Čáry. Véčka. Křížení. Někdy jen několik jednoduchých rýh, jindy složitější obrazec vytvořený více než dvaceti jednotlivými tahy. Nejsou to stopy používání ani poškození, které vzniklo po tisíciletích v zemi. Někdo je vytvořil úmyslně. A dělal to znovu a znovu po dobu delší než tisíc let.
Nová studie publikovaná v časopise PLOS ONE podrobně analyzovala dvanáct takto označených obsidiánových hrotů z neolitického sídliště Tepecik-Çiftlik v dnešním Turecku. Výzkumníci Alice Vinetová a Denis Guilbeau chtěli zjistit, zda značky souvisejí s výrobou zbraní, použitým materiálem, konkrétními typy hrotů nebo jejich praktickým využitím.
Výsledek je pozoruhodný právě tím, co se najít nepodařilo. Značky neodpovídají žádnému známému systému. Nezobrazují rozpoznatelné lidi, zvířata ani rostliny. Neshodují se s motivy používanými na keramice či pečetidlech stejné komunity. A žádná jejich vlastnost nevysvětluje, proč byly některé šípy označeny, zatímco stovky prakticky stejných nikoli.
Po přibližně devíti tisících letech tedy dokážeme poměrně dobře rekonstruovat jak byly značky vytvořeny. Stále však nevíme, co znamenaly.
Ze 740 hrotů bylo označených jen dvanáct
Tepecik-Çiftlik leží v Kappadokii, nedaleko vulkanických oblastí Göllü Dağ a Nenezi Dağ. Pro neolitické obyvatele regionu to byla mimořádně výhodná poloha. Právě zde se nacházely významné zdroje obsidiánu – přírodního vulkanického skla, které lze štípat do mimořádně ostrých hran.
Sídliště bylo obýváno přibližně mezi lety 7100 a 5800 př. n. l. a archeologové zde od začátku vykopávek získali několik set tisíc kusů štípané industrie. Více než 99 procent z nich tvoří obsidián. Hroty šípů patřily vedle škrabadel k nejčastějším formálním nástrojům. Výzkumníci jich dosud zaregistrovali 740.
A právě zde začíná záhada. Z tohoto obrovského množství bylo pouze dvanáct opatřeno rýhami, které lze považovat za úmyslné značky. Jeden exemplář byl znám už dříve, dalších jedenáct odhalila nová analýza.
Nešlo přitom o zvláštní luxusní hroty. Neměly jednotný tvar, nebyly vyrobeny nějakou výjimečnou technikou a nepoužíval se pro ně ani specifický typ obsidiánu. Šest pocházelo z materiálu z Göllü Dağ a šest z Nenezi Dağ – tedy ze stejných zdrojů, z jakých obyvatelé vyráběli běžné nástroje. Označené hroty se od ostatních lišily prakticky jen jednou věcí. Někdo považoval za důležité vyrýt do nich znamení.
Některé značky připomínají písmeno A. Jiná tři spojené čtverce
Jednotlivé obrazce nejsou stejné. Na jednom hrotu se několik linií volně podobá písmenu A. To samozřejmě neznamená, že by neolitický tvůrce vyrýval skutečné písmeno – latinka vznikla o mnoho tisíciletí později a podobnost tvaru je čistě vizuální.
Jiný hrot má dvě opakující se linie ve tvaru V. Další nese mnohem komplikovanější soustavu rýh. U jednoho předmětu vědci napočítali více než dvacet tahů vytvářejících motiv připomínající tři čtverce propojené linií.
Žádné dva vzory však nejsou totožné. Liší se také jejich umístění. Někdy leží uprostřed spodní plochy hrotu, jindy jsou posunuté ke straně. Některé působí relativně organizovaně, jiné téměř nahodile. Výzkumníci nedokázali identifikovat motiv, který by jednoznačně představoval zvíře, člověka, rostlinu nebo jiný známý objekt. A stejně důležité je to, co na nich není.
Obyvatelé Tepecik-Çiftlik používali geometrické vzory na keramice a vyráběli také pečetidla. Rýhy na hrotech však známému výtvarnému repertoáru sídliště neodpovídají. To komplikuje představu, že by šlo jednoduše o další formu dekorace.
Vyrýt čáru do obsidiánu nebylo úplně samozřejmé
Obsidian působí hladce a sklovitě, ale jeho zdobení má jeden praktický problém. Jiným kusem obsidiánu jej lze obtížně rýt. Výzkumníci proto provedli jednoduchý experiment. Vzali obsidiánový úštěp a pokusili se do jeho povrchu vytvořit křížící se rýhy různými nástroji. Obsidián proti obsidiánu nefungoval.
Mnohem lepší byl pazourek, který je tvrdší. Jeho ostrá hrana vytvořila v obsidiánu jemné bílé rýhy velmi podobné těm, které archeologové pozorovali na neolitických hrotech. Mikroskopická analýza experimentálních stop podporuje možnost, že právě pazourkový nástroj používali i pravěcí výrobci.
To přináší další zvláštní detail. Pazourek byl v Tepecik-Çiftlik vzácný. Méně než jedno procento místní štípané industrie tvořily jiné suroviny než obsidián. Pokud tedy lidé skutečně používali pazourek k rytí značek, museli sáhnout po relativně neobvyklém materiálu kvůli operaci, která nebyla pro funkci šípu nezbytná. A některé značky vyžadovaly opakované tahy.
Výzkumníci na jednom exempláři zaznamenali více než dvacet jednotlivých pohybů nástroje. Rýhy bývají někdy vedeny dvakrát nebo třikrát přes stejné místo, patrně proto, aby byly výraznější. Nešlo tedy o náhodné škrábnutí. Někdo chtěl, aby značka na hrotu byla.
Značky vznikaly v různých okamžicích výroby
Mohlo jít například o značky jednotlivých výrobců? Ani tady výsledky nenabízejí jednoduchou odpověď. Na některých hrotech se podařilo určit, zda byla rýha vytvořena před konečným opracováním, nebo až po něm. U tří exemplářů vznikla před retuší a u dalších tří po ní.
Neexistuje tedy jasný okamžik výrobního procesu, ve kterém by výrobce každý hrot povinně označil. Stejně tak se rýhy nevážou na jeden technologický styl nebo kvalitu zpracování. To je podstatné. Pokud by šlo například o jednoduchou značku konkrétní dílny nebo výrobní kontroly, čekali bychom alespoň určitou pravidelnost.
Nic takového archeologové nevidí. Značky mohly vznikat v různých fázích života předmětu a zřejmě i z různých bezprostředních důvodů. Přesto něco všechny spojuje: člověk se rozhodl označit samotný kamenný hrot, ačkoli dřevěná násada šípu by se zdobila mnohem snadněji.
Byly to podpisy lovců?
Jedna hypotéza přežívá už několik desetiletí. Archeoložka Kathryn Atamanová ji navrhla při studiu podobných hrotů z neolitického sídliště Can Hasan III. Podle ní mohly jednotlivé rýhy fungovat jako značky lovců. Myšlenka je velmi lákavá.
Představme si několik lovců, kteří vystřelí na stejné zvíře. Kdo jej skutečně zasáhl? Pokud má každý své šípy označené, hrot nalezený v kořisti může určit úspěšného střelce.
Atamanová poukazovala na etnografické příklady z oblasti Beringova průlivu, kde některé skupiny skutečně označovaly lovecké zbraně osobními nebo skupinovými symboly.
Jenže přímá analogie má problémy. Etnografické příklady pocházejí z úplně jiných kultur, období i materiálů. Značky bývají navíc často umístěny na dřevěných či kostěných částech zbraně, nikoli na štípaném kamenném hrotu.A především: nové nálezy nedávají jednoznačný důkaz, že každý obrazec patřil konkrétnímu lovci.
Hypotéza tedy zůstává možná. Potvrzená není.
Skutečně se těmito šípy střílelo
Kdyby byly označené hroty čistě rituálními předměty, mohli bychom očekávat, že se nikdy nepoužívaly jako skutečné zbraně. Ani to však data nepodporují.
Na jednom exempláři z Tepecik-Çiftlik našli vědci zlomeninu odpovídající nárazu projektilu. Podobný diagnostický lom je znám také z označeného hrotu z Kömürcü-Kaletepe. Starší analýza hrotů z Can Hasan III rovněž dospěla k názoru, že ryté kusy byly skutečně používány jako projektily.
Absence takové zlomeniny u ostatních není důkazem, že se z nich nestřílelo. Experimentální archeologie ukazuje, že charakteristické nárazové poškození vzniká jen u části použitých projektilů. Nejméně některé označené hroty tedy nebyly předměty určenými pouze k vystavení nebo obřadu. Mohly skutečně letět vzduchem při lovu – případně při konfliktu mezi lidmi.
To ale nevylučuje symbolický význam značek. Předmět může být zároveň praktický i symbolický. Lovecká zbraň může nést jméno svého majitele, znak skupiny, ochranný symbol nebo něco, co mělo zajistit úspěšný zásah. Archeologie dokáže vidět rýhu. Význam, který do ní člověk vložil, se zachovává mnohem hůře.
Tradice vydržela více než tisíc let
Největší překvapení přichází, když Tepecik-Çiftlik přestaneme sledovat izolovaně. Ryté obsidiánové hroty známe také z několika dalších nalezišť střední Anatolie: Can Hasan III, Çatalhöyük, Sırçalıtepe, Kömürcü-Kaletepe či dalších menších lokalit. Celkem je dnes evidováno přibližně 54 exemplářů.
Nejstarší známý kus pochází z vrstvy v Kömürcü-Kaletepe datované přibližně do let 8300–8200 př. n. l. V Tepecik-Çiftlik se označené hroty objevují od počátku 7. tisíciletí až přibližně do roku 6100 př. n. l. Podobné nálezy z Can Hasan III spadají do dlouhého období mezi zhruba 7650 a 6600 př. n. l.
Nešlo tedy o krátkou módní epizodu. Určitý zvyk označovat jednotlivé obsidiánové projektily se ve střední Anatolii objevoval déle než tisíc let. A přesto nikdy nebyl běžný.
Právě tato kombinace je zvláštní. Kdyby šlo o praktickou nutnost, proč byla označena jen nepatrná část šípů? Kdyby šlo o standardní systém značek, proč jsou motivy tak proměnlivé? A pokud šlo o osobní záležitost jednotlivců, proč podobnou tradici nacházíme na několika sídlištích a během tolika generací?
Obsidián putoval stovky kilometrů. Značky zůstaly doma
Existuje ještě jedna stopa, která dává celé záhadě téměř geografické hranice. Obsidián ze střední Anatolie byl ve starověku mimořádně žádaným materiálem. Surovina z kappadockých zdrojů se prostřednictvím výměnných sítí dostávala stovky kilometrů daleko a archeologové ji nacházejí až v Levantě. Ryté hroty však nikoli.
Zatím jsou známé výhradně ze střední Anatolie, především z Kappadokie a oblasti pláně Konya. To znamená, že samotný materiál se šířil daleko za hranice regionu, ale zvyk vyrývat do hrotů tyto zvláštní značky se s ním nerozšířil.
Autoři studie proto mluví o specifické kulturní tradici střední Anatolie. Ještě zajímavější je, že ryté hroty chybějí i na některých současných sídlištích přímo uvnitř regionu. Ani zde tedy nešlo o univerzální zvyk všech neolitických komunit. Někdo jej znal. Někdo ne.
A někdo považoval za důležité pokračovat v něm po mnoho generací.
Písmo to téměř určitě nebylo
Na podobné nálezy se velmi snadno nalepí slovo „písmo“. Čáry se opakují, vznikaly úmyslně a některé připomínají geometrické symboly. Přesto pro takový závěr nemáme důkaz.
Autoři studie zdůrazňují, že obrazce jsou příliš různorodé na to, aby bylo možné identifikovat standardizovaný systém znaků. Neobjevuje se zde omezená sada symbolů opakovaná podle rozpoznatelných pravidel.
Některé motivy mezi lokalitami vykazují obecnou podobnost, což může ukazovat na sdílený kulturní zvyk. To je ale něco jiného než písmo nebo pevný znakový jazyk.
Mohlo jít o osobní značky. Mohlo jít o dekoraci. Mohly mít rituální či magický význam. Mohly označovat vlastníka, výrobce, skupinu nebo konkrétní událost. A některé z těchto funkcí se nemusely vzájemně vylučovat.
Právě k tomuto poněkud neuspokojivému, ale vědecky poctivému závěru studie dochází: současná archeologická data neumožňují mezi těmito možnostmi rozhodnout.
Vzkaz, který přežil devět tisíc let, ale ztratil překlad
Na archeologických předmětech bývá často nejtěžší dokázat lidský úmysl. Škrábanec může způsobit kámen v půdě. Zlomenina může vzniknout tisíce let po odhození nástroje.
U těchto hrotů však právě úmysl patří k nejjistějším částem příběhu. Člověk vzal hotový nebo téměř hotový obsidiánový projektil. Sáhl po tvrdším nástroji, pravděpodobně pazourku, který byl v jeho prostředí relativně vzácný. Několikrát jej přitlačil k černému lesklému povrchu a vytvořil světlou rýhu. Někdy tento pohyb opakoval více než dvacetkrát.
Pak šíp dál existoval jako zbraň. Možná byl vystřelen. Možná svého cíle dosáhl. Nakonec skončil v zemi a značka zůstala. O devět tisíc let později dokážeme pod mikroskopem rekonstruovat pohyb ruky, která ji vytvořila. Dokážeme odhadnout materiál nástroje a někdy dokonce určit, zda člověk hrot označil před posledním opracováním, nebo až poté.
Jediné, co už neznáme, je věc, kterou on sám pravděpodobně považoval za samozřejmou. Co ta značka říkala.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Kód Enigma [1], PLOS ONE – Alice Vinet, Denis Guilbeau, „Intentional incisions on Neolithic Obsidian arrowheads from Central Anatolia: A techno-functional and iconographic approach“ [2], Tepecik-Çiftlik Archaeological Project – informace o lokalitě a obsidiánové industrii [3], World Neolithic Congress – Vinet & Guilbeau, „Manufacture and Function of Engraved Obsidian Arrowheads from Tepecik Çiftlik“ [4], img AI generated