Pavel byl klasickou ukázkou starého mládence. Léta žil se svou maminkou, po její smrti zůstal sám, a pokud jsme si ho v práci dobírali, jestli si konečně najde nějakou ženskou, vždy se naoko ošil odporem a prohlásil, že on teda rozhodně nikdy. Přitom to nebyl žádný misogyn, ba naopak, byla s ním sranda, svým vtipkováním uměl rozesmát kohokoli, a když na to přišlo, dokázal se ženami i v žertu zaflirtovat. Ale vocaď až pocaď, jak se říká.
Nu, a jak už to u starých mládenců bývá obvyklé, i na dovolené jezdil Pavel sám. Tu na Orlík, tu do Tater, a když na to přišlo, tak klidně i do tehdejší Jugoslávie. A jak bylo tehdy zvykem, kdo neměl na zájezdu parťáka nebo parťačku, vyfasoval na dvojlůžák nějakého náhodného spolucestujícího.
„Pavle, hlavně si nezapomeň špunty do uší!“ Hecovali jsme ho s klukama v odpovědi na jeho obavy, že dostane na pokoj nějakého jedince s výrazně rozvinutým smyslem pro noční chrápání.
„Špunty do uší mít nemůžu, dycky mě po nich bolí palice a ani prášek na spaní si nechci brát, abych nebyl druhej den malátnej,“ zakličkoval Pavel. Sice jsme netušili, jak může někoho po těch protihlukových ucpávkách rozbolet hlava, ale brali jsme to spíš jako takový Pavlův soukromý folklór. On byl totiž vždy a za všech okolností ustaraný a vše viděl už dopředu černě, možná to měl jako důsledek nějaké formy maminčina jedináčkovského rozmazlování.
„Tak se tolik neboj, třeba budeš mít kliku a místo chrapouna dostaneš na pokoj nějakou mladou štíhlou prsatou slečnu,“ popíchli jsme ho u vědomí jeho odporu k intimnímu sbližování s příslušnicemi něžného pohlaví.
„Hobeles ženskou, pánové, víte přece, že na těchhle zájezdech se to zásadně nemixuje, aby si pak nikdo nemohl stěžovat a požadovat po cestovce alimenty. Bude to chlap a při mý smůle určitě malej, tlustej a plešatej, takový chrápou nejvíc,“ opevnil se Pavel ve svých pozicích pesimizmu.
Podobně, jako jsme nechápali souvislost mezi špunty do uší a bolestí hlavy, nešlo nám na rozum ani to, jak mohou tělesné atributy mužského jedince ovlivnit intenzitu jeho nočních chrápavých projevů. Nicméně Pavlovy obavy se nám rozptýlit nepodařilo a on odjel s pocity krajní nejistoty ohledně kvantity a hlavně kvality svého spánku na nadcházející dovolené.
Nevím, zda úsloví, pravící, že člověk je sám strůjcem svého štěstí či neštěstí, pokrývá i otázku chrápání našich bližních, ale faktem je, že se Pavel pravidelně vracíval z dovolených s hlubokými kruhy pod očima. Když jsme se ho ptávali, zda prohýřil celé noci po místních barech, tak se smutným pokýváním hlavou odpovídal: „Ale kdepak, chlapi, bylo tam sice krásně a já si to perfektně užil, ale můj spolubydlící nebyl člověk, to byl spící hrom.“
***
Léta utíkala a Pavel, takto člověk o víc než deset let starší než my ostatní, se nám postupně měnil před očima. Nejenže mu výrazně ubylo vlasů a poněkud přibral, ale o svých dovolených a hlavně o strachu z chrápajících spolunocležníků už prakticky nemluvil. Přisuzovali jsme to měnící se době a faktu, že už přestalo být zvykem samostatně cestujících lidi nechat se náhodně párovat na pokojích, jelikož ti si spíš začali připlácet na jednolůžáky. Časem se však ukázalo, nakolik hluboce byly naše odhady mylné.
„Kluci, šli byste večer na jedno?“ Zeptal se nás Pavel onoho zlomového dne nedlouho před svým odchodem do důchodu. Což o to, otázka samotná ničím výjimečná nebyla, spíš nás zarazil prapodivně tajemný, maličko ostýchavý a naprosto nevyzpytatelný tón, jakým byla vyřčena. Přikývli jsme a napjatě očekávali, co z našeho dávného kamaráda a kolegy v jedné osobě vypadne.
Ano, vy, kteří máte dobrý odhad na lidi, tušíte správně, Pavel se nám u asi třetího půllitru po několikerém odkašlání nezvykle tichým hlasem konečně přiznal, že se žení, a pozval nás na svatbu. Jakkoli se to snažil prohlásit co nejvíc konverzačním tónem, jakoby nám sděloval, že si jen koupil nový klobouk, všem nám tím vyrazil dech. Nu, a když k tomu navíc ještě dodal, že si za manželku chystá vzít naši kolegyni Katku, tak už nám málem vypadaly půllitry z rukou. Vždyť ti dva vše natolik maskovali, že nás ani ve snu nenapadlo, že si začali být blízcí, sestěhovali se do domku, který Pavel koupil po prodeji bytu po mamince a že spolu dokonce začali jezdit na dovolené.
Inu svatba to byla sice překvapivá, leč slavná a veliká, a nám, několika Pavlovým nejbližším kolegům se dostalo výhody možnosti přespání v jejich domku po skončení oslavy.
Někdy kolem jedné hodiny popůlnoční se už ostatní hosté rozprchli do svých domovů, my se uložili v obýváku a napůl usínající jsme cosi tlumeně zaslechli z ložnice novomanželů. Kupodivu nešlo o vzdechy a výkřiky svatební noci, byla to jedna jediná závěrečná Katčina věta před spaním: „Miláčku, proboha, nezapomeň si vyndat ty umělý zuby z pusy nebo budeš chrápat jak cirkulárka a já se zas nevyspím!“