, který přesahuje naše definice.
Ve videu autor dále tvrdil, že se katolíci nesmějí inspirovat protestantskou teologií ani liturgií, a prohlásil, že ostatní církve by měly přijmout katolické svátosti a úctu ke svatým. Kritizoval pohled křesťanů, podle nichž tolik nezáleží na tom, jaké církve je člověk členem. Každá církev sice podle něj nabízí část křesťanské pravdy, ale její plnost je pouze v katolické církvi – a proto je povinností katolíků tuto pravdu zvěstovat úplně všem.
Tento postoj mě velmi zaskočil, protože mezi křesťany staví hluboké příkopy. Zároveň však výstižně shrnuje obavu, která ekumenický dialog provází už od jeho počátků: strach ze ztráty vlastní identity, z opuštění teologické pravdy a z relativizace víry.
Ekumenismus je dialog založený na vzájemném respektu Podstata ekumenismu (z řeckého oikoumenē – celý obydlený svět) nespočívá v tom, že by církve musely popřít své učení nebo vytvořit jakýsi „teologický průměr“, ve kterém nezáleží na dogmatech. Ekumenismus je dialog založený na vzájemném respektu, naslouchání a hledání toho, co křesťany spojuje, aniž by se přehlížely reálné rozdíly.
Aby mohl tento dialog vůbec fungovat, je nezbytné přistupovat k ostatním církvím jako k rovnocenným partnerům. To neznamená rezignaci na vlastní přesvědčení nebo identitu. Je to ochota připustit, že žádná lidská instituce ani teologický systém nedokáže plně vyčerpat nepostižitelné tajemství Boha. Jinými slovy: i druhý může mít v něčem pravdu nebo vidět rozměr víry, který nám z naší perspektivy uniká.
Názor z instagramového videa navíc neodpovídá ani současnému oficiálnímu učení katolické církve. Druhý vatikánský koncil ve svých dokumentech výslovně říká, že i nekatolické křesťanské komunity mají v sobě mnohé prvky posvěcení a pravdy a že je Duch Svatý používá jako prostředky spásy. Papež Jan Pavel II. pak v encyklice Ut unum sint (1995) zdůraznil, že ekumenismus není pro katolíky jen jakýsi nepovinný doplněk, ale vnitřní povinnost a neoddělitelná součást víry.
Boží pravda nás přesahuje Častá obava konzervativních křesťanů je, že ekumenismus vede k myšlence „všechny církve jsou stejné“. Tak to ale ani náhodou není. Ekumenismus neříká, že na pravdě nezáleží. Tvrdí pouze, že Bůh a jeho pravda přesahují naši schopnost je plně formulovat, pochopit a vměstnat do dogmatických definic.
Připustit, že i protestant nebo pravoslavný může do vnímání víry vnést hluboký rozměr – například protestantský důraz na Písmo a osobní svědomí nebo pravoslavný důraz na mystiku a liturgii katolickou víru neochuzuje, ale naopak obohacuje.
Ekuména nespočívá v uniformitě. Jejím cílem není, aby byli všichni křesťané na světě stejní, měli na všechno stejný názor nebo slavili bohoslužby stejným způsobem. Jádrem ekumény je jednota v různosti. Rozmanitost pohledů na teologické i společenské otázky s sebou sice nese mnohá úskalí a rozhodně není jednoduchá.
Zároveň nás ale tato cesta duchovně rozvíjí a vede k tomu, abychom se znovu zamýšleli nad nejrůznějšími aspekty vlastní víry. To, že nejsme všichni stejní, nás může paradoxně obohatit víc, než kdybychom mysleli a jednali přesně stejně. Právě v této rozmanitosti se totiž můžeme od druhých naučit o Bohu i o sobě to, co bychom sami o samotě nikdy neobjevili.