Nemoc zvaná „phossy jaw“, tedy fosforová nekróza čelisti, se projevovala především v oblasti obličeje. Čelisti postižených osob doslova hnily zaživa. V roce 1855 navštívila 16letá pracovnice továrny Cornelia lékaře v New Yorku s tím, že ji na pravé straně úst bolí zub. Podle svých slov pracovala 8 hodin denně v továrně , kde namáčela zápalky. Pracovala tam už 2 roky, ale teď ji bolely čelisti natolik, že nebyla schopná ani jíst. Spojitost mezi bolestí zubů a vystavením toxickým sloučeninám jí na mysl nepřišla.
Znetvořené tváře a hniloba v ústech Lékař, který nebyl z věci o moc moudřejší, jí propíchl dásně, zub odstranil a poslal ji do práce. Jenže Cornelia se k němu do nemocnice Bellevue vrátila v ještě horším stavu. V čelisti se nacházela díra uvolňující hnis , takže ji lékař musel odstranit celou. Cornelia byla přitom jednou ze stovek „matchstick girls“, dívek, které máčely zápalky ve fosforu a celé hodiny tak vyráběly hlavičky, které chytly naprosto kdekoli.
Blízkost fosforu ovšem působila na jejich čelisti. Tato práce byla v USA a Británii v té době naprosto běžná a výrobci neustále hledali inovace, čímž přišel na řadu i bílý fosfor. Ačkoli byl vysoce toxický, dokázal chytit škrtnutím o jakýkoli povrch a tyto sirky se staly neuvěřitelně populárními. Z toho logicky vycházela vysoká ziskovost celého průmyslu. A i když majitelé továren o jeho škodlivosti věděli, používali ho dál, pracovní doba byla 10–15 hodin.
Růst odvětví navzdory rizikům První zachycený případ „phossy jaw“ se objevil v roce 1838 ve Vídni a do roku 1844 jich lékaři zachytili 22. Sirkový průmysl však stále rostl. Dr. James Rushmoore Wood, který léčil Cornelii, popsal jako první příznaky bolest čelisti , následovanou hnisáním kolem dásně. Někdy dáseň dokonce svítila ve tmě. Ve vážných případech nekróza čelist kompletně zničila a poškodila i mozek. Bez odstranění kosti mohla být choroba i smrtelná.
Pak tu byla 13letá Annie, která si všimla, že jí ve tmě svítí ruce – po 4 letech práce v továrně. Podobně jako Cornelie podstoupila odstranění čelisti. Maggie ve věku 23 let podstoupila 5 operací a pokračovala v práci v továrně . Dle odhadů zasáhla nemoc 11 % pracovnic . V USA bylo jen do roku 1909 zachyceno přes 100 případů. Protože reakce majitelů továren byla prakticky nulová, musely vzít pracovnice věci do vlastních rukou.
Ani regulace, ani tržní konkurence V červnu 1888 napsala aktivistka Anne Besant článek o „Bílém londýnském otroctví“. Zdokumentovala podmínky v továrnách a děsivou realitu čelistních následků. Poukázala také na tresty za špinavou obuv, mluvení nebo pozdní příchody. V době vzniku článku už některé továrny od bílého fosforu upustily, ale ne v Británii. Podle vládních činitelů by šlo totiž o omezení volného obchodu a výroby. Spory vyústily v roce 1888 v pracovní stávku.
Co nezměnily vládní regulace, spustila nakonec konkurence. Roku 1891 otevřel zakladatel Armády spásy William Booth továrnu, která bílý fosfor nepoužívala. Spotřebitelé tak měli možnost volby a pracovnice bezpečnější práci . Prodeje nicméně příliš nešly. Teprve vynález francouzského chemika, který našel bezpečnou náhradu za bílý fosfor, ukončil tuto praxi. Původní továrna Briant & May k ní přešla v roce 1901.
VIDEO
Zdroj: VědaŽivě.cz
Autor: Redakce VědaŽivě