Anička o anorexii: V dnešní době snad každý z mých vrstevníků řeší nějaký psychický problém

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Počet mladých lidí trpících poruchami příjmu potravy neustále roste, přičemž nejvíce ohroženou skupinou jsou dívky ve věku 14 až 18 let. Významnou roli v rozvoji těchto onemocnění hrají sociální sítě, které zkreslují představu o ideálním vzhledu. Odborníci z Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) se snaží tento trend zvrátit pomocí nových léčebných přístupů. Anička, která si na této klinice prošla léčbou anorexie, v otevřeném rozhovoru popisuje svůj boj s nemocí.

Anoretická dívka

Zdroj: Shutterstock

Ráda bych se zeptala, kdy u vás tyto problémy začaly a co bylo jejich spouštěčem.
U mě tyto problémy začaly před rokem, někdy na konci února, takže teď už je to vlastně rok.

Kolik vám tehdy bylo?
Bylo mi šestnáct. Trpěla jsem anorexií.

Co bylo spouštěčem? Jak jste se do toho stavu dostala?
Vždycky jsem měla tendenci se přejídat ve stresových situacích. Ale minulý rok ty stresové situace odezněly a já jsem se přesto dál přejídala. Samozřejmě se to projevilo na váze, což mě přimělo k rozhodnutí s tím něco udělat. Začala jsem se omezovat, chtěla jsem se dostat na svou původní váhu. Jenže jakmile jsem jí dosáhla, přišla myšlenka: Ještě kilo dolů by neuškodilo. Ale ani to mi nestačilo, tak jsem pokračovala dál, až jsem nakonec zhubla opravdu hodně.

Můžete říct, kolik kilo jste zhubla? Jaká byla vaše váha v kritickém stavu?
Zhubla jsem z 55 kilo na 42.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Můj idol mě zničil jedinou větou, zhubla jsem kvůli němu na kost. Když mě po letech zval na rande, nestačil se divit, svěřuje se Denisa

Ale ani těch pětapadesát kilo nebylo tak drastických…
Z pohledu čísel to možná tak nevypadá, ale tenkrát jsem to tak vnímala. Měla jsem pocit, že 55 kilo je příliš mnoho.

Bylo to ovlivněné sociálními sítěmi, nebo reakcemi vrstevníků?
Myslím, že obojí se na tom podílelo. Sociální sítě vytvářejí určitý ideál krásy a vrstevníci to pak reflektují ve svých komentářích. Není to třeba říct přímo, ale stačí, když někdo zmíní, že by mohl trochu zhubnout, a začnete si připadat, že byste mohla i vy. Ta kombinace společenského tlaku a mediálních vzorů je docela silná.

Jak reagovali vaši rodiče? Kdy si všimli, že se něco děje?
Mamka si už nějaké změny všimla, ale myslela si, že to není nic závažného. Pak přišla preventivní prohlídka u doktorky, kde mě zvážili. Bylo mi jasné, že rodičům i lékařce přijde divné, že v sedmnácti vážím méně než ve třinácti. Takže jsem se rozhodla jim o tom říct. Mamka si to pak hodně vyčítala, že si toho nevšimla dřív, že se nezeptala. Nakonec jsme vyhledali odbornou pomoc.

Jak by podle vás mohli rodiče takovým situacím předcházet?
Myslím, že nejdůležitější je pravidelně si se svými dětmi povídat. Nejen o jídle, ale obecně o jejich psychickém stavu, o tom, jak se cítí. Pokud cítí, že se můžou svěřit, pak je větší šance, že včas zachytí nějaký problém. U nás to tak vlastně i bylo, ale já si svou „dietu“ dost chránila. Věděla jsem, že kdybych to přiznala, rodiče a okolí by mi to „vzali", a to jsem nechtěla.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Sní svíčkovou se šesti a ještě si dá zákusek. Přesto Veronice celý život nadávají do anorektiček

Jaké máte zkušenosti s Psychiatrickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze?
Myslím si, že velice dobrou. Člověk tu ale musí být hlavně sám za sebe, musí mít vlastní vůli se uzdravit. Pokud nechce, může tu strávit klidně půl roku, ale nijak mu to nepomůže. Na začátku má většina lidí smíšené pocity, váhají, jestli jim to něco dá, nebo ne. Ale když vidím sebe i ostatní, tak musím říct, že to pomáhá. Většina lidí odsud odchází alespoň částečně v pořádku, někteří dokonce úplně. Jenže je strašně důležité si ten stav udržet i po odchodu, protože jakmile se člověk vrátí ke starým vzorcům, často se stává, že se sem vrátí.

Takže klíčovou částí pobytu je srovnat si věci i v hlavě. Co bylo pro vás osobně tím nejdůležitějším momentem?
Uvědomění si, že mám v životě plány, které bych si chtěla splnit. Chci cestovat, mít rodinu, trávit čas s blízkými a nechci být zavřená někde na psychiatrii a pořád se trápit kvůli jídlu.

db1aa225f4038-mensi.jpg.webp PhDr. František Krch, Ph.D., prof. MUDr. Hana Papežová, CSc., doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D., doc. MUDr. Lukáš Zlatohlávek, Ph.D na tiskové konferenci o poruchách příjmu potravy
Foto: VFN

A jaký je teď váš přístup k jídlu?
Momentálně jsem v pohodě, i když občas mám myšlenky, že bych mohla některé jídlo vynechat nebo se vrátit zpátky k tomu, co bylo před klinikou. Ale vždycky si řeknu, že to už nechci znovu zažít. Poruchy příjmu potravy jsou boj na dlouhou trať, někteří lidé s nimi bojují celé roky. Měla jsem štěstí, že u mě to trvalo poměrně krátce, a myslím si, že stojí za to být v pořádku.

Jak důležité je podle vás o tomhle problému mluvit s vrstevníky? Jak se jim otevřít nebo je požádat o pomoc?
Určitě je dobré svěřit se nejbližším kamarádům, protože podpora od nich může strašně moc pomoci. Když je člověk na tom špatně nebo má těžké období, přátelé ho dokážou podržet. Ohledně širšího okruhu vrstevníků je to složitější. Většina mého okolí o tom třeba ani neví. A taky si hodně lidí představuje, že anorektička je vždycky úplně vyhublá, což vůbec nemusí být pravda. Navíc, když se řekne porucha příjmu potravy, většina lidí si představí právě anorexii, ale těch poruch je celá řada, od záchvatovitého přejídání až po různé méně známé formy.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Věty, kterými nejen svým dcerám a vnučkám zaděláváte na problémy se sebevědomím

Myslíte si, že sociální sítě a podobné vlivy přispívají k těmto problémům? Měla by být ve školách větší osvěta, aby se předešlo zkresleným představám o tom, jak má vypadat zdravé tělo?
Určitě ano. O poruchách příjmu potravy, sebepoškozování a dalších psychických problémech se ve školách skoro vůbec nemluví. A to je podle mě velký problém, protože v dnešní době snad každý z mých vrstevníků řeší nějaký psychický problém, nebo aspoň někoho takového zná.

Setkala jste se někdy s někým ze svého okolí, kdo procházel tím, čím vy?
Ano, setkala. Ne přímo s poruchou příjmu potravy, ale s jinými psychickými problémy, včetně sebepoškozování. To všechno do toho patří.

Zdroj: Autorský článek

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Anička o anorexii: V dnešní době snad každý z mých vrstevníků řeší nějaký psychický problém

Horší než nedostanek benzinu. Just z Moskvy o útocích na ruský Amazon

Polární liška ušla z Norska do Kanady 4.350 kilometrů. Redakce má podezření, že šla na fotbal a Haalandovi věřila dřív než všichni ostatní

Krajky, pouta i dominance. Erotické snímky staré přes sto let překvapí svou odvahou

Matka nechala kočárek před obchodem a dítě zmizelo. Šestitýdenního Tadeáška našla až pozorná matrikářka

Kitum: Jeskyně, kam chodí sloni pro sůl, ukrývá smrtelné nebezpečí. Věda dodnes nezná přesnou cestu nákazy