Jen pro vysvětlení: absolvovat tu katedru současně se studiem bylo povinné, pokud jste neměli modrou knížku, která by vás osvobodila z vojenské služby. Takže nešlo o žádný politický krok studentů, nýbrž o jednu z režimních povinností.
Jedním z nás vojínů absolventů byl i Honza Bouzek. Celkem milý kluk. Všechno začalo tím, že jsme si koupili společně láhev sirupu. Složili jsme se na ni a jako bezpečné místo pro ni zvolili knihovnu v Jugoklubu. Logicky jsem tedy za úschovu odpovídal. Už jsme měli dost toho nasládlého čaje slabého jak čaj, ale pivo a vodka se v kasárnách na západní hranici jaksi nevyskytovaly, a tak jsme si vždycky navečer pochutnali na skleničce vody se šťávou.
Jednou jsem se vrátil z odpoledního nástupu roty zpět na své pracoviště. O chvíli dřív přišel Honza a o něco později jsem zjistil, že z láhve ubyla celá třetina sirupu. Zrovna jsem se na to chtěl vyptat, když se dovnitř nahrnuli kluci a všichni se sápali po naší společné Mařence (jak jsme láhev se sirupem láskyplně pokřtili). A ona - skoro prázdná. Začalo krátké vyšetřování, které skončilo výkřiky a nadávkami na hlavu nebohého Honzy.
Pro vojny neznalé: ve vojenské službě v neprofesionální armádě převládá chronická frustrace všech. Stačí si uvědomit, že je plná mladých kluků a žádný z nich nemůže a) vypadnout z domu, kdy chce, b) jít na pivo, kdy chce, c) šukat, kdy chce, a dohromady se nesmějí ani pořádně poprat, ani vynadat svému veliteli. Vojáci tak reagují ustavičnou zlostí, vulgární mluvou, různými naschvály atd.
Postupně jsme pochopili, že s Honzou se něco děje. Stále víc nás zaměstnával svou nekonečnou žízní. Ale vůbec ne v tom smyslu, že toužil pít alkohol, prostě měl jen žízeň. Zato pořád. Při obědě si ke stolu nanosil čtyři kelímky toho odporného čaje a když je vypil, šel si ještě přidat! Nějaký čas byl pro nás dobrým terčem vtipů. Dokud jsme definitivně nezjistili, že se s ním děje něco, co si smích nezaslouží.
Ano, Honza nesimuloval v touze dostat modrou knížku. Honza onemocněl. Vím přesně, o jakou diagnózu se jednalo, jen se bojím, že mi to nebudete věřit. Dostal žíznivku. Určitě si myslíte, že to je nějaká legrace, můj vynález. Ale není, fakt to existuje. Diabetes insipidus je vzácné onemocnění postihující hlavně mladé muže. Jeho příčinou je porucha funkce hypotalamu, což je část mezimozku, odpovědná za koordinované fungování všech vnitřních orgánů. Kromě jiného se zde vyrábí jeden hormon, který se dopravuje do ledvin a tam zabraňuje nadměrnému úniku vody močí. Honza prý dokázal za den vymočit víc než deset litrů – a měl neuhasitelnou žízeň.
Jenže tato diagnóza zpočátku nebyla jasná, pročež plukovní doktor, který byl na západní hranici taky z trestu, ho dlouho nechtěl uznat za nemocného. Konečně se však Honza dostal do vojenské nemocnice v Plzni a po návratu nám vyprávěl, co se tam dělo.
Když jsem před chvilkou napsal neuhasitelnou žízeň, tak jsem myslel neuhasitelnou. My jsme Honzovi nosili další a další lahve s vodou, dokonce i tajně na denní nástup roty. Chápali jsme, že musí mít zajištěný stálý přístup k tekutinám, jinak mu hrozí závratě a kolaps.
V té Plzni to pokračovalo. Vyprávěl nám, jak druhý den po příchodu se v nemocničním pokoji rozhodl, že půjde do army čili vojenské prodejny pro nějaké nápoje. Těch odporně nasládlých čajů už měl po krk. Vzal si tedy peníze, rychle ještě vypil litr toho čaje a spěchal do prodejny. Když tam ale přišel, byla tam fronta. Tak čekal, až se dostane na řadu. Mezitím však pocítil prudkou žízeň a po chvíli už nemohl jinak, než že si vzal na pultě vystavenou kofolu, otevřel si ji a vypil. Pak ještě jednu. A ještě jednu. Zkrátka a dobře, když přišel na řadu, tak měl v náručí šest prázdných flašek a prodavačku mu chtěla vrátit zálohu! Tak to jen abyste pochopili, co je opravdická žízeň.
Pro neznalce odbočím upozorněním, že už tehdy kofola kupodivu skutečně existovala. Sice se mi po letech zdá, že byla chuťově odlišnější, ale hlavní je, že existovala. V Československu se začala vyrábět na příkaz komunistické strany (!!) v roce 1960. měla se stát a stala se úspěšnou alternativou k imperialistické coca-cole a pepsi cole. Však se taky nejdřív jmenovala kofocola, jenže imperialisti nám pohrozili mezinárodním soudním sporem o autorském právu, takže jsme ucukli k prosté kofole. Vznikla ve farmaceutickém podniku Galena Opava, kde bylo třeba využít přebytečný kofein, který tam vznikal při pražení kávy.
Právě z Opavy si kofolu v 90. letech „odnesli“ potomci řeckých migrantů, otec a syn Samarasovi. Odkoupili ochrannou známku i originální recepturu. Oni dneska děsně tají, z čeho se kofola vyrábí, a to je důvod, proč vám to tady prozradím – čtu to z receptury v 60. letech. Originální sirup tvoří směs 14 přírodních bylinných a ovocných složek, jako je ostružiník, maliník, jahodník, lékořice, skořice, kardamom či pomerančová kůra. Do toho míchají ovocné šťávy, pálený cukr čili karamel a kofein. Jestli to dnes chutná jinak, tak proto, že recepturu změnili.
Omlouvám se, že někdy z příběhu uteču k vysvětlování, kdo byl absolvent vojenské katedry, co je žíznivka nebo jak vznikla kofola. Jednak jsem u klávesnice ukecaný a jednak se mi zdá, že to dobře rámuje celý Honzův příběh. Teď zpátky do Plzně v době, kdy třetinka kofoly stála korunu dvacet.
Když ho v nemocnici konečně správně vyšetřili a s předepsanými léky pustili domů, spěchal na nádraží. Jenže vlak jel až za hodinu. Sedl si tedy do restaurace a upíjel pivo. Mně říkal: „pomalu jsem upíjel“. Měl jich v sobě sedm, když konečně přijel vlak. Že měl v sobě sedm piv, to zase není tak doslova pravda, protože Honza fungoval jako průtokáč a za tu dobu z něj aspoň tři litry vyšly. On tam v podstatě pil cestou na záchod. Vlak do Mariánek jel mučivě dlouho a litr drahé limonády mu vystačil jen do Stříbra. Když se tedy konečně dostal z vlaku, musel okamžitě zajít do nádražní restaurace. Tam si dal čtyři piva dvanáctky, na cestu pak ještě dvě desítky (jen tak na ex, u pultu), čili se nedivte, že ho chytla lítačka, jak vrávorá směrem na Velkou Hleďsebi.
Nakonec to dopadlo tak, že za návrat v podnapilosti vyfasoval nějakou tu bezinu, což je vojenský výraz pro zákaz vycházek - že je bez vycházek. Ale o to vlastně taky nešlo. Šlo o to, jak to bylo dál.
K útvaru ho dovezla lítačka svým gazíkem. To už ale bylo přibližně jedenáct v noci. Honza přišel celý zkroušený a vzbudil mě: „Oldo, průšvih, už jsem tady z nemocnice, přivezla mě lítačka, no ale hlavně, v Plzni mi dali nějaký léky, potřeboval bych je uložit.“
„Ale Honzo,“ odtušil jsem dostatečně otráveně, „tak si je prostě ulož, já ti to povoluju, žejo. Hlavně mi řekni, co ti teda bylo a nech mě spát.“
„No právě, jsem pořád nemocný, je to něco s hormony. A nemůžu si je jednoduše uložit.“
A pak mi vysvětlil, že ty léky – začali jsme jim říkat hormonky – musí být nutně a okamžitě uloženy v chladu, To znamená v ledničce. „Ty se přece znáš s klukama ze štábu a tam je lednička. Nemohl bys to zkusit hned?“
Možná právě tehdy mě napadlo pravidlo, kterým se někteří lidé řídí celý život: Jestli někdo opravdu něco potřebuje a ty jsi jediný, kdo to může udělat, tak musíš.
S mručením, leč v bdělém stavu, jsem se s ním vydal do ubikací štábní roty – a ono nic! Ty krysy písaři a řidiči mu to do ledničky ve štábním domku nevzali. Ani nebudu popisovat, jak nám odpověděli, protože bychom se všichni červenali.
Co teď? „V plukovní kuchyni je určitě lednička“, napadlo mne. „Jdeme za Tondou, ten se kámoší s kuchařema.“
Tonda je probudil – a kuchaři nám řekli totéž co ty krysy.
O další ledničce jsme už nevěděli. Všech šest absolventů postávalo v nočním tichu mezi stromy a přemítalo nad tou neuvěřitelnou absurditou celé věci. Až se náhle Bořek obrátil na mě: „Tobě je přece docela nakloněnej major Kostrhún. Vždyť víme, jak jsi mu pomohl s tou knihovnou. Přelezem plot a půjdem do Domoviny.“ Tak se říkalo několika činžákům, které sloužily opodál v lese jako byty důstojníků.
Byla už půlnoc. Vytvořili jsme přední úderný oddíl (já plus Honza plus Bořek), vzadu u autoparku šťastně přelezli plot a hormonky nesli k majoru Kostrhúnovi. Našli jsme vchod do domu, byl otevřený. Vystoupali jsme až k jeho bytu a opatrně zazvonili. Uvnitř bylo chvíli ticho, pak se ozvaly nějaké překotné zvuky a konečně se dveře otevřely. V nich stála mladá paní Kostrhúnová, jen tak v kombiné, hrozně rudá a dýchala jak lokomotiva.
Když nás uviděla, polkla, zrudla ještě víc, ale současně jsme slyšeli, jak si oddechla. „Co se děje, mládenci?“
No, mládenci, byla jen asi o pět let starší než my a někteří mazáci se kasali, co vše s ní ještě prožijí.
Vykoktali jsme svou prosbu. Ne, soudruh major je zrovna služebně mimo, ale ona ty vojákovy léky samozřejmě do ledničky dá a zítra si pro ně můžeme přijít. Tak jsme si oddychli zase my, ale příští den jsme si nikam nepřišli. Když jsme lezli zpátky přes plot, chytil nás dévéťák (důstojník, který sloužil u vchodu do kasáren) a všichni jsme se octli v nebezpečí opravdu těžkého trestu. Definovalo se to totiž jako zběhnutí, ještě že právě nebyla válka.
Ráno jsme smutně čekali na ortel. Uplynulo dopoledne, nic se zatím nedělo (velitel praporu ještě zřejmě o incidentu nevěděl, neboť jako obvykle vyspával z kocoviny). Před polednem pro nás přiběhla služba: všichni do štábu. Průser! Přivlekli jsme se jako zbytek vojska po bitvě u Thermopyl a postavili se tváří v tvář majoru Kostrhúnovi. Držel v ruce lahvičku s hormonky a byl docela v klidu. Manželka že nás pozdravuje (teprve tady jsem pochopil, co je vojenské tajemství, avšak mimické svaly jsme udrželi!).
Major si nechal vysvětlit, proč jsme to celé spáchali a pak se rozhodl, že to přikryje: veliteli nahlásil, že věděl, že z nemocnice přijede vojín Bouzek a že mu nabídl, aby si léky nechal u něho. Jenže my jsme to podle něho úplně zvorali, protože místo abychom vyšli branou, zkoušeli jsme to (on neví proč) přes plot. Ale jak může potvrdit, šlo jen o to, dopravit léky do chladu, žádný jiný úmysl v tom nebyl. Představte si, že to prošlo bez trestu.
Abych celou historku ukončil, musím ještě napsat, že Honza, který vystudoval chemicko-technologickou v Pardubicích, během pár týdnů dostal modrou knížku a mohl z vojny odejít do civilu. Jak jsme mu záviděli! Mělo to pro něj ale ještě jeden tragický důsledek. Totiž Honza byl… ochutnavačem piva ve smíchovském pivovaru. Víte, co to znamenalo? Že sedí půl směny na zadku, dá si doušek piva, pocumlá v ústech, pak ho vyplivne, zají to soustem chleba, pak další doušek a tak dál.
Takže Honza svým onemocněním ztratil základní kvalifikaci pro své povolání. Kdo ví, kde se tehdy uchytil a co nyní dělá. Třeba si to tady přečte a ozve se mi. Rád bych si s ním po víc než padesáti letech podal ruku…